mila3

„Áno, komunisti narobili veľa chýb, hlúpostí, dopusili deformácie. To ale neznamená, že sociálne vymoženosti a socialistické myšlienky a hodnoty sa tým pochovali. Zápas podobný tomu, akým prešlo vo svojich dejinách kresťanstvo, lebo nik dnes nemôže poprieť skutočnosť, že aj v jeho histórii bolo tmárstvo, inkvizícia, netolerantnosť, korupcia a ďalšie negatívne stránky a obdobia. Idea spravodlivosti rovnosti ľudí bola nad tým vyšetkým, preto humanizmus krestanstva a jeho nosné myšlienky dokázali strhávať ľudí… Po porážke, akú sme utrpeli, sa nechce uznať. že socializmus napriek všetkému odsúdeniahodnému posunul myslenie a sebavedomie prostých pracujúcich ľudí, snažil sa o ich dôstojné postavenie. Znehodnocuje sa všetko, aj to, čo bolo v socialistických krajinách dobré.“

„Tahle země je naše. A tahle země není a ani nemůže být pro všechny.“

„LÁSKA, JAKOU SI ZASLOUŽÍTE
Ze všeho nejvíc toužíme po tom být viděni.
Být drženi v prostoru bezpečné, neposuzující, všeobjímající přítomnosti,
být viděni milujícíma očima.
Být viděni - to je zároveň i to, čeho se nejvíc bojíme.
Víc než smrti. Děsíme se pronikavého důvěrného pohledu.
A zároveň po něm nejvíc toužíme.
Ukázat sebe sama vyžaduje tolik odvahy!
Sundat masku, zvlášť ve chvíli, kdy se cítíme nejhůř.
Sundat v takovou chvíli masku, (která nás přitom stejně jenom dusila), a říct, "Podívej! Podívej! Tady jsem, světe!"
Dovolit si být viděn,
ještě než se na to budeme cítit připraveni.
Když se cítíme nejvíc prohnile, špinavě, nejvíc uboze a nezvladatelně, nejvíc nudně, zmateně, opuštěně, zlomeně, smutně, naštvaně nebo bolavě… dovolit si být viděn právě tak.
V tomto bolavém, ostudném místě.
Nechat do něj proniknout světlo.
Vyjít z úkrytu a pozvat druhé do svého "soukromého" světa.
Dovolit, aby byli svědky našeho autentického bytí.
Pustit je za žalostně marnou ochrannou vrstvu, které říkáme "osobnost".
Říct, "Podívej! Podívej, příteli. Tady jsem!"
Podstupte riziko být milovaný.
Ano, to riziko, že budete odmítnuti.
Možná i riziko, že budete znovu zahanbeni, že se vám znovu vysmějí, poníží vás.
Riziko, že se na vás budou dívat jako na někoho, kdo selhal. Jako na špatného, zlomeného, škaredého, nebo slabého.
Ale riziko být milovaný?
Ano. Podstupte to riziko ještě dnes, protože život je krátký a potlačovat vaše přirozené já vás stojí tolik sil. Dovolte, abyste byli viděni ve své syrové kráse. Vaše zranitelné já. Vaše já bez falešné ochrany, bez odpovědí, bez vědomostí experta. Vaše nedokonalé já.
Neboť ten nejhlubší stud může být uzdraven jen ve světle lásky. Vaše nedokonalosti po celou dobu toužily po doteku vědomí tak jemného, že by pod ním našel sám sebe celý vesmír.
A tak se odevzdejte objetí milujícího přítele.
Který vás bude držet.
Ve vaší nahotě, odhalenosti, nedokonalosti.
Hodni lásky.
Takoví, jací jste.
To je láska, jakou si zasloužíte.
Lidská láska, která je i láskou Boží.
Láska, která vás něžně omývá, když se cítíte nejvíc zahanbeni, vyděšeni, nejvíc ztraceni. Když se cítíte docela maličcí.
Obrovská láska, která vás drží.
Nikdy se nespokojte s ničím menším.“

„Fanatismus je určitý nedostatek statečnosti. On je to strach přijímat svět v jeho složitosti. Fanatismus je cesta k zjednodušení života. Je to útěk před odpovědností, kterou člověk přijímá tím, že se pořád rozhoduje.“

„Osud je vůl, to jsem si všim. Ten si dělá věci podle sebe a nebere na nikoho ohled.“

„Z čeho jsem smutný? Z toho, že jsme vsadili na krámy a na prosperitu a zapomněli jsme na Boha, na duši i na to, že máme kulturu, že máme taky rádi krásné věci, které nás odlišují od toho žraní jako stádo. Že se měníme na zvířata, na příští otroky a děláme to dobrovolně.“

„POHLÉDNOUT ŽIVOTU DO TVÁŘE
V jednu chvíli, když přestaneme běhat za svými běžnými rozptýleními a závislostmi; zážitky a substancemi, které nám zlepšují náladu; a za lidmi, kteří dovedou přehlušit naše vlastní tělesné pocity; zjistíme, kolik je v našem nitru zatracené úzkosti. Zjistíme, že jsme celý život utíkali před úzkostí. Jenže nic z toho, co jsme udělali, nás jí nezbavilo.
Co teď?
Zdá se, že tato úzkost je nedílnou součástí existence. Nevychází z ničeho, co jsme zažili v minulosti. Znepokojivé otázky bublající těsně pod povrchem, otázky, které by mohly probouzet nechtěné pocity.
Kdy zemřu? (A já vím, že jednoho dne zemřu.)
Když zemřou mí nejdražší? (A já vím, že jednoho dne, možná že brzy, zemřou.)
Onemocním? Onemocní moji blízcí? Přijdu o práci? O peníze? Stane se něco, co nebudu moct ovlivnit? Stane se to někdy záhy? Jak se mohu chránit před tím, co nemohu předvídat ani ovlivnit? Jak můžu vědět, co nelze vědět?
Příteli, je toho tolik, co je mimo naši kontrolu. Někdy jsme tak maličcí, tak zranitelní, jako dítě toužící po hlubokém ujištění, že všechno bude v pořádku.
V průběhu věků nám duchovní učitelé připomínali, jak hluboká pravda spočívá v poznání, že nad životem nemáme žádnou kontrolu. Život je příliš ohromný na to, aby jej mohla lidská mysl pochopit, natož ovládat. Můžeme zdánlivě ovládat to, co můžeme zdánlivě ovládat; ale zbytek je v rukou Boha, Vesmíru nebo jakkoliv chcete nazývat Nepojmenovatelné.
Zůstaňme na okamžik s touto existenční úzkostí. Nechme ji prosáknout svou zvídavou pozorností. Dýchejme do středu této úzkosti jako čerstvě narozené dítě (protože právě tak dítě dýchá). Naslouchejme jí. Jděme se s ní projít. Pečujme dnes o ni. Nezkoušejme ji utišit nebo od ní utéct, tím jen získá víc moci.
Pomalu a jemně se nořme do vlastní bezmocnosti jako do teplé koupele po celodenní pouti.
Do menší či větší míry může být vše mimo kontrolu, ale dobrá zpráva je:
Naše bezmoc může být branou k hlubšímu odevzdání.
Ve středu naší úzkosti můžeme nalézt větší pokoj a sílu, odvahu pohlédnout životu do tváře a jít dál - třesoucí se, ale nebojácní.“

„Jednoho dne nás smrt přenese na jinou hvězdu.“

„Člověk se v městské civilizaci stal pouhým výrobcem a spotřebitelem a ztratil vlastní cestu. Otroctví nespočívá pouze ve formě zotročení černochů, ale v zotročení celé společnosti. Nejhorší je, že se lidé zotročují sami.“

„Svoboda se musí draze platit. Mnohem dráž než otroctví. A neplatí-li se zlatem ani krví, ani nejšlechetnějšími oběťmi, platí se podlostí, prostitucí, zradou, špínou lidské duše.“

„Většina lidstva dnes postrádá synchronii Jednoty mezi Stvořením uvnitř a vně. Tato disharmonie je zárodkem nemocí, mentální lability a narušených modelů chování. Pokud lidstvo strádá díky vnitřním bojům mezi hvězdami uvnitř svých těl, což jsou „hvězdné války“, nemůže ve světě existovat mír, spravedlnost, svoboda ani radost! Nemoc je válka uvnitř. Závislost způsobuje vnitřní otroctví. Smutek znamená stagnaci ducha. Místo čistého a harmonického toku krve dochází k blokádám, které se projevují formou bolesti, otoků (včetně obezity), cyst, tumorů, kamenů, podezíravosti, nejistoty, strachu, žárlivosti, nenávisti, zloby atd. Místo toho, aby se světové problémy řešily nastolením skutečného zdraví - odstraněním vnitřního haraburdí, vytvářejí se metody, jak dokázat „žít“ se znečištěním. Upřednostňuje se „syndrom problému“, což je pro nás pohodlné. Proto věda a technika současného systému používá energii z umělých zdrojů, takže naše těla, mysl ani emoce nemohou být vyživovány čistou potravou, potřebnou k tomu, aby se systém udržoval stabilní a zdravý. Vykořisťovat a ovládat slabé tělo, mysl a emoce je totiž pro centralizovaný systém mnohem snazší. Tato kontrola vznikla v rámci monopolizace: půdy - prostřednictvím komercionalizovaného zemědělství („sklízení úrody peněz“); těla - prostřednictvím podřadné, nekvalitní stravy; mysli - prostřednictvím vzdělání, vědy, médií, politiky a zájmů založených na penězích; ducha - manipulací atmosférických podmínek, pomocí mikrovln, strachu, vnucováním politicky navržených zákonů a „náboženství“. Díky špatné kvalitě krve mysl přestala být schopná rozlišovat, co je správné a co ne. Dobro není dobré, pokud tělo musí záviset na „správném“ organizování nesprávného způsobu stravování a léčení. Podřízením se falešné víře lze ducha vtáhnout do syndikáty řízeného světa. Pod kontrolou kurupční, centralizované vlády může být „dobro“ dobré jedině, pokud lze člověka obvinit ze špatnosti. Syndikáty vnucené zákony se proto starají o to, aby zlo převládalo, a „dobrota“ státu mohla pokračovat. Odtud pochází myšlenka pěstovat nemoci podáváním léků, které umožňují „žít“ s nemocí. Proto jsou vězení semeniště zločinu - pomáhají justičnímu systému udržet se u moci. Jestliže naše „svoboda“ a „práva“ vycházejí z politicky motivovaných zákonů, umožňuje to udržovat masy v mezích omezení, která na sebe lidé dobrovolně sami uvalili. S takovou můžeme neustále bránit hranice vyvoláváním „mírových“ válek!“

„Trvale projevují zvířata mnohem více snášenlivosti, soudnosti i rozumu než tvor, který se sám pokládá za svrchovaně rozumného. Neboť najdeme snad v lidských společenstvech, založených na utiskování a otroctví nějaká tak účelně organizovaná jako u mravenců, včel nebo bobrů? Viděl snad někdo, že by se divoká zvířata jednoho a téhož druhu shromáždila z ničeho nic někde na planině a bez jakéhokoliv užitku se navzájem pobíjela a vyhlazovala? Zažil snad někdo, že by zvířata mezi sebou vedla náboženské války? Krutost mezi zvířaty je dána hladem a nezbytností opatřit si potravu. Krutost člověka k člověku je motivována ješitností jeho pánů a nesmyslností jeho předsudků.“

„Politika musí pokleknout před mravností… Mravnost utváří politiku odmítáním války, trváním na věčném míru a právech člověka.“

„Zdá se, že hudba drží všechno pohromadě. Občas dělá věci méně chaotickými. Občas dává věcem smysl.“

„Není snad většího zklamání, než když přijdeš s radostí v srdci k lhostejnému člověku.“

„To, co je, je mír. Vše co potřebujeme, je zůstat tiší. Mír je naší skutečnou podstatou.“

„Při jednání s blbci jsem trpělivost sama. Nesmějí být však ještě na svou blbost pyšní.“

„Mnoho lidí na světě zoufale touží po kousku chleba; ale mnohem více je těch, kdo zoufale touží po malém kousku lásky.“

„Duševní bolest je horší nemoc než tělesná.“