Vyhledávání

Témata

Autoři

Václav Krása1

český aktivista a místní politik None

Citáty

„Možná ti co osvobodí nosí jenom smrt. Ale pokud nejsi srdečný a bez svědomí nemůžeš soudit kroky minulosti. Ani budoucnosti ve vším se skrývá mnohem větší síla která přesahuje naše chápání. Musel by si mít boží svolení aby si mohl měnit k lepšímu. Každý člověk je sám sobě Bohem. Ruzným ale silným zároveň ta víra je síla ta naděje pandořina skříňka jest navěky věků. Můžeme být jako hrdinové davnověku nebo padnout jako lidi co nevěřili sílu uvěřit svojí síle. Vesmír a život je moc moc života smrti a něčeho víc. Jsme lepší než zvířata přesto tolik lidí se snaží pouze přežít a né mít hloubku a skutečný smysl. Jsem stejná snažím se pouze přežít ale cit můj je veliký větší než dokážeš si představit. Boj za to se z toho vymanit ukázat duši praví úděl. Stracím se padám všechno mě ničí alkohol otupuje moje smysly notak člověče mysli tvoje síla je i v mojích myšlenkách. Matka příroda sama přes mě mě žáda neubližij mě. Příde ti to malicherné nevěříš v život a v jeho krásu. Maš jeho spásu ve svích rukách člověče pouze jen ty jediný. Víš jak mi pomoci ale přesto to není radikální. Ti kdoš promlouvají ti velkou sílu nemají.Životem žijem to těšký znají nemůžu nutit to samo moudrost nalezne. Tehdy až sama potřeba nouze svou sílu a potřebu uvidí. Pak svojí pravdu míjí svou zem sama odhalí. Slová má jsou pouhý rým však v jeho pravdy síly vím. Jedna nemůže změnit vše však může ukázat zápal to já vím.“

Žádné

„Tvl miluju ty motivační slova na youtube atd. To je tolik motivujících lidí až mě z toho škopek boli. Jó prachy úspěch dřina vytrvalost super. Absolutně super 👌 až na to.Že kdyby všichni bohatí kdo by zajišťoval základní věci pro život kdyby zemědělci pěstitelé chovatelé řeznici a základní povoláni nebyli a všichni byli prachama obsypaní doktoři zubaři vědci technici stavitelé a užívaly si života tak by se tu blbě žilo. Takže když se to sere všude motivační slova tak to vlastně. Každej ten kdo nedělá fakt něco potřebného a užitečného pro společnost civilizaci jí vlastně podkopává základy morálky. Protože prachy nejsou všechno taky je potřeba si říct že reálné věci co mají hodnotu jsou samotní lidi a když se bohužel ti lidi neumijou chovat dobře sami k sobě a nevážijou si samy sebe a neumijou být vděční a radovat ze svojí práce né pro prachy ale pro to poslaní a tu myšlenku že něco dobrého tvoří.Že to dělají pro větší celky které se zase pojí v celek a když nespojuješ celek. A v tomhle mě ti co maji vlastně práci co nesplňuje celek vlastně kreativci co třeba jen točí zábavný videa a celkově ty co se jen předvadějí pro publikum. Jasně chápu myšlenky pobaveni sranda musi bejt ale. Jako a jak tohle zlepší přírodní podmínky na planetě Zemi. A inteligenci společnosti. No ještě že na youtube nejsou jen zábavné videa ale taky ty co civilizaci něco učí a rozvíjí. Ale je škoda že na to utahani unavení lidé ze svich povolání nemají náladu. Jinak by to mohlo vést k tomu že by se lidstvo probralo což se díky bohu nestane. Prože to by nebyla ta pestrost kterou na životě zbožňuju. Krutost a krása života příjmutí toho jakej život je a analyzovaní různých myšlenkovích pochodů všech okolo a podivnosti a pitomosti života bez kterého by to nemělo vášeň ten život.“

Žádné

„LÁSKA, JAKOU SI ZASLOUŽÍTE
Ze všeho nejvíc toužíme po tom být viděni.
Být drženi v prostoru bezpečné, neposuzující, všeobjímající přítomnosti,
být viděni milujícíma očima.
Být viděni - to je zároveň i to, čeho se nejvíc bojíme.
Víc než smrti. Děsíme se pronikavého důvěrného pohledu.
A zároveň po něm nejvíc toužíme.
Ukázat sebe sama vyžaduje tolik odvahy!
Sundat masku, zvlášť ve chvíli, kdy se cítíme nejhůř.
Sundat v takovou chvíli masku, (která nás přitom stejně jenom dusila), a říct, "Podívej! Podívej! Tady jsem, světe!"
Dovolit si být viděn,
ještě než se na to budeme cítit připraveni.
Když se cítíme nejvíc prohnile, špinavě, nejvíc uboze a nezvladatelně, nejvíc nudně, zmateně, opuštěně, zlomeně, smutně, naštvaně nebo bolavě… dovolit si být viděn právě tak.
V tomto bolavém, ostudném místě.
Nechat do něj proniknout světlo.
Vyjít z úkrytu a pozvat druhé do svého "soukromého" světa.
Dovolit, aby byli svědky našeho autentického bytí.
Pustit je za žalostně marnou ochrannou vrstvu, které říkáme "osobnost".
Říct, "Podívej! Podívej, příteli. Tady jsem!"
Podstupte riziko být milovaný.
Ano, to riziko, že budete odmítnuti.
Možná i riziko, že budete znovu zahanbeni, že se vám znovu vysmějí, poníží vás.
Riziko, že se na vás budou dívat jako na někoho, kdo selhal. Jako na špatného, zlomeného, škaredého, nebo slabého.
Ale riziko být milovaný?
Ano. Podstupte to riziko ještě dnes, protože život je krátký a potlačovat vaše přirozené já vás stojí tolik sil. Dovolte, abyste byli viděni ve své syrové kráse. Vaše zranitelné já. Vaše já bez falešné ochrany, bez odpovědí, bez vědomostí experta. Vaše nedokonalé já.
Neboť ten nejhlubší stud může být uzdraven jen ve světle lásky. Vaše nedokonalosti po celou dobu toužily po doteku vědomí tak jemného, že by pod ním našel sám sebe celý vesmír.
A tak se odevzdejte objetí milujícího přítele.
Který vás bude držet.
Ve vaší nahotě, odhalenosti, nedokonalosti.
Hodni lásky.
Takoví, jací jste.
To je láska, jakou si zasloužíte.
Lidská láska, která je i láskou Boží.
Láska, která vás něžně omývá, když se cítíte nejvíc zahanbeni, vyděšeni, nejvíc ztraceni. Když se cítíte docela maličcí.
Obrovská láska, která vás drží.
Nikdy se nespokojte s ničím menším.“

Jeff Foster (1980)

překlad Kateřina Grofová
Zdroj: https://www.facebook.com/LifeWithoutACentre/posts/the-kind-of-love-you-deservemore-than-anything-we-long-to-be-seento-be-held-in-a/1340515899379348/

„CESTA POKORY
Cesta probuzení není cesta pro slabé povahy.
Učí nás pokoře. Ó ano! Srazí nás na kolena. Mnohokrát.
To, co jsme si o sobě mysleli, že víme, se chvílemi rozpustí do nicoty.
Naše nejzářivější vhledy, úžasné znalosti, naše životní práce, to vše se může rozpadnout v prach.
Někdy bez varování.
Bude od nás vyžadováno, abychom začali znovu, a znovu, a znovu.
A zase znovu.
(Zmínil jsem už, že to není cesta pro slabé povahy?)
Ó ano! Samozřejmě, že se také dotkneme blaženosti a radosti z bytí!
Budou dny, kdy se budeme smát tomu, jak jsou věci prosté.
Ale také se od nás bude chtít, abychom čelili svým nejhlubším strachům, podívali se do tváře temnotě a tmě, kterou v sobě máme. Abychom se vydali na místa, kde žijí naše nemilované části.
Zavede nás to do krajiny zármutku, o kterém jsme ani neměli tušení. Vypláčeme miliony slz za opuštěné, osamělé děti - v sobě i ve světě.
Budeme zuřit a spílat nebesům, svým rodičům, všem učitelům, za to, že nemám nedali to, co jsme potřebovali. Lžím, kterými jsme byli krmeni. Všem, kteří tam pro nás nebyli, když jsme je nejvíc potřebovali.
Budou dny, kdy se budeme třást strachy.
Budou dny, kdy se půda pod našima nohama otevře, polkne nás a zase vyplivne.
Budou chvíle, kdy si pomyslíme, že jsme dosáhli cíle této cesty,
a vzápětí sami sebe objevíme opět na začátku.
Někdy budeme mít sto chutí to celé vzdát.
Někdy budeme mít pocit, že jsme za celou dobu nijak nepokročili.
Někdy možná budeme proklínat den, kdy jsme se na tuto cestu vůbec vydali.
A přesto - celou tu dobu - se hojíme, uzdravujeme.
Ano. Uzdravujeme.
Rozpouštíme, rozvazujeme miliony karmických let. Rozpouštíme podmiňování strachem. Setkáváme se s ryzostí života.
Navracíme se k přírodě, k Zahradě, k divočině, ve které jsme byli počati.
Není to vždy jednoduché. A není to vždy klidné.
Není to vždy ta spiritualita, kterou jsme čekali.
Není to vždy láska a světlo a radost a pozitivita a čisté, ničím nerušené Vědomí.
(To jsou jen sny vystrašených dětí.)
Ne. Toto je skutečné probouzení. Jdeme cestou skutečného života. Jsme unavení z nesmyslů a falešných příslibů.
Skrze pláč, vášeň i smích směřujeme k celistvosti.
Všechny naše staré sny se zhroutily. Ale ne my samotní.
Stále s námi mohou být hlasy strachu, hanby nebo pochybností, ale my už jsme větší než oni.
Stále mohou být dny, kdy si připadáme velmi malí, ale také jsou dny, kdy cítíme, že udržíme celý Vesmír ve svých dlaních.
Museli jsme se téměř zbláznit, abychom se mohli stát doopravdy normální. Museli jsme prasknout, abychom se stali celistvými. Vyměnili jsme starou potřebu jistoty za život plný dobrodružství, a stará smutná dogmata za vzrušující nevědění.
Teď už dokážeme nacházet jistotu v nejtemnějších zákoutích, krásu na nejopuštěnějších místech, a lásku tam, kde jsme si mysleli, že je zakázáno milovat.
Příteli, život Tě nikdy neopustí, neboť Ty jsi život, a i tehdy, když padneš na zem, jsi podporován neviditelnými silami.
No a co. No a co! Tak občas spadneš. Potlučeš se přitom. Chvíli se možná stydíš. Vynaříkáš ze sebe staré sny. No a co! Vykřičíš ze sebe očekávání a pak pohledíš do tváře realitě a zjistíš, že nikdy, NIKDY není tak zlá, jak ses bál.
Znovu se zvedneš, oprášíš se, vrátíš se na cestu a kráčíš dál.
Popravdě - nikdy jsi tuto cestu neopustil.
Protože cesta nikdy neopustila… tebe.
Protože cesta se objevuje přímo pod tvými chodidly, v každém TEĎ, s každým krokem, ať už ho uděláš a nebo ne. Je v radosti z tvé jedinečné pouti, oslavuje tě takového, jakým jsi právě dnes, klaní se všem tvým pádům i vítězstvím.
Tak začni znovu, příteli.
Začni znovu.
A jdi dál.“

Jeff Foster (1980)

Překlad Kateřina Grofová
Zdroj: https://www.facebook.com/LifeWithoutACentre/posts/a-humbling-pathawakening-is-not-a-path-for-the-faint-of-heartyou-will-be-humbled/3034565383307716/