Milan Kundera


Milovat se se ženou a spát se ženou jsou dvě odlišné vášně. Nejen rozličné ale i protikladné. Láska se neprojevuje touhou po styku, což zahrnuje nekonečné množství žen, ale touhu po sdíleném spánku, touha omezená na jednu ženu.



Člověk prochází přítomností se zavázanýma očima. Smí pouze tušit a hádat, co vlastně žije. Teprve později mu odvážou šátek z očí a on, pohlédnuv na minulost, zjistí co žil a jaký to mělo smysl.



Láska je cit, který nám dává falešnou iluzi poznání.


Muži obdivují ženy, které mluví jako knihy, ale berou si ženy, které vaří jako z kuchařské knihy.



Láska k ženě v žádném případě neznamená, že si muž nasadí klapky na oči a nevidí krásu jiných žen.



Muž smí chtít po ženě cokoli, ale nechce-li jednat jako surovec, musí jí umožnit, aby jednala v souladu se svými nejhlubšími sebeklamy.



Boj člověka s mocí je bojem vzpomínek se zapomněním.



Člověk má velkou výhodu, že se nemůže potkat sám se sebou v mladším vydání.



Román je plod lidské iluze, že můžeme pochopit druhého. Ale co víme jeden o druhém? Nic! Jediné, co můžeme učinit je podat svědectví každý sám o sobě. Všechno ostatní je překročení naší pravomoci. Všechno ostaní je lež.



Čtyřicátník nejenže nevyžaduje věrnost, ale cítí se bezpečněji, mají-li jeho přítelkyně vážné známosti.


Člověk oddaný své víře je pokorný a má pokorně přijímat i nespravedlivý trest.