Vyhledávání

„Byl jsem namáčknutý na zadním sedadle mezi vyžraná policejní prasata a jen sem tam bylo slyšet tělesné pochody v dutinách fízlů, dobře napasených z estébácké kantýny. Úzký tělesný kontakt s nimi byl sám o sobě hororový zážitek a první část cesty, než jsem otupěl, jsem nebyl schopen vnímat nic jiného než intensivní představu bublajících agresivních tělních tekutin, zpracovávajících v policejních útrobách vyfasovaný proviant, a kroutících se policejních střev, s námahou postrkujících toxické zbytky po knedlo-zelo-vepřu k fízláckým konečníkům a řitím, plným beďarů a opruzenin z policejních židlí, jako kdyby vedle mě seděla popelářská auta, která likvidují směsný odpad.“

„Absolvoval jsem jako vlče tři tábory a jako sedmiletý skládal vlčácký slib. Byl to opravdu silný zážitek – když se u táborového ohně malý kluk s vyvalenýma očima zavazuje k něčemu velkému, na celý život, to se pak vynořuje z podvědomí často.
Jako režisér musíte řídit kolektiv lidí různých profesí, kteří jsou zainteresování na společné věci. řídit kolektiv se člověk učil už ve skautské družině. Jako rádce jsem pod sebou měl skupinu šesti sedmi kluků, doslova jsme pak byli i na jedné lodi: Jela se třeba Vltava, cesta trvala týden, museli jsme být týden na jedné lodi a všechno zvládnout, nerozbít pramku v proudu na balvanech… Tím, že člověk formoval jiné, formoval vlastně i sám sebe.“

„Co vídíte když se podíváte na pampelišku? Já vidím,, Květ co mi připomíná slunce, které tě okouzlí. Připomene mi že i v té nejtemnějsí situaci se najde světo. Stonek to co mě drží při zemi. Vrací mě zpatky na zem, když létám v oblacích. Listy jsou jako vlastnosti, každá je jiná ale jedinečná. Každý list je jiný, ale pochází ze stejného místa jako ostatní. A kořen? Je jako vzpomínky, které rostou a s nimi i zážitky." Pampeliška je jako láska, vždy vyroste na jiném místě. Někteří lide tvrdí, že tyto dvě věci nejsou potřeba nebo ze neexistují. To není pravda, pampelišky tu jsou od té doby co jsme se narodili. Pampelišky potkaváme na každém kroku, ale s láskou je to složitější. Důležité je vědět:,, Káždý si musí najít tu svojí pampelišku.".“

„Damien Hirst je fantastický umělec, který nás všechny inspiruje. Jeho umění vždy posouvá hranice kreativity a rádi bychom věřili tomu, že se to samé daří i nám.“

„Jsou lidi, ktere milujeme a nenávidíme, ale v zpomynkach se to vyrovnava. Milujeme to, co nenávidíme a nenávidíme to co milujeme. Protiklady se pritahuji a odpozuji. Je to dano magnetickou vlnou, ktera nas ovlivňuju, at chceme, nebo ne. Petriho miska, nejde ovlivnit. Vzivote nedokaze lidstvo pochopit, strukturu(? Sveta)bubliny, micro castic, v které zijem?. Je to dano )Genetic, zdrojem soucasti vedomi, je nas pohled na svet, ktarej vidíme,? nebo nase vedomi tusi a dokaza ho prelozit. Tajemstvi, ktere lidstvo hleda, nejde najit v hmotnem prostoru, ale?(22,22,22). Není to matematicka souvislost. Je to, zdroj??""!!??!!"". Nase programovani, si nigdo nedokaze uvědomit, a natoz, pripustit. Preji lidstvu, krasnej a pohodovej zážitek, ze hry, kterou kazdej proziva :-) ZdenekPich.“

„Proto stále odhadujeme něco nového o sobě samých. Téměř každý rok se objeví něco nového, o čem jsme před tím nevěděli. Pořád si myslíme, že teď jsme u konce se svými objevy. Nikdy nejsme. Pokračujeme v objevování. že jsme to, tamto a jiné věci a někdy máme ohromující zážitky. To ukazuje, že část naší osobnosti je vždy ještě nevědomá, je to ona část, která stále ještě vzniká; jsme nedokončení, pořád rosteme a měníme se. Ale ta budoucí osobnost, kterou máme být za rok, je již zde, jenomže je zatím ještě ve stínu. Já je jako pohyblivý rámeček na filmu. Budoucí osobnost není ještě viditelná, ale pohybujeme se dál a zanedlouho dospíváme k pohledu na budoucí bytost. Tyto možnosti přirozeně patří k temné straně já. Jsme si dobře vědomi, čím jsme byli, ale nejsme si vědomi, co se z nás teprve stane.“

„Nejlepší je začít v garáži, ale je důležité v ní nepokračovat.“

„Žádná epidemie, návykové poblouznění nebo náboženská hysterie se nerozšířila rychleji a nezískala tolik konvertitů v tak krátké době jako televize. Nejbližší analogickou drogou srovnatelnou s návykovostí televize a se změnou hodnot v životě jejího silného konzumenta je zřejmě heroin. Stejně jako televize i heroin zplošťuje obraz světa, s heroinem nejsou věci horké ani studené, feťák se dívá na svět a je si jistý, že ať je to cokoliv, je to stejně jedno… Televize, podobně jako drogy nebo alkohol, dovoluje účastníkovi vypnout vnímání opravdového světa a vstoupit do příjemného a pasivního mentálního stavu. Televizní program vytlačuje starosti a problémy reality stejně účinně, jako tomu je v případě tripu, vyvolaného alkoholem nebo drogami. Návyk na televizi smývá ponětí o čase. Ostatní zážitky se stávají matné, zvláštním způsobem nereálné, zatímco televize je jaksi opravdovější.“

„Viděli jsme neuvěřitelná hrdinství, vítězství, tragické porážky. Viděli jsme zkázu – celá města a vesnice v naprostých ruinách, plameny pohlcovaly práci generací. Setkali jsme se s útočícími, ale i ustupujícími silami, přidali se ke karavanám statečných obyčejných lidí, prchajících před neúprosným nepřítelem, či se vracejících znovu dobít své kopce, pole, vesnice. Vše, co jsme viděli, se nás hluboce dotklo: krutost, děs, lidskost, láskyplnost.“

„Závoj byl zdvižen a já už jsem nikdy neviděl nic stejně.“

„Neprosím o zázrak, Pane, ale o sílu pro všední život.
Nauč mě umění malých kroků.

Učiň mě hledajícím a nalézajícím,
učiň mě sebejistým v pravý čas.

Obdař mě jemnocitem,
abych dokázal odlišit prvořadé od druhořadého.

Prosím o disciplínu, abych jen tak neproklouzl životem
a rozumně si rozdělil své dny, abych neprospal záblesky světla a vrcholy
a abych aspoň tu a tam našel čas na umělecký zážitek.

Dovol mi přesvědčit se o tom,
že snít o minulosti či budoucnost mi nepomůže.

Pomoz mi co nejlépe zvládnout to, co je nejbližší,

pomoz mi pokládat právě prožívanou hodinu za nejdůležitější.

Chraň mě před naivní vírou,
že v životě musí jít všechno hladce.

Daruj mi střízlivé poznání, že těžkosti, porážky,
neúspěchy a zklamání jsou přirozenou součástí života,
že díky jim rosteme a dozráváme.

Připomínej mi,
že srdce se často staví proti rozumu.

Pošli mi v pravou chvíli někoho,
kdo má odvahu říci mi pravdu s láskou.

Chléb každodenní dej mi pro tělo i duši,
projev Tvé lásky, přátelské echo, a aspoň tu a tam náznak,
že budu užitečný.

Vím, že mnoho problémů se řeší neděláním.
Dej, abych dokázal čekat.

Ať vždycky nechám Tebe i ostatní dohovořit.

To nejdůležitější si člověk neříká sám,
to nejdůležitější mu bývá řečeno.

Ty víš, jak velmi potřebujeme přátelství.
Dej, abych dorostl této nejkrásnější, nejtěžší, nejriskantnější a nejněžnější záležitosti života.

Vnukni mi pravou chvíli a pravé místo,
kde mohu zanechat balíček dobra,
slovy či beze slov.

Chraň mě před strachem,
že bych mohl promarnit svůj život.

Nedávej mi to, co si přeji,
ale to, co potřebuji.

Nauč mě umění malých kroků.“

„O moudrých
Co jsem slyšela smyslu plného a i četla a řídím se tím a co si o tom myslím.
1 nemyslíš zaplatíš Proto je vzdělání důležitý.
2 ráno moudřejší večera No jak v čem ale občas je to dobrý snažit se odpočatej ráno než unavenej večer.
3 snídaně je základní jídlo dne Jo tak to se musím dobře najíst a napít aby začal dobře.
4 chudej jako kostelní myš To je píčovina v kostele nejsou myši co by tam tak asi jedli oplatky a svěcenou vodu tak to museli bejt teda osvícený myši když žili v kostele.
5 humor je nejlepší lék Jó tak to asi bude.
6 strach je největší nepřítel Ano tak to je
7 v nouzi najdeš přítele Kdo se na tebe nevikašle v nouzi to je pravej frajer
8 oči jsou brána do duše No pokud náka opravdu existuje tak asi je to dobry znát moc nepodstatné.
9 čím je člověk starší tím je moudřejší. To je blbost pokud to není člověk co se nerozvíjí a nevzdělává si a nepoznává a nezažívá něco nového těško může dojít věkem k moudrosti a dřina k poznání fakt nestačí a životní zážitky jsou sice dobrý učitel ale né pro každýho
10 dokážeš všechno co jen chceš. Myšlenka dobrá ale to chce mít zápal morálku disciplínu plán jak toho dosáhnout snahu dřinu a vídrž to je celoživotní proces chtít něco víc a taky mít v tom tu myšlenku vizualizaci hodnotu smysl toho co chceš dokázat tu sílu dát tu sílu ze sebe a bejt nezastavitelnej. Hodnoty sny myšlenky rozhodnutí smysl vídrž sebedůvěra síla v srdci vášeň nadšení víra láska k tomu co chceš je to součástí tvého bytí. Si to ty sám ten úspěch tvůj proces snaha a myšlenka vize plán udělat pro sebe něco dobrého.
.“

„Všechno jede na nepřetržitý režim vesmíru. Ale jen člověk sám si může dělat se svím časem cokoliv. A přesto si ho zotročila práce povinosti peníze a potřeba přežít ale k čemu sakra. K čemu dál pokračovat v téhle hloupé hře života. Když to jasně spravné nikdo necití možná pár desitek jedinců. Když mizí lesy stavý se domi továrny jenom pro to aby státy užívali svoje ekonomiky a měly kam šoupnout lidi co sami neví co se svím životem. A ani si neváží vlastního života když se chovají jako oběť a jsou to mašiny stroje na práci. Vlastně chápu to zlo co ci podmiňuje lidskou duši a celej svět. Přežití přežití přežití přežití chápeš co to starče. Něco to chce vysoké životní náklady na život omezení všechno drahé systém sám spusobil redukci. Ale vždycky si ten lidský faktor cestu najde. Jo vše chno de když člověka žene sexuální půd jenomže když se nechce když jsou jiné stimulanty pro vypravování hormonů. Třeba por** koukání na věci které snadno vyplaví hormony přes obrazovku je to jednoduché. Nezajistí to ale přežití lidského druhu což by některé myšlenkáře o budoucnosti nasralo. Ale zase ti kdo nechcou se množit a rozlizat se po planetě a svojí existencí ničit planetu. Tak je to morálně správné když si dá člověk za cíl geneticky nebýt v budoucnu přes svoje geny. Ale stejnak nejvíc předá člověk do budoucna svim myšlením přes: praktické skusenosti, přes vědomosti, přes knížky, přes zážitky, přes hudbu, přes média, přes internet, přes řemeslnou práci. Tím vším zajišťuje pro další generace informace minulosti. A ty myslenky slova oni budou s nima pracovat v jejich priromnosti ale bude záležet na vícero faktorech které určí jejich vnímání. A nebo to snad tak není?“

„POHLÉDNOUT ŽIVOTU DO TVÁŘE
V jednu chvíli, když přestaneme běhat za svými běžnými rozptýleními a závislostmi; zážitky a substancemi, které nám zlepšují náladu; a za lidmi, kteří dovedou přehlušit naše vlastní tělesné pocity; zjistíme, kolik je v našem nitru zatracené úzkosti. Zjistíme, že jsme celý život utíkali před úzkostí. Jenže nic z toho, co jsme udělali, nás jí nezbavilo.
Co teď?
Zdá se, že tato úzkost je nedílnou součástí existence. Nevychází z ničeho, co jsme zažili v minulosti. Znepokojivé otázky bublající těsně pod povrchem, otázky, které by mohly probouzet nechtěné pocity.
Kdy zemřu? (A já vím, že jednoho dne zemřu.)
Když zemřou mí nejdražší? (A já vím, že jednoho dne, možná že brzy, zemřou.)
Onemocním? Onemocní moji blízcí? Přijdu o práci? O peníze? Stane se něco, co nebudu moct ovlivnit? Stane se to někdy záhy? Jak se mohu chránit před tím, co nemohu předvídat ani ovlivnit? Jak můžu vědět, co nelze vědět?
Příteli, je toho tolik, co je mimo naši kontrolu. Někdy jsme tak maličcí, tak zranitelní, jako dítě toužící po hlubokém ujištění, že všechno bude v pořádku.
V průběhu věků nám duchovní učitelé připomínali, jak hluboká pravda spočívá v poznání, že nad životem nemáme žádnou kontrolu. Život je příliš ohromný na to, aby jej mohla lidská mysl pochopit, natož ovládat. Můžeme zdánlivě ovládat to, co můžeme zdánlivě ovládat; ale zbytek je v rukou Boha, Vesmíru nebo jakkoliv chcete nazývat Nepojmenovatelné.
Zůstaňme na okamžik s touto existenční úzkostí. Nechme ji prosáknout svou zvídavou pozorností. Dýchejme do středu této úzkosti jako čerstvě narozené dítě (protože právě tak dítě dýchá). Naslouchejme jí. Jděme se s ní projít. Pečujme dnes o ni. Nezkoušejme ji utišit nebo od ní utéct, tím jen získá víc moci.
Pomalu a jemně se nořme do vlastní bezmocnosti jako do teplé koupele po celodenní pouti.
Do menší či větší míry může být vše mimo kontrolu, ale dobrá zpráva je:
Naše bezmoc může být branou k hlubšímu odevzdání.
Ve středu naší úzkosti můžeme nalézt větší pokoj a sílu, odvahu pohlédnout životu do tváře a jít dál - třesoucí se, ale nebojácní.“

„Dříve jsem usilovala, domnívala jsem se, že musím něco dělat, něco získat, něčeho dosáhnout. Avšak samotný akt snažení se o něco, vychází ze strachu - bojíme se, že nebudeme mít to, co opravdu chceme. Udržuje nás to uvězněné v dualitě, protože se soustřeďujeme na onu neodmyslitelnou oddělenost mezi lovcem a jeho kořistí. Teď už se nehoním za ničím, jen dovoluji.
Když například cítím obrovskou touhu, aby se můj život ubíral určitým směrem, vím, že kdybych se o to usilovně snažila, budu jen bojovat s vesmírnou energií. Čím více energie musím vložit do toho, abych něco získala, tím je mi jasnější, že dělám něco špatně.
Dovolení, na druhou stranu, nevyžaduje vůbec žádnou snahu.
Je to spíš něco jako uvolnění, protože to znamená uvědomit si, že tvoří-li všechno jednotu, pak to, co toužím získat, již mé je.
Proces dovolení probíhá tak, že napřed důvěřuji a potom jsem opravdu tím, čím jsem. Pak přitáhnu jen to, co je opravdu moje, a přitáhnu to takovou rychlostí, jaká je mi příjemná. Můžu se soustředit na své starosti, nebo na to, co mi zdánlivě chybí, ale pak se můj život nebude ubírat směrem k tomu, co bych chtěla zažít. Zůstane, jaký je teď, protože věnuji pozornost strachu a svému trápení a pocitu nenaplněnosti, místo abych rozšířila své vědomí a vpustila do svého života nové zážitky. Mohu tedy nechat své představy materializovat pomaleji nebo rychleji, podle toho, jak rychle se dokážu oprostit od svých strachů a úzkostí a uvolnit se. Čím více jsem připoutaná k určitému způsobu uvažování a k určitým výsledkům, tím více se bojím nových dobrodružství; a tím pomalejší bude vývoj, protože nejsem procesu vývoje otevřená.
Neumožňuji vesmírné energii, aby mnou volně proudila. Nechci tím říct, že sedím doma a zvažuji každou možnost a každé rozhodnutí. Dělám jen to, že vědomě žiju každý okamžik
v tomto prostoru, který je dán vnitřně, nikoli zevně.
Venku není o co usilovat a co přitahovat. A protože vesmír je v nitru, pak vše, co zažiju sama v sobě, ovlivní i Celek.
Vzhledem k tomu, že celá tapiserie všech dob již byla utkána, pak vše, co chci, aby se v mém životě stalo, již existuje v nekonečné, nefyzické rovině. Mým jediným úkolem je rozvinout své pozemské já natolik, abych dosáhla i do této sféry. Jestliže tedy po něčem toužím, nemám jít a získat to, ale měla bych rozšířit své vědomí a umožnit vesmírné energii, aby mi to vnesla do mé zdejší skutečnosti.
Snaha získat to, po čem toužím, jen posiluje oddělenost, zatímco dovolení znamená uvědomit si, že vzhledem k tomu, že tvoříme všichni jednotu, tak to, po čem toužím, již mé je.“

„Obraz boha, který vzniká ze spontánního tvůrčího aktu, je živou postavou, bytostí, která existuje ve svém vlastním právu, a proto autonomně stojí proti svému údajnému stvořiteli. Na důkaz této skutečnosti budiž uvedeno, že vztah mezi stvořitelem a stvořeným je dialektický a že člověk, jak zkušenost ukazuje, bývá nezřídka tím osloveným. Právem či neprávem z toho naivní rozum usuzuje na to, že vzniklý útvar existuje o sobě a pro sebe, a má sklon se domnívat, že jej nevytvořil sám, ale že se v něm tento útvar zobrazil - kteroužto možnost nemůže žádná kritika popřít, poněvadž vznik a vývoj tohoto útvaru (postavy) je finálně orientovaný přirozený proces, v němž příčina anticipuje cíl. Protože jde o přirozený jev, zůstává nerozhodnuto, zda je obraz boha vytvářen, nebo zda se tvoří sám. Naivní duch nemůže jinak, než vzít v úvahu jeho samostatnost a prakticky rozvinout jeho dialektickou vztaženost. To se projevuje v tom, že ve všech obtížných nebo nebezpečných situacích se tato účastná přítomnost vzývá za účelem, aby se obtížila nesnesitelně se jevícími těžkostmi a očekávala se od ní pomoc. V psychologické oblasti to znamená, že komplexy, které zatěžují duši, jsou vědomě "přeneseny" na obraz boha, což představuje pozoruhodným způsobem přímý opak aktu potlačení. Při potlačení, respektive vytěsnění jsou komplexy přenechávány nevědomé instanci tím, že člověk preferuje to, aby je zapomněl. U náboženského cvičení má však právě velký dosah to, že si zůstáváme svých potíží, tj. "hříchů" vědomi. Výborným prostředkem k tomu je vzájemné vyznávání hříchů (Jakub 5, 16), které člověku účinně brání, aby se stal nevědomým. Tato opatření směřují k udržení konfliktů ve vědomí, což je také conditio sine qua non psychoterapeutického postupu. Tak jako lékařské ošetření zapojuje osobu lékaře, tak křesťanské cvičení zapojuje Spasitele; neboť, jak se praví, "V něm jsme vykoupeni jeho obětí a naše hříchy jsou nám odpuštěny". On je ten, jenž nás zbavil naší viny a zpětně nás z ní vykoupil; Bůh, jenž stojí nad hříchem, "On hřichu neučinil a v jeho ústech nebyla nalezena lest"; "On, na svém těle vzal naše hříchy' na kříž…" "… tak i Kristus byl jen jednou obětován, aby na sebe vzal hříchy mnohých…" Tento Bůh je charakterizován jako sám bez viny a jako ten, jenž se sám obětuje. Vědomá projekce, ke které směřuje křesťanská výchova, tím přináší dvojnásobné psychické dobrodiní. Za prvé si člověk udržuje vědomí existence konfliktu dvou protikladných tendencí a zabraňuje tím tomu, aby se potlačením, respektive vytěsněním a zapomněním stalo ze známého utrpení neznámé, a tím o to mučivější; a za druhé si člověk ulehčuje břímě tím, že je odevzdává Bohu, který zná všechna řešení. Božská postava je však nejprve psychickým obrazem, komplexem představ archetypické povahy, jež je vírou kladen jako identický s metafyzickým ens. Věda nemá žádnou kompetenci toto kladení posuzovat. Musí se naopak pokoušet provést své vysvětlení bez tohoto hypostazování. Může proto jen konstatovat, že na místo nějakého objektivního člověka nastupuje nějaká zdánlivě subjektivní postava, tj. komplex představ. Tento komplex má, jak ukazuje zkušenost, určitou funkční autonomii a projevuje se jako psychická existence. S ní má co do činění v první řadě psychologická zkušenost, a až potud může být tento zážitek také předmětem vědy. Ta může zjistit jen existenci psychických faktorů, a pokud nepřesahujeme přes tuto mez nějakou vírou, jsme ve všech takzvaných metafyzických otázkách konfrontováni výlučně s psychickými existencemi. Tyto jsou, jak právě odpovídá jejich psychické povaze, nejtěsněji spojeny s individuální osobností, a proto vystaveny všem možným variacím v protikladu k postulátu víry, jejíž stejnotvárnost a stálost je zaručena tradičně a institucionálně.“