Vyhledávání

Témata

Citáty

Abraham Isaac Kook foto

„Láska ke stvořením potřebuje s velkou péčí rozšiřovat do rozměru, který je pro ni vhodný, proti povrchnosti, která se objevuje při prvotním poznávání, způsobem, jenž nemá žádné opodstatnění ani v Tóře ani v praktickém morálním životě, jako by zdánlivě láska měla vnitřní rozpory či byla přinejmenším lhostejná, a přitom vždy láska potřebuje naplňovat celého člověka. Nejvyšší místo v lásce ke stvořením musí zaujímat láska k člověku, a ta se musí rozprostírat nad celým lidstvem, přes všechny rozdíly názorů, náboženství a víry, přes všechny rasy a podnebí, je správné pochopit různé národy a lidská shromáždění a jak jen to je možné poznat jejich kulturu a jejich vlastnosti, aby člověk poznal, jak založit lásku k člověku na základech, které mají blízko k činům. Neboť jen duši plnou lásky ke stvořením a lásky k člověku může uchopit láska k národu geniální záplavou a velikostí myšlenek a činů. Úzkost obzorů, která způsobuje, že člověk vidí ve všem, co je za hranicí speciálního národa, či dokonce jen za hranicí Izraele, jen ohavnost a nečistotu, patří ke strašlivému tmářství, jež způsobuje celkovou zkázu stavby myšlenkového dobra, k jehož světlu se upíná každá jemná duše.“

Abraham Isaac Kook (1865–1935) rabín

Zdroj: Midot hare'aja 10 http://he.wikisource.org/wiki/%D7%9E%D7%99%D7%93%D7%95%D7%AA_%D7%94%D7%A8%D7%90%D7%99%22%D7%94_%D7%90%D7%94%D7%91%D7%94
Zdroj: Překlad převzat s laskavým svolením překladatele z http://kolsky.blog.respekt.ihned.cz/c1-51817980-sen-laska-a-osady

„Pravá Láska, to je znovuobnovení jednoty Duší. Milující člověk vidí v jiném spřízněnou krásu jeho Duše. Když člověk opravdu miluje, nevidí povrchní krásu, tím myslím, rozumovou a fyzickou krásu jiného člověka, jeho talenty, schopnosti, ale vnitřní krásu jeho Duchovní podstaty. V tomto případě začíná člověka vidět z úplně jiného úhlu pohledu. I u této osoby také probíhají podstatné změny. Představte si, že ještě nedávno se vůči vnějšímu světu choval agresivně. Najednou v něm někdo objevil nikoli zlého člověka, ale dobrého, uviděl ne jeho špatné vlastností, ale dobré. To znamená, že obrátil pozornost na jeho duchovní krásu, která v něm také je, ale nebyla v jeho mysli dominantní. Díky tomuto upřímnému pocitu, člověk začne nejenom rozkvétat, ale i se měnit k lepšímu, přebývat svým vědomím v poháru plném Lásky. Lidé, kteří chtějí jít duchovní cestou, by neměli ztrácet čas čekáním, že někdo někdy přijde a začne je upřímně opravdově milovat. Potřebujeme se naučit odhalit lásku uvnitř sebe - Lásku k Bohu, Lásku k Duši - a pak se to odrazí ve vnějším světě, dovolí to vidět lidi z hlediska jejich duchovní krásy. Je to vlastně mnohem blíže, než si dokážete představit.“

Anastasia Novych ukrajinská spisovatelka
Jan Zahradil foto

„Je to prostě jakási nová móda, móda boření mýtů, móda nastavování zrcadla, móda zvláštní, leckdy velmi flagelantské reinterpretace vlastních dějin. Často se dovídáme z různých povrchních komentářů (a teď budu schválně přestřelovat, ale ne moc), že husité byli vlastně banda obyčejných lapků, kteří jen ničili a drancovali Evropu, že doba pobělohorská nebyla dobou temna, ale naopak dobou rozkvětu a vzdělanosti, a že v Rakousko-Uhersku se nám vlastně dařilo docela dobře, a neměli jsme je proto bourat, stačilo je přetvořit jenom na jakousi středoevropskou nebo podunajskou federaci. Někdy to zkrátka vypadá, že stačí jen otočit znaménka a barvy, zaměnit bílou za černou, dát místo plusu minus – a hle, nové české dějiny jsou na světě. Takového Edvarda Beneše jsme ostatně od roku 1989 stačili otočit už dvakrát. Napřed to byl exponent buržoazie – za komunistického režimu, po listopadu 89 se z něj nakrátko stal významný demokratický politik – a dnes už je to opět v médiích jakýsi přisluhovač nebo dokonce agent Stalina. A když už jsme u toho: hlavní tragédií druhé světové války, jak se někdy zdá při četbě médií nebo dívání se na televizi, už není nacistická genocida českého národa, ale poválečné excesy během odsunu Němců. Dámy a pánové, já záměrně karikuji, záměrně to přeháním – a vy to víte. Ale stejně tak víte, že kus pravdy mám, a já zase vím, že vás to – stejně jako mě – zlobí. Máme zaplaťpánbůh demokracii, máme zaplaťpánbůh svobodu slova, a proto nechť si každý říká a píše, co chce. Ale to, vážení přátelé, platí i pro nás. Proto si tady slibme, že k těmto věcem nebudeme mlčet, že budeme psát a mluvit, kde to půjde a jak to půjde, a že prostě nenecháme veřejný prostor zaplnit povídačkami o vlastní historii, která je obrácená naruby pod praporem jakési podivné nesmyslné sebereflexe. Když to budeme dělat, tak to nejhorší, co se nám může stát, je, že nám nějaký krasoduch občas vynadá do nacionalistů nebo nás obviní, že máme jiráskovsko-nejedlovské vidění světa – a to, dámy a pánové, nebolí, na to se dá zvyknout.“

Jan Zahradil (1963) český politik

Zdroj: Projev Jana Zahradila v Pantheonu pražského Národního muzea, 28. října 2010. URL: http://www.zasvobodu.cz/diskuse.php?cid=1