„“Je to všechno strašně lehké, prosté, nevinné. Dotknul jsi se mě, ale nepotřeboval jsi k tomu dotek. Vše to ve mě ožívá, tak jako příroda na jaře. Myšlenky mi plují hlavou, štěstí celým tělem, láska srdcem. Snažím se věřit, nebo snad jen doufám? Že to bude jiné? Prosim už dost. Jasnou odpověď mi dej, na nevyřknuté otázky. Čekám na to, kdy na mě opět pohledneš, naše oči se střetnou, vezmeš svojí ruku a obejmeš mě tak jako nikdo. Že naplníš mě pocitem plnosti. A ne jen samoty.”“
Nikol Ilish
