Tomáš Rousek

„Každý člověk jednoho dne udělá chybu, kterou si přeje napravit, ale není to možné. Když však chyby nedělá, tak to není člověk, ale Bůh. A každý člověk chce mít Boha na své straně.“

„Já Tě nedržím, drží Tě mé vzpomínky, které Tě nemohou nechat odejít.“

„Rád vidím ostatní se smát. Hlavně tebe. Usmívej se, tak často, jak budeš jen moc.“

„Rád pro tebe zničím cokoliv, co mi je drahé, pokud tě uvidím se smát.“

„Protože se nemůžu na tebe dívat a nechat tě se samotnou trápit. Protože mi na tobě záleží. Protože tě miluju. Protože to jsi ty. Protože si vždycky vzpomenu na tvou tvář, která má na sobě ten úžasný úsměv, který se mi tak moc líbí. Protože vím, že si toho zasloužíš mnohem víc, než dostáváš. Protože i když se mi udělá špatně, tak bych pro tebe udělal první poslední, protože vím, že jsi důležitější než moje zdraví. Protože cítím emoce, které nikdy jindy necítím. Protože nechci, aby ses zničila a zavrhla každého, který ti podá pomocnou ruku. Protože jsi výjimečná.“

„Lidé si neuvědomují, že někdo musí vyvinout neuvěřitelnou energii na to být normální. Trénovat úsměv před zrcadlem, dokud na té tváři nezůstane napořád. Styl, kterým zvedají jejich obočí a pohybují s oči. Chůze, to jak se prezentují. Divadlo… Lháři. Tihle lidi nejsou špatní, jenom se vybočují od „normální společnosti“, od jejich norem. A aby alespoň trochu byli normální, roztrhají svou duši, kterou mají v sobě. Potom už nejsou schopni lásky, navázání lidských vztahů,…“

„Proč se se mnou život vláčí, jako kdybych měl upadnout a už se neprobudit? Proč mám takové nutkání skrčit se u rohu místnosti a plakat? Proč se cítím tak mizerně, i když jsem udělal všechno správně? Proč je to vždy moje chyba? Proč musím přemýšlet, proč nemůžu spát? Proč někoho vůbec miluji? Proč si je pouštím vůbec k srdci? Proč jsem okolo lidí tak zranitelný a ukazuji jim své emoce a slabiny, kterých nakonec využijí?“

„Dotek tvého těla byl tak příjemný, že jsem se ocitnul v nebi. Každá noc bez tebe, každé ráno bez tebe bylo horší než osud Fínea. Nemohu se na tebe ani podívat, bez záplavu bolesti mého srdce. Máš mozek tak pěkný, že by se dal vystavit do muzea a tělo nádherného atleta.“

„Jsem jako Hannibal Lecter. Rád bych si dal tvůj penis.“

„Víš jak vznikli moře a oceány, Jitřenko? Někdo plakal pro svou milou, tak moc, jak já pláču teďka kvůli tobě.“

„Rád bych v tobě chtěl číst jako v knize. Otáčet tvé stránky ladně s citem. Ale jsou tři hodiny ráno, a když otočím stránku, všechna písmena mi splynou v jedno a já je nedokážu přečíst.“

„Umím tančit, umím zpívat.
Umím toho spoustu, ale jednu věc neumím.
Neumím tě milovat, neumím vůbec milovat.
Ukázala ses před mým domem, a já v tu dobu myslel, že tě sním.
Stát před tebou a vidět tě s tvým úsměvem.
Vypít flašku vína se slušným oděvem.
Vzít tě ven pod hvězdy, usnout vedle tebe by bylo pro mě vším.“

„Jsi má nejhezčí vzpomínka. Sen, který se stal skutečností. Den, který se na konci proměnil v peklo.“

„Lidi se nemění, ale ty jsi mě změnila úplně celého a za to ti děkuji.“

„Když jsem tě poprvé potkal, neměla jsi na sobě žádné oblečení. Bylo mi tě líto, dal jsem ti své. Dnes už vím, že jsem měl jít dál a nezastavovat se.“

„Stála jsi někdy pod rozkvetlými Sakury? Vždycky, když je vidím, tak si tě tam představím a začnu se usmívat.“

„Jsem jako Caesar. Veni, Vidi, nazdar. Přišel jsem, viděl jsem, odešel jsem.“

„Lásko, proč každé miluji tě zní tak falešně? Přece bych si nelhal. Chci s tebou být v posteli, chci na tebe sahat, chci tě líbat. Furt nosím masku, už jsem zapomněl svůj skutečný obličej. Ani se nepoznávám, už nevím kdo jsem a co si vlastně doopravdy myslím. Lásko, já potřebuji svoji Jitřenku, která mi bude večer svítit na cestu, abych z ní nesešel.“

„Jitřenka ze mne udělala básníka.“