Ladislav Hejdánek citáty

Ladislav Hejdánek foto

28   0

Ladislav Hejdánek

Datum narození: 10. květen 1927

Prof. PhDr. Ladislav Hejdánek, dr. h. c. , je český filosof, kritický žák Emanuela Rádla, Josefa Lukla Hromádky a Jana Patočky, jeden z mluvčích Charty 77 a emeritní profesor ETF UK.


„Potřebujeme státníky, kteří budou myslet alespoň ve staletích, a myslitele, kteří myslí v tisíciletích…“

„Demokracii tady teď máme, ale nemáme demokraty. Dokud je nebudeme mít, žádné volby nám nepomůžou. Když volí blbci, volí blbě… Instituce nás nezachrání. Potřebujeme vychovat vědomí a sebevědomí. A politicky gramotné občany… V demokracii jsou si všichni občané rovni. A je to pravda, že všichni občané jsou si rovni? Jak zabudovat do demokracie, že lepší je víc než horší, když víme už od presokratiků, že v každé společnosti je většina horších? Jak chceme dosáhnout, aby ti horší volili ty lepší?“


„Základ je vědět, co chcete - v tom malém, ne myslet hned na spásu všech. Připravit se na drobnou práci. A vyhledat si vůdce, kteří vás naučí myslet. Ne důvěřovat tomu, co si myslíte sami. Každá pravda začíná jako blud - a pravdou se stává teprve, když je kritizována…“

„Potřebujeme genie. Charakteristický je ovšem fakt, že je nehledáme. Ti se mají hledat a připravovat na převzetí odpovědných míst ve společnosti. Jenomže tohle když někdo řekne, je štváč, buřič, elitář - a dál pracujeme na tom, aby všechno bylo otevřené pro ten průměr. Těch lidí, co jsou na draka, dnes máme moře…“

„Pro mě ta politika nebyla. Filosof jde kupředu, když udělá krok zpátky; udělá krok a pokračuje tím, že couvá - musí se vrátit, aby viděl, co přesně udělal. Musí zkoumat každý krok ve všech souvislostech. Ale politik na tohle nemá čas, ten je jako parní lokomotiva. Musí být připraven, než jde do politiky, a pak už nesmí zkoumat. Politici jsou zapotřebí, ale filosofové jsou taky zapotřebí…“

„Musíme si také odvyknout hledat původ ohrožení naší svobody jen venku, kolem sebe, v okolnostech, neboť původcem své vlastní nesvobodnosti můžeme být také my sami. Svobodný člověk musí umět být svobodný i sám od sebe a také od své „přirozenosti“, mluvíme tu o „sebeovládání“; v tom přece spočívá kultivovanost a kultura, kdo to nedokáže, tomu se jeho svoboda převrací ve svévoli. Svoboda je cosi jako vnitřní síla, nadvláda ducha nad danostmi a okolnostmi, tedy i nad vlastní „přirozeností“, vlastní „povahou“.“

„Demokracie bude mít tím blíže k „pravému stavu obce“ a k pravdě, čím kultivovanější, tj. vzdělanější a vnímavější bude vztah k „tomu pravému“ a k pravdě u každého občana, tedy u každého z nás. Rozpoznání toho pravého nebo alespoň pravému bližšího od nepravého anebo pravému vzdálenějšího je sice úkolem každého občana a každého člena společnosti, ale zejména úkolem intelektuálů a výsostným posláním filosofů.“

„Vždycky jsem byl přesvědčen, že politika by v životě všech nás měla mít přibližně tu roli, jakou má dopravní policie na křižovatkách a na silnicích: politika má usnadňovat a zpřehledňovat společenský provoz všeho druhu, ale nemá se moc plést do toho, kam kdo jede. Tím vůbec nechci říci, že každý si může jezdit, kam chce. Tak jako v životě jednotlivce, také v životě celých společností některé činy a některé typy jednání mají větší a jiné menší smysl, a některé jsou zjevně nesmyslné a škodlivé. Ale tohle musí řešit celá společnost a každý její člen, nikoliv politici a političtí funkcionáři. Zvedat kulturní, myšlenkovou, mravní a duchovní úroveň společnosti je zvláště dnes neobyčejně naléhavý úkol. Není to však úkol jenom pro politiky ani hlavně pro politiky, ale úkol pro všechny a pro každého.“


„Náš dnešní vztah k islámu do sebe musí zahrnout i to, že my sami máme vůči Arabům obrovské viny. Tak, jako se Američané provinili na Indiánech, i my jsme muslimy vlastně přivedli k tomu, že mezi nimi vznikají ty jejich dnešní deviace…“

„Zdá se mi, že i my ve Střední a Východní Evropě musíme počítat s tím, že ve světě jsou společnosti, které od nás už dnes potřebují rozmanitou pomoc a které je ještě dál budou potřebovat. Když jsme viděli, jak se dnes politikové ukazují jako bezmocní před svými voliči, když jim mají říci něco o nezbytnosti dobře promyšlené pomoci pro převážný díl dnešního světa, nemají-li ztratit sympatie a politickou podporu, a když vidíme i v našich vlastních zemích, jak politikové většinou usilují o co nejrychlejší přiblížení a napodobení západních ekonomických struktur, musíme se tázat, nejdeme-li rychleji či pomaleji vstříc dalšímu, snad ještě horšímu, extrémně katastrofálnímu vývoji světové politiky a stavu světa.“

„Tak jako se ve starověku Středozemí jevilo jako celý svět, ale ukázalo se, že to je omyl, ukazuje se, že svět není jen Evropa a že dokonce má už Evropy a evropanské dominance dost, a že chce dále žít jinak a po svém, tedy ne-evropsky. Bohužel mnozí „Evropané“ akceptují toto vidění a moderní kulturní pluralitu přijímají jako „přirozenou“ různost, ne-li neslučitelnost, a ve výsledku jsou nakloněni jakési nivelizaci, která vše relativizuje a odmítá hodnotit, co je lepší a co horší. Kdyby toto vidění začalo převažovat, znamenalo by to opravdu konec Evropy a evropanství, protože by to znamenalo odumření toho nejhlubšího kořene všeho evropanství, naprostý rozpad toho základu, bez něhož by Evropa vskutku přestala být sama sebou. Tím základem Evropy a evropanství je vždy znovu se vracející otázka po tom, co je v dané situaci „tím pravým“, co je vskutku pravdivé, vskutku spravedlivé, vskutku tím, co „má být“ a co se „má stát“ a o čem se nehlasuje a nemůže hlasovat tak, že se jen zprůměruje vůle většiny a oktrojuje se všem.“

„Máte za to, že Evropané způsobili na planetě větší de­vastaci než jiné civilizace? Pokud bychom to působení měli kvantifikovat, tak nejspíš ano, ale mimoevropské země to už dnes silně dohánějí. Ale Evropané mají odpovědnost i za to, co se děje mimo Evropu, protože vina je i tam, kde jsme něco zapomněli udělat anebo prostě neudělali, nejen tam, kde jsme sami něco zlého provedli. To je ostatně také jeden z dosud málo doceňovaných evropských morálních vynálezů. Souvisí to velmi hluboce s chápáním svobody: jsme skutečně svobodni jen tam, kde jsme ochotni na sebe vzít vinu i tam, kde jsme sami aktivně a osobně nic nezavinili. Kdo toho není schopen, nemůže být a ani není opravdu svoboden. Svoboda bez odpovědnosti přestává být svobodou a stává se libovůlí nebo svévolí. V tom smyslu jsme my, Evropané, odpovědní za to, že třeba v Africe dnes ozbrojené černé bandy terorizují a přímo masově likvidu­jí jiné kmeny, které považují za nepřátelské: ty zbraně, jichž používají, pocházejí od nás – už jako vynález a technický prostředek, většinou i jako výrobky.“


„Například jsme teď byli v situaci, kdy mohla a stále ještě může vypuknout velká krize na Předním východě. Jsme stále v těžké ekologické krizi, nevíme, co z toho bude, jde tady o celé lidstvo. Pro mě jako pro filozofa je rozhodující, že tady je vyčpělé křesťanství, to znamená vyčpělá Evropa, která se sjednocuje, ale nemá žádnou ideu. Pro mě je ovšem důležité, aby svou ideu měla a já sám se chci vracet ke zdrojům a kořenům. Vidím ale, že se o tyto věci téměř nikdo nestará. Dokonce někteří najdou útěchu – velmi falešnou a slaboduchou – v tom, že náš hokejový celek vyhraje zlatou medaili. Co se to děje? Ptal jste se ovšem na ostrůvky naděje. Takovým ostrůvkem může být každý, kdo se nepoddá této absurdní upadlé formě reagování na svět a kdo chce trošku lépe poznat, co se to s námi se všemi děje. Nejen s naší zemí, ale s celou Evropou a celým světem. Ty ostrůvky, to jsou jednotlivci. Bude ovšem trvat delší dobu, než bude někdo schopen oslovit více lidí. Na většinu nedokážu ani pomyslet. Kdo oslovuje většinu, dělá to většinou podbízivým ideologickým způsobem.“

„Dnešní situace mezi vzdělanci je tristní. Razí se trend specializovaných odborníků - a tak máme odborníky na Kanta jako odborníky na kovaříky… Takoví odborničící odborníci jsou pohroma filosofie - ale mají zelenou. A bohužel vychovávají své nástupce v tomtéž duchu: nutí je pamatovat si spoustu nepotřebných údajů, cpát je do sebe po léta… Místo aby je naučili myslet.“

„Univerzity jsou všeobecně považovány za vzdělávací ústavy, v nichž jsou – podobně jako na jiných vysokých školách – vychovávány nové generace odborníků. Souběžně s tímto chápáním univerzity docházelo k jejímu rozdělení a rozpadu nejen do různých fakult, ale do kateder a někdy dokonce k úzké specializaci i v rámci jednotlivých kateder (tak tomu je nejvíc na obrovských univerzitách, z nichž se staly fabriky na absolventy a na nichž se zhusta navzájem neznali ani učitelé téže fakulty, ba někdy ani všichni učitelé téže katedry). Univerzita tak přestala být vpravdě univerzitou a stala se spíše diverzitou či pluriverzitou. Samotní univerzitní profesoři nejčastěji považují ideu univerzity jako společenství učitelů a studentů, kteří jsou sjednoceni ve svém usilování o pravdivé poznání veškerenstva jakožto celku, za zastaralou a překonanou.“

„Jací jsou dnešní studenti? Nic vás na nich nezaskočilo? To víte, že ano. Styky dnešní mládeže se pro mne odehrávají jakoby beze slova. Nedůvěra ve slovo je dnes celosvětová záležitost - slovo lže, může lhát a je třeba porozumět si bez něj. Projevuje se to mimo jiné tím, že mladí dnes neumějí číst, nikdo je tomu nenaučí a oni sami radši klábosí. Měl jsem na filosofické fakultě dvě vynikající studentky a úplně mne konsternovalo, že při zkoušce nebyly schopny inteligentně sdělit, co přečetly. Neobyčejně přesně ale dovedly reprodukovat, co slyšely. Nakonec to pomalu zvládly, ale co dělaly školy přede mnou?“

Zobrazeno 1-16 citátů z celkem 28 citátů
Citát se vám libí,
sdílejte ho s přáteli na .