Jan Becher

„Správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné.“

„LÁSKA, JAKOU SI ZASLOUŽÍTE
Ze všeho nejvíc toužíme po tom být viděni.
Být drženi v prostoru bezpečné, neposuzující, všeobjímající přítomnosti,
být viděni milujícíma očima.
Být viděni - to je zároveň i to, čeho se nejvíc bojíme.
Víc než smrti. Děsíme se pronikavého důvěrného pohledu.
A zároveň po něm nejvíc toužíme.
Ukázat sebe sama vyžaduje tolik odvahy!
Sundat masku, zvlášť ve chvíli, kdy se cítíme nejhůř.
Sundat v takovou chvíli masku, (která nás přitom stejně jenom dusila), a říct, "Podívej! Podívej! Tady jsem, světe!"
Dovolit si být viděn,
ještě než se na to budeme cítit připraveni.
Když se cítíme nejvíc prohnile, špinavě, nejvíc uboze a nezvladatelně, nejvíc nudně, zmateně, opuštěně, zlomeně, smutně, naštvaně nebo bolavě… dovolit si být viděn právě tak.
V tomto bolavém, ostudném místě.
Nechat do něj proniknout světlo.
Vyjít z úkrytu a pozvat druhé do svého "soukromého" světa.
Dovolit, aby byli svědky našeho autentického bytí.
Pustit je za žalostně marnou ochrannou vrstvu, které říkáme "osobnost".
Říct, "Podívej! Podívej, příteli. Tady jsem!"
Podstupte riziko být milovaný.
Ano, to riziko, že budete odmítnuti.
Možná i riziko, že budete znovu zahanbeni, že se vám znovu vysmějí, poníží vás.
Riziko, že se na vás budou dívat jako na někoho, kdo selhal. Jako na špatného, zlomeného, škaredého, nebo slabého.
Ale riziko být milovaný?
Ano. Podstupte to riziko ještě dnes, protože život je krátký a potlačovat vaše přirozené já vás stojí tolik sil. Dovolte, abyste byli viděni ve své syrové kráse. Vaše zranitelné já. Vaše já bez falešné ochrany, bez odpovědí, bez vědomostí experta. Vaše nedokonalé já.
Neboť ten nejhlubší stud může být uzdraven jen ve světle lásky. Vaše nedokonalosti po celou dobu toužily po doteku vědomí tak jemného, že by pod ním našel sám sebe celý vesmír.
A tak se odevzdejte objetí milujícího přítele.
Který vás bude držet.
Ve vaší nahotě, odhalenosti, nedokonalosti.
Hodni lásky.
Takoví, jací jste.
To je láska, jakou si zasloužíte.
Lidská láska, která je i láskou Boží.
Láska, která vás něžně omývá, když se cítíte nejvíc zahanbeni, vyděšeni, nejvíc ztraceni. Když se cítíte docela maličcí.
Obrovská láska, která vás drží.
Nikdy se nespokojte s ničím menším.“

„POHLÉDNOUT ŽIVOTU DO TVÁŘE
V jednu chvíli, když přestaneme běhat za svými běžnými rozptýleními a závislostmi; zážitky a substancemi, které nám zlepšují náladu; a za lidmi, kteří dovedou přehlušit naše vlastní tělesné pocity; zjistíme, kolik je v našem nitru zatracené úzkosti. Zjistíme, že jsme celý život utíkali před úzkostí. Jenže nic z toho, co jsme udělali, nás jí nezbavilo.
Co teď?
Zdá se, že tato úzkost je nedílnou součástí existence. Nevychází z ničeho, co jsme zažili v minulosti. Znepokojivé otázky bublající těsně pod povrchem, otázky, které by mohly probouzet nechtěné pocity.
Kdy zemřu? (A já vím, že jednoho dne zemřu.)
Když zemřou mí nejdražší? (A já vím, že jednoho dne, možná že brzy, zemřou.)
Onemocním? Onemocní moji blízcí? Přijdu o práci? O peníze? Stane se něco, co nebudu moct ovlivnit? Stane se to někdy záhy? Jak se mohu chránit před tím, co nemohu předvídat ani ovlivnit? Jak můžu vědět, co nelze vědět?
Příteli, je toho tolik, co je mimo naši kontrolu. Někdy jsme tak maličcí, tak zranitelní, jako dítě toužící po hlubokém ujištění, že všechno bude v pořádku.
V průběhu věků nám duchovní učitelé připomínali, jak hluboká pravda spočívá v poznání, že nad životem nemáme žádnou kontrolu. Život je příliš ohromný na to, aby jej mohla lidská mysl pochopit, natož ovládat. Můžeme zdánlivě ovládat to, co můžeme zdánlivě ovládat; ale zbytek je v rukou Boha, Vesmíru nebo jakkoliv chcete nazývat Nepojmenovatelné.
Zůstaňme na okamžik s touto existenční úzkostí. Nechme ji prosáknout svou zvídavou pozorností. Dýchejme do středu této úzkosti jako čerstvě narozené dítě (protože právě tak dítě dýchá). Naslouchejme jí. Jděme se s ní projít. Pečujme dnes o ni. Nezkoušejme ji utišit nebo od ní utéct, tím jen získá víc moci.
Pomalu a jemně se nořme do vlastní bezmocnosti jako do teplé koupele po celodenní pouti.
Do menší či větší míry může být vše mimo kontrolu, ale dobrá zpráva je:
Naše bezmoc může být branou k hlubšímu odevzdání.
Ve středu naší úzkosti můžeme nalézt větší pokoj a sílu, odvahu pohlédnout životu do tváře a jít dál - třesoucí se, ale nebojácní.“

„Celé lidstvo žije v otroctví. Každá víra je otroctví; každé náboženství, každý kostel, každá synagoga, každý chrám není nic jiného než vězení s otevřenými dveřmi. Dveře jsou záměrně otevřené, aby ve vás vyvolaly iluzi, že nejste ve vězení.“

„Láska je vždy následována stínem strachu.“

„Člověk bez smíchu je jako strom bez květu.“

„Člověk je sám i mezi lidmi.“

„Žití, to je největší umění na světě, neboť většina lidí pouze existuje.“

„Víš, když je člověku moc smutno, má rád západy slunce…“

„Některé děti se chovají tak, jako kdyby neměly rodiče. To proto, že někteří rodiče se chovají tak, jako by neměli děti.“

„Tady je moje tajemství. Je jednoduché. Správně vidíme jedině srdcem; to nejdůležitější je očím neviditelné.“

„Muž neumí přežít tolik utrpení, kolik dokáže přežít žena.“

„…ale když se někdo červená, znamená to "ano", viďte?“

„Čistá láska může přežít jen tehdy, když není znehodnocena kladením podmínek. Podmíněná láska není láska.“

„Včera jsem byl chytrý, proto jsem chtěl změnit svět. Dnes jsem moudrý, proto měním sám sebe.“

„Milovat neznamená hledět jeden do druhého, ale pohlížet společně jedním směrem.“

„Člověk dospívá v okamžiku, kdy začne lásku dávat, namísto aby ji vyžadoval. Když začne překypovat a sdílet, když začne rozdávat.“

„KONEC SPIRITUALITY
Mou jógovou podložkou se stala země pod nohama.
Mým oltářem se stal kavárenský pult, vtip vyměněný s baristou, přátelský úsměv postupně vítězící nad zamrzlým obličejem, a celý svět, který má zájem.
Mým chrámem je obchodní dům, čekárna u zubaře, klidná ranní louka s jemným žlutým slunečním světlem a čerstvým vzduchem.
Mým guru je kručení v briše, melancholie večera, naděje i zoufalství nepřikrášleného bytí.
Není třeba nic přidávat.
Mým osvícením je obyčejný okamžik, světský prožitek prosáklý sladkým nektarem mé pozornosti.
Mým východiskem je dech a dech je i mým cílem.
Součástí mého rodokmenu je hladová kočka, jež mě zdraví při návratu z večerní procházky, jde kousek se mnou a přitom se otírá svým kožíškem o mou holeň. Má srst jemnou jako kašmírová přikrývka mé babičky, do které nás za chladných večerů balila. Srst se stává kůží, kočka se nonšalantními pohyby vydává prozkoumat vyhozený obal od bagety a já jdu dál.
Má spiritualita je hluboko v zemi, v její bahně, horku, v jejích útrobách, ve zvláštním i nepohodlném, ve stesku po mámě i v odvaze vstoupit do neprozkoumaných krajin mé psyché. Je v touze po domově a ve šťastně vyčerpaném návratu.
Moje blaženost nespočívá v ničem, co by mohla uchopit moje mysl, i kdyby hledala milion roků.
Má radost je prostá, jako radost těch, kteří žili život naplno a jsou připraveni zemřít.
Ulehnu na louce, batoh jako polštář, zajedu prsty do hedvábné, lepkavé trávy, a celý můj život splyne v jeden jediný okamžik, vzpomínku i momentální vjem, a i to se vzápětí rozplyne, i se mnou. Je jen louka, jemné žluté světlo, čistý osvěžující vzduch, naděje i příslib, plnost i milosrdenství.
Nehledejte mě. Nenajdete mě, a pokud ano - nepoznáte mě. Jsem neviditelný, neboť jsem se stal vším, co je viděno, vším, co je poznáno i stále nepoznáno.
Nepraktikuji spiritualitu. Rozpadl jsem se, rozložil, vykostil a znovuzrodil, znovu se stal člověkem, beztvarou formou. Povstal jsem znovu, neoddělitelný od všedního, vzkříšený smíchem ptáků sedících za úsvitu na elektrickém vedení.“

„CESTA POKORY
Cesta probuzení není cesta pro slabé povahy.
Učí nás pokoře. Ó ano! Srazí nás na kolena. Mnohokrát.
To, co jsme si o sobě mysleli, že víme, se chvílemi rozpustí do nicoty.
Naše nejzářivější vhledy, úžasné znalosti, naše životní práce, to vše se může rozpadnout v prach.
Někdy bez varování.
Bude od nás vyžadováno, abychom začali znovu, a znovu, a znovu.
A zase znovu.
(Zmínil jsem už, že to není cesta pro slabé povahy?)
Ó ano! Samozřejmě, že se také dotkneme blaženosti a radosti z bytí!
Budou dny, kdy se budeme smát tomu, jak jsou věci prosté.
Ale také se od nás bude chtít, abychom čelili svým nejhlubším strachům, podívali se do tváře temnotě a tmě, kterou v sobě máme. Abychom se vydali na místa, kde žijí naše nemilované části.
Zavede nás to do krajiny zármutku, o kterém jsme ani neměli tušení. Vypláčeme miliony slz za opuštěné, osamělé děti - v sobě i ve světě.
Budeme zuřit a spílat nebesům, svým rodičům, všem učitelům, za to, že nemám nedali to, co jsme potřebovali. Lžím, kterými jsme byli krmeni. Všem, kteří tam pro nás nebyli, když jsme je nejvíc potřebovali.
Budou dny, kdy se budeme třást strachy.
Budou dny, kdy se půda pod našima nohama otevře, polkne nás a zase vyplivne.
Budou chvíle, kdy si pomyslíme, že jsme dosáhli cíle této cesty,
a vzápětí sami sebe objevíme opět na začátku.
Někdy budeme mít sto chutí to celé vzdát.
Někdy budeme mít pocit, že jsme za celou dobu nijak nepokročili.
Někdy možná budeme proklínat den, kdy jsme se na tuto cestu vůbec vydali.
A přesto - celou tu dobu - se hojíme, uzdravujeme.
Ano. Uzdravujeme.
Rozpouštíme, rozvazujeme miliony karmických let. Rozpouštíme podmiňování strachem. Setkáváme se s ryzostí života.
Navracíme se k přírodě, k Zahradě, k divočině, ve které jsme byli počati.
Není to vždy jednoduché. A není to vždy klidné.
Není to vždy ta spiritualita, kterou jsme čekali.
Není to vždy láska a světlo a radost a pozitivita a čisté, ničím nerušené Vědomí.
(To jsou jen sny vystrašených dětí.)
Ne. Toto je skutečné probouzení. Jdeme cestou skutečného života. Jsme unavení z nesmyslů a falešných příslibů.
Skrze pláč, vášeň i smích směřujeme k celistvosti.
Všechny naše staré sny se zhroutily. Ale ne my samotní.
Stále s námi mohou být hlasy strachu, hanby nebo pochybností, ale my už jsme větší než oni.
Stále mohou být dny, kdy si připadáme velmi malí, ale také jsou dny, kdy cítíme, že udržíme celý Vesmír ve svých dlaních.
Museli jsme se téměř zbláznit, abychom se mohli stát doopravdy normální. Museli jsme prasknout, abychom se stali celistvými. Vyměnili jsme starou potřebu jistoty za život plný dobrodružství, a stará smutná dogmata za vzrušující nevědění.
Teď už dokážeme nacházet jistotu v nejtemnějších zákoutích, krásu na nejopuštěnějších místech, a lásku tam, kde jsme si mysleli, že je zakázáno milovat.
Příteli, život Tě nikdy neopustí, neboť Ty jsi život, a i tehdy, když padneš na zem, jsi podporován neviditelnými silami.
No a co. No a co! Tak občas spadneš. Potlučeš se přitom. Chvíli se možná stydíš. Vynaříkáš ze sebe staré sny. No a co! Vykřičíš ze sebe očekávání a pak pohledíš do tváře realitě a zjistíš, že nikdy, NIKDY není tak zlá, jak ses bál.
Znovu se zvedneš, oprášíš se, vrátíš se na cestu a kráčíš dál.
Popravdě - nikdy jsi tuto cestu neopustil.
Protože cesta nikdy neopustila… tebe.
Protože cesta se objevuje přímo pod tvými chodidly, v každém TEĎ, s každým krokem, ať už ho uděláš a nebo ne. Je v radosti z tvé jedinečné pouti, oslavuje tě takového, jakým jsi právě dnes, klaní se všem tvým pádům i vítězstvím.
Tak začni znovu, příteli.
Začni znovu.
A jdi dál.“