hana77

„POHLÉDNOUT ŽIVOTU DO TVÁŘE
V jednu chvíli, když přestaneme běhat za svými běžnými rozptýleními a závislostmi; zážitky a substancemi, které nám zlepšují náladu; a za lidmi, kteří dovedou přehlušit naše vlastní tělesné pocity; zjistíme, kolik je v našem nitru zatracené úzkosti. Zjistíme, že jsme celý život utíkali před úzkostí. Jenže nic z toho, co jsme udělali, nás jí nezbavilo.
Co teď?
Zdá se, že tato úzkost je nedílnou součástí existence. Nevychází z ničeho, co jsme zažili v minulosti. Znepokojivé otázky bublající těsně pod povrchem, otázky, které by mohly probouzet nechtěné pocity.
Kdy zemřu? (A já vím, že jednoho dne zemřu.)
Když zemřou mí nejdražší? (A já vím, že jednoho dne, možná že brzy, zemřou.)
Onemocním? Onemocní moji blízcí? Přijdu o práci? O peníze? Stane se něco, co nebudu moct ovlivnit? Stane se to někdy záhy? Jak se mohu chránit před tím, co nemohu předvídat ani ovlivnit? Jak můžu vědět, co nelze vědět?
Příteli, je toho tolik, co je mimo naši kontrolu. Někdy jsme tak maličcí, tak zranitelní, jako dítě toužící po hlubokém ujištění, že všechno bude v pořádku.
V průběhu věků nám duchovní učitelé připomínali, jak hluboká pravda spočívá v poznání, že nad životem nemáme žádnou kontrolu. Život je příliš ohromný na to, aby jej mohla lidská mysl pochopit, natož ovládat. Můžeme zdánlivě ovládat to, co můžeme zdánlivě ovládat; ale zbytek je v rukou Boha, Vesmíru nebo jakkoliv chcete nazývat Nepojmenovatelné.
Zůstaňme na okamžik s touto existenční úzkostí. Nechme ji prosáknout svou zvídavou pozorností. Dýchejme do středu této úzkosti jako čerstvě narozené dítě (protože právě tak dítě dýchá). Naslouchejme jí. Jděme se s ní projít. Pečujme dnes o ni. Nezkoušejme ji utišit nebo od ní utéct, tím jen získá víc moci.
Pomalu a jemně se nořme do vlastní bezmocnosti jako do teplé koupele po celodenní pouti.
Do menší či větší míry může být vše mimo kontrolu, ale dobrá zpráva je:
Naše bezmoc může být branou k hlubšímu odevzdání.
Ve středu naší úzkosti můžeme nalézt větší pokoj a sílu, odvahu pohlédnout životu do tváře a jít dál - třesoucí se, ale nebojácní.“

„Nelitujte mne. Žila jsem plný, opravdový život, který nestál, nezahníval, ale prudce tekl a vířil. Někdy mne otloukal a já poznala jeho tvrdost i těžkosti, jindy zas hladil a smál se sluncem. Byl to prostě skutečný život, a já jsem zaň Bohu neskonale vděčná. …“

„Ani láska ani hrůza člověka nezaslepují: to, co ho zaslepuje, je lhostejnost.“

„Člověk nemůže upírat lidskost jiným, aniž ochuzuje tu vlastní.“

„Lidem jde mnohem snáze plakat než se měnit.“

„Co jiného je láska než pochopení a radost z toho, že jiný člověk žije, jedná a prožívá věci jinak než my?“

„Strach z utrpení je horší než utrpení samo.“

„Najdi to, co miluješ, a nech, ať tě to zabije.“

„Pokud se třesete rozhořčením nad každou nespravedlností, pak jste mým soudruhem.“

„To, co je komplikované, nikdy nepřináší pocit štěstí.“

„Správný čas na opravu střechy je, když svítí slunce.“

„Když budu jako druzí, kdopak bude jako já?“

„Don't burn yourself to keep others warm.“

„Nepotřebuji tě, ale chci tě.
Nemám prázdnotu, mám prostor pro činy.
Neočekávám od Tebe, že mě uděláš šťastnou, jsem šťastná z Tvé radostí a úsměvu.
Nemusíme se milovat jako blázni, nejsem Tvá a Ty nejsi můj.
Jsem úplná i bez Tebe a Ty jsi beze mě taky úplný.
Neumřu, pokud odejdeš, a Ty budeš šťastný, i kdybych odešla.
Nejsi zodpovědný za mou osobní spokojenost.
Přijímám Tě jako své zrcadlo a posla a nabízím Ti své oči, aby ses v nich také našel.
Jsme dva krásné a vzácné vesmíry, úplné, dokonalé, připravené vytvářet nové světy.
Nejsem bez tebe osamělá a Ty nejsi beze mě ztracený.
Nebudeme zavírat dveře a okna jen proto, abychom byli vedle sebe a nemohli svobodně létat.
Vážím si Tvé i mé svobody, každého dne našeho výběru.“

„Když si svůj vnitřní stav neuvědomíme, přihodí se nám navenek jako osud.“

„Láska může vykonat všechno, i ty nejnemožnější věci pro ni nejsou obtížné. Ježíš se však tolik nedívá na velikost činů, dokonce ani na jejich obtížnost, nýbrž na lásku, která k nim vede.“

„Prázdnota, o které mluvím,
není prázdnota,
kterou si obvykle představujeme.
Není prázdná.
Vaše tělo dál existuje
svým přirozeným způsobem.
Moudrost zůstává.
Pocity přicházejí a odcházejí.
Vše si dál hraje, ale uvnitř je
naprostý klid a vyrovnanost.
Žádné plánování, žádné strategie,
žádná identifikace.
Jenom prostor čistého bytí.
Je to to, co ve skutečnosti jsme,
přestože tomu často nechceme
nebo nemůžeme uvěřit.“

„Přeceněný rozum má společný rys s absolutistickým státem: za jejich panování je zbídačován jedinec.“

„Navzdory kráse a akčnosti těch sebědomých, jsem byl ale vždy na straně těch, kterým to v životě moc nesluší, na straně nepraktických introvertů, na straně chlapců, kterým moc nešel život a ve škole byli z tohoto předmětu na propadnutí. Vždycky jsem spíš fandil dívkám, které se obvykle moc neuměly obléknout a byly si toho trapně vědomy. Byl jsem spíš na straně bojácných typů, kterým se nikdy nedařily vztahy a těžko se seznamovaly.

Mám rád především ty, co neumějí život. Žehnám všem nesebevědomým, co mají plno dobré vůle a lásky, kterou touží dát, co jsou citliví a se kterými se život zpravidla nemazlí. Žehnám úzkostným typům, kteří se nejsou s to prosadit, ne proto, že by byli zbabělí, ale zkrátka jen proto, že pro některé jemnější květiny je džungle příliš nemilosrdná. Mám moc rád nehezká děvčata a introvertní chlapce, protože v nich vidím diamanty nerozkvetlých květů.“