Jaroslav Vrabec

„Přátelství je jako peníze, snáze se vydělává než udržuje.“

„Ach, vy mladí, neznáte cenu času!“

„Podařené manželství je div světa.“

„Když muž nemá rozum, musí být žena vynalézavá. Když žena není vynalézavá, musí mít muž rozum.“

„Buď vždy pravdivý, zvláště však k dítěti. Splň vše, co mu slíbíš, abys je nenaučil lži.“

„Za svůj dlouhý život jsem pochopil jedno - ve srovnání s objektivní realitou je naše věda dětinská a prostá, ale přece je tím nejlepším co vůbec máme.“

„Ženy mají dvě velké zbraně: líčení a pláč. Naštěstí nemohou použít obě současně.“

„POHLÉDNOUT ŽIVOTU DO TVÁŘE
V jednu chvíli, když přestaneme běhat za svými běžnými rozptýleními a závislostmi; zážitky a substancemi, které nám zlepšují náladu; a za lidmi, kteří dovedou přehlušit naše vlastní tělesné pocity; zjistíme, kolik je v našem nitru zatracené úzkosti. Zjistíme, že jsme celý život utíkali před úzkostí. Jenže nic z toho, co jsme udělali, nás jí nezbavilo.
Co teď?
Zdá se, že tato úzkost je nedílnou součástí existence. Nevychází z ničeho, co jsme zažili v minulosti. Znepokojivé otázky bublající těsně pod povrchem, otázky, které by mohly probouzet nechtěné pocity.
Kdy zemřu? (A já vím, že jednoho dne zemřu.)
Když zemřou mí nejdražší? (A já vím, že jednoho dne, možná že brzy, zemřou.)
Onemocním? Onemocní moji blízcí? Přijdu o práci? O peníze? Stane se něco, co nebudu moct ovlivnit? Stane se to někdy záhy? Jak se mohu chránit před tím, co nemohu předvídat ani ovlivnit? Jak můžu vědět, co nelze vědět?
Příteli, je toho tolik, co je mimo naši kontrolu. Někdy jsme tak maličcí, tak zranitelní, jako dítě toužící po hlubokém ujištění, že všechno bude v pořádku.
V průběhu věků nám duchovní učitelé připomínali, jak hluboká pravda spočívá v poznání, že nad životem nemáme žádnou kontrolu. Život je příliš ohromný na to, aby jej mohla lidská mysl pochopit, natož ovládat. Můžeme zdánlivě ovládat to, co můžeme zdánlivě ovládat; ale zbytek je v rukou Boha, Vesmíru nebo jakkoliv chcete nazývat Nepojmenovatelné.
Zůstaňme na okamžik s touto existenční úzkostí. Nechme ji prosáknout svou zvídavou pozorností. Dýchejme do středu této úzkosti jako čerstvě narozené dítě (protože právě tak dítě dýchá). Naslouchejme jí. Jděme se s ní projít. Pečujme dnes o ni. Nezkoušejme ji utišit nebo od ní utéct, tím jen získá víc moci.
Pomalu a jemně se nořme do vlastní bezmocnosti jako do teplé koupele po celodenní pouti.
Do menší či větší míry může být vše mimo kontrolu, ale dobrá zpráva je:
Naše bezmoc může být branou k hlubšímu odevzdání.
Ve středu naší úzkosti můžeme nalézt větší pokoj a sílu, odvahu pohlédnout životu do tváře a jít dál - třesoucí se, ale nebojácní.“

„Lepší je plodníkem svým řádně zatřepati, než z povětrnou ženskou spáti.“

„Když vám budou lidi v životě říkat že je to šílený, měli by jste se do toho pustit, protože když vám budou říkat,že je to dobrý, znamená to že už to dělá někdo jiný.“

„Milovat je snadné. To nesnadné na lásce je jen to, aby nás na oplátku někdo miloval.“

„Jsem stále daleko od toho, co chci být, ale s Boží pomocí uspěji.“

„Jediný okamžik, kdy se cítím naživu, je, když maluji.“

„Vždycky dělám to, co neumím, abych se naučil, jak se to dělá.“

„Jednoho dne nás smrt přenese na jinou hvězdu.“

„Slyšel jsem hlas, který mi říkal: Nemaluj, Ty to nedokážeš. A tak jsem popadl všechny barvy, a v tom ten hlas utichl.“

„Většina lidstva dnes postrádá synchronii Jednoty mezi Stvořením uvnitř a vně. Tato disharmonie je zárodkem nemocí, mentální lability a narušených modelů chování. Pokud lidstvo strádá díky vnitřním bojům mezi hvězdami uvnitř svých těl, což jsou „hvězdné války“, nemůže ve světě existovat mír, spravedlnost, svoboda ani radost! Nemoc je válka uvnitř. Závislost způsobuje vnitřní otroctví. Smutek znamená stagnaci ducha. Místo čistého a harmonického toku krve dochází k blokádám, které se projevují formou bolesti, otoků (včetně obezity), cyst, tumorů, kamenů, podezíravosti, nejistoty, strachu, žárlivosti, nenávisti, zloby atd. Místo toho, aby se světové problémy řešily nastolením skutečného zdraví - odstraněním vnitřního haraburdí, vytvářejí se metody, jak dokázat „žít“ se znečištěním. Upřednostňuje se „syndrom problému“, což je pro nás pohodlné. Proto věda a technika současného systému používá energii z umělých zdrojů, takže naše těla, mysl ani emoce nemohou být vyživovány čistou potravou, potřebnou k tomu, aby se systém udržoval stabilní a zdravý. Vykořisťovat a ovládat slabé tělo, mysl a emoce je totiž pro centralizovaný systém mnohem snazší. Tato kontrola vznikla v rámci monopolizace: půdy - prostřednictvím komercionalizovaného zemědělství („sklízení úrody peněz“); těla - prostřednictvím podřadné, nekvalitní stravy; mysli - prostřednictvím vzdělání, vědy, médií, politiky a zájmů založených na penězích; ducha - manipulací atmosférických podmínek, pomocí mikrovln, strachu, vnucováním politicky navržených zákonů a „náboženství“. Díky špatné kvalitě krve mysl přestala být schopná rozlišovat, co je správné a co ne. Dobro není dobré, pokud tělo musí záviset na „správném“ organizování nesprávného způsobu stravování a léčení. Podřízením se falešné víře lze ducha vtáhnout do syndikáty řízeného světa. Pod kontrolou kurupční, centralizované vlády může být „dobro“ dobré jedině, pokud lze člověka obvinit ze špatnosti. Syndikáty vnucené zákony se proto starají o to, aby zlo převládalo, a „dobrota“ státu mohla pokračovat. Odtud pochází myšlenka pěstovat nemoci podáváním léků, které umožňují „žít“ s nemocí. Proto jsou vězení semeniště zločinu - pomáhají justičnímu systému udržet se u moci. Jestliže naše „svoboda“ a „práva“ vycházejí z politicky motivovaných zákonů, umožňuje to udržovat masy v mezích omezení, která na sebe lidé dobrovolně sami uvalili. S takovou můžeme neustále bránit hranice vyvoláváním „mírových“ válek!“

„A tak sebou zmítáme dál, lodě deroucí se proti proudu, bez přestání unášeni zpátky do minulosti.“

„Láska není náchylnost jednoho k druhému, ale neschopnost žít jeden bez druhého.“