Vyhledávání

Témata

Citáty

Viktor Suvorov foto

„V pracovních záležitostech se lidé měli vyrovnat horníku Alexeji Stachanovovi. Podle plánu měl Stachanov za směnu narubat 7 tun uhlí. V noci na 31. srpna 1935 se pustil do práce s takovou vervou, že místo 7 narubal 102 tuny. A tak se v zemi rozšířilo stachanovské hnutí: Stachanovovi následovníci si dali za úkol narubat za směnu desetinásobek normy. Pak dvacetinásobek. Propaganda je nazývala stachanovci, a lid stakanovci (od stakan - sklenička). Lidé věděli, že záležitost není tak čistá, jak se zdá. Po desítkách let se zjistila pravda také o tomto "hrdinském činu."“

Viktor Suvorov (1947) ruský historik

Stachanov skutečně narubal 102 tuny uhlí. Pravda však je, že na dobu této rekordní těžby všem ostatním rubačům šachty "Centralnaja-Irmino" zastavili přívod stlačeného vzduchu, aby ve Stachanovově sbíječce neklesal tlak. Aby nic nebránilo jeho pracovnímu rekordu, byl zcela ochromen pracovní rytmus celé šachty. Uhlí, které Stachanov narubal, bylo třeba odvážet z porubu, a tak všechny huntíky putovaly ke Stachonovovi a dostaly zelenou. Ostatní brigády musely počkat. Hlavní finta spočívala ve statistice. Všechno závisí na způsobu zacházení s čísly. Rubač nepracuje sám. Narubané uhlí je třeba odhrabat, naložit do huntů, odvézt, natahat výdřevu a porub zpevnit. Kdyby se narubané uhlí rozpočítalo na všechny, kdo mu pomáhali a zajišťovali jeho práci, vyšlo by to na zmíněných 7 tun na člověka. Jenže pro Stachonovovu rekordní směnu byla použita jiná, progresivnější metodika výpočtu. Všechno, co narubal, připsali jemu, všechno vyčíslili jako jeho osobní zásluhu. A všechny ostatní, kdo odhrabávali, nakládali a odváželi uhlí, všechny, kdo podpírali porub za Stachanovem, zanesli do jiné kolonky. Mezi tyto pomocné pracovníky se tuny narubaného uhlí nerozpočítaly. Tak se zrodil celosvazový rekord.
Zdroj: Viktor Suvorov: Stín vítězství. URL: http://www.portalknihy.cz/detail/1783/prave-vychazi-viktor-suvorov-stin-vitezstvi-2-ukazka/posun/1127/

David Weber foto

„Na zlomeček věčnosti oběma lodím nic nebránilo ve volné střelbě na protivníka a v tom okamžiku dva různé počítače odstartovaly své palebné plány.
Žádný lidský smysl nedokázal postřehnout, co se odehrálo potom; žádný lidský mozek by si to neuměl přebrat. Vzájemná vzdálenost činila dvacet tisíc kilometrů a řízené střely, lasery a grasery dštily zkázu přes tu miniaturní propast vakua jako rozzuření démoni.
Ahmed zavrávoral, když jeho bočním štítem bez námahy prošel první graserový svazek. Jeho boky byly opatřeny metrovým pancířem z nejtvrdší slitiny keramiky a kompozitu, jakou se člověk doposud naučil odlévat, a přesto se jí graser prodral pohrdavě snadno. Od strašlivé rány se rozlétly obrovské úlomky a vzájemný pohyb lodi změnil to, co by bývalo kruhovým otvorem, v dlouhou zející trhlinu. Paprsek rozpáral bok lodi, jako když vyvrhovací nůž rozpáře žraloka, a z rány vytryskl vířící cyklon vzduchu, trosek a lidských těl.
Ale to byl pouze jeden z osmi takových graserů. Všechny do jednoho zaznamenaly přímé zásahy a na bitevním křižníku nikoho ani ve snu nenapadlo, že by přestavěná obchodní loď mohla nést takové zbraně. Zatímco si zuřivý úder Poutníka s křižníkem pohrával, komunikační obvody zahlcovala kakofonie výkřiků bolesti, šoku i hrůzy a potom se přihnaly řízené střely Q lodě a znovu a znovu křižník probodávaly jednorannými lasery, aby dokončily strašlivé dílo graserů. Zbraňová stanoviště se rozlétala na kusy, výboje bláznivě sršely a kabely syčely, pukaly a explodovaly. Příďová místnost gravitoru vybuchla, když jeden graser zasáhl naplno generátory, a tlaková vlna změnila sto metrů pancéřovaného trupu v pokroucené trosky. Všechny tři fúzní jednotky se automaticky nouzově zastavily a po celé lodi se zavírala vzduchotěsná vrata. Ale v příliš mnoha případech neměla ta vrata v čem zadržovat vzduch, neboť grasery Poutníka se propálily naskrz celým trupem a křižník se převaloval v prostoru jako umírající bezmocný vrak. Ale nezahynul sám. Poutník vypálil o zlomek sekundy dříve než Ahmed - ale jen o zlomeček a na rozdíl od Ahmeda neměl žádný pancíř a žádná hermeticky uzavíratelná oddělení. Byla to obchodní loď, jenom tenká slupka kolem obrovského prázdného prostoru pro náklad, a to nemohla žádná přestavba změnit. Zbraně, které přežily, aby se mohly zakousnout do jeho trupu, byly mnohem lehčí než ty, jež rozpáraly Ahmeda, ale proti tak zranitelnému cíli byly děsivě účinné.
Celý pravobok od přepážky třicet jedna dozadu po přepážku šedesát pět byl na padrť. Prázdné doky LAC se rozlétly jako rozšlápnuté sklenice. Zásobníky dva a čtyři byly roztrhány na kusy, stejně jako všechny výmetnice kromě čísla dva. Šest z osmi graserových stanovišť vybuchlo a prakticky celá jejich obsluha zahynula. Jeden laser se prořízl až k jádru lodě, zničil fúzní reaktor jedna a prorazil palubní vězení, z něhož už Randy Steilman a jeho druhové nikdy neměli vyjít před soud, a další se prořízl až na samotnou velitelskou palubu. Můstek zametla tlaková vlna, přepážky a podélníky se trhaly jako papír a zuřící hurikán vytrhl Jennifer Hughesovou navzdory tlumícímu postroji z křesla a odnesl ji do prostoru mimo loď. Její tělo už nikdo nikdy nenajde, ale na tom sotva záleželo, protože svištící příval atmosféry s ní udeřil o okraj trhliny v trupu a na místě jí roztříštil přilbu. John Kanehama zaječel do interkomu, když ho jako oštěp probodla dlouhá letící tříska slitiny. Staršího seržanta O’Haleyho přesekl vejpůl plochý úlomek, dlouhý jako on sám, a Aubrey Wanderman se pozvracel do přilby, když tentýž úlomek prolétl mezi osazenstvem jeho stanoviště a roztrhal Carolyn Wolcotovou a poručíka Jansena.
Tento výjev z pekla se po obrovském trupu Poutníka opakoval znovu a znovu. Další výbuchy a odletující trosky zasahovaly lidi, které minula palba Ahmeda, jako by se umírající loď mstila posádce za to, do čeho ji přivedla, a HMS Poutník se potácivě převaloval pryč s nefunkčním pohonem, zničeným hypergenerátorem a s osmi sty mrtvými a umírajícími lidmi v rozbitých odděleních.“

David Weber kniha Honor Among Enemies