Vyhledávání

„Ale představte si, že to mé dětství bylo od prvních krůčků celé budované na víře. Ta už pak nenechá člověka snadno zplanět, protože s ní se ocitá se světem v neustálém křížku. Ona je vlastně jediným skutečným inspiračním zdrojem, který stojí za to drama v životě a umění. Ona tudíž skýtá také naději, jak se vypořádat s dalšími negativními jevy současnosti, třeba právě s tou globalizací, protože řešení nespočívá jen a jen na člověku.“

„A já jsem Kikina bláznivá tolikrát jiná a tak různá. A nemůžu si pomoci v té myšlence že vy jste taky cvoci.Život je jeden velkej paradox jednou je sutnej jindy veselej. Ale každej je různej a každej žije život tak jak si ho uskuteční. Ticíckrat budeš chtít mě znát tisíckrát se stratíš v mlze a labyrintu cítění. A pak nakonec pochopíš že jsi sám chaosem. A já krásně normálním člověkem.“

„Každý má něco svého oblíbeného. Každý má třeba oblíbené číslo, i když ani neví proč. No… a já si to svoje hezké číslo někdy kroužkuju v kalendáři. Vedle něj třeba nakreslím malé srdíčko. Je to den, kdy si možná konečně naplánuju sebevraždu.
Memento Mori, Vive et noli nocere - pamatuj, že můžeš kdykoliv zemřít… a tak ten život nezraňuj. Ani sobě, ani druhým.“

„Bylo to, jako by mi někdo vyrval srdce, když ještě pořád bije. Každé nadechnutí bolelo, každá vzpomínka hlubší než život před tím. Naučila jsem se, že laská ne vždy zachraňuje - někdy ničí. A uprostřed všech slz zůstalo jen, ticho. Ticho, které křičelo hlasitěji než jakékoliv zlomené slovo. Ale i z těch nejbolestivějších trosek vstanete postavíte se, jako měsíční úsvit, ale váš úsměv už nebude jako sluneční paprsek.“

„Mistrovství spočívá v tom, že si počkám na to, co je skutečně pro mě dobré- S ničím menším se nespokojuji! Na nic netlačím! Důvěřuji životu! Zasloužím si, jen to nejlepší! Hlídám si své myšlenky, aby se ubíraly pozitivním směrem pouze! – Protože už vím, že myšlenky udávají směr. Dávám především energii do svého růstu, potažmo do sebe, posílení sebe sama a užívám si tento proces. Jdu cestou na které nalézám sebe, tím nalézám vše!“

„Když nevíš jak žít a jak nakládat z životem přiznej si to že jsi jen dítě v dospělém těle. Co chce a touží být milován vnímán a respektován bezstarostná srdečná vroucí milující duše která má všechny moc ráda víc než sebe a bojuje v sobě z tím že to tak není. Dětem patří celí svět v jejich představách vlastní ho svím čistým srdcem a svojí bezbraností otevřeností a vírou v to dobré.“

„Někdy i mlčení může říct víc.“

„Čekání je jen pro lidi, co se nemůžou dočkat.“

„Učitelé nás učí… Dělat ze sebe to, co nejsme.“

„Kdyby bylo všechno možné, tak si nemáme co říci.“

„Zkuste si představit NIC. Nejde to. Vždycky tam budete minimálně VY. Co je po smrti?“

„Žijte v přítomnosti tak, abyste nikdy nemuseli použít slovo minulost nebo budoucnost.“

„Jsme jen umělou inteligencí nějaké vyšší formy inteligence, ne-li umělé.“

„Prý zda je to křesťanské, co se děje s Židy. Je to lidské? Není to loupež? (…) Já se ptám, je to křesťanské, když se národ chce zbavit věčného nepřítele? O tom, že Slovákovi židovský živel ohrožoval život, o tom není třeba nikoho přesvědčovat. Vypadalo by to ještě mnohem hůř, kdybychom se od nich včas očistili. A udělali jsem to podle příkazu Božího: Slováku, shoď, zbav se svého škůdce.
Tiso ve veřejném projevu v Holíči 16. srpna 1942“

„I když se mi zatím daří, přesto cítím, že jsem dřív vyskakoval z rozjetých aut daleko lehčeji, běhal jsem daleko rychleji, i risk z pádu je daleko větší než před lety. Věda ale nachází stále nové možnosti, jak prodlužovat lidský život, a tak i pětašedesátiletí se dnes cítí fit pro práci. Mám tedy ještě čas a věřím, že si konečně zahraji víc hodnotnějších rolí, na které jsem kvůli těm akčním dosud neměl čas.“

„Jednou jsem naslouchal dvěma starším ženám v čekárně. Vyprávěly si o nemocech a všelijakých trampotách, až najednou slyším, jak jedna druhé říká: „Co bych vám povídala. Starý člověk se vůbec neměl narodit.” … Kdykoliv si na to vzpomenu, všechno ve mně ještě vře. Myslím, že vždycky stálo a bude stát za to žít. Vychutnat si život do dna. Do posledního dechu. Měl jsem dost času si to vyzkoušet a ničím si nejsem tak jist.“

„Jsem oficiálně Australan, protože se tady narodili tři předchozí generace mé rodiny. Ale nemůžu se spojit se způsobem, jakým anglo-irští teroristé zničili starobylou kulturu této krásné země. I když jsem strávil půlku života v Austrálii, necítím se být s ní hluboce spojen. Vidím sám sebe jako člověka žádné země, světového občana, a to vedlo k mému nadšení pro multikulturní umělecké kolektivy.“

„V životě to chodí úplně stejně. Když zaprší, kytky rozkvetou, když ne, tak prostě uschnou. Ještěrky žerou hmyz, a ptáci pak sežerou je. Ale nakonec stejně všichni umřou. Umřou a vyschnou na troud. Jedna generace odejde a jiná ji vystřídá. Když jedna generace odejde, nastoupí další, to je pravidlo. Každý žijeme jinak. A každý jinak umíráme. Ale to není důležité. Nakonec zůstane vždycky jen poušť. Jedině ta přežije.“

„Touha po seberealizaci je součástí života. Člověk potřebuje vidět nebo alespoň cítit před sebou směřování své existence někam. U převážné většiny z nás pravděpodobně už od dětství stojí za naším snažením a chováním touha dosáhnout aspoň trochu výrazného a osobitého statusu mezi ostatními lidmi. čím silnější je tato snaha, čím větší je ctižádost člověka, tím širší okruh společnosti se snaží zaujmout k uznání své osobnosti.“