hana77

„Normální jsou jen ti lidé, které neznáme příliš dobře.“

Alfred Adler (1870–1937) lékař, psycholog, psychiatr, psychoterapeut

„Lidé jsou podivní, nechtějí ani žít ani zemřít.“

Epiktétos (50–138) starověký filozof

„Nedovol, aby tvé štěstí záviselo na něčem, co můžeš ztratit.“

Clive Staples Lewis kniha Čtyři lásky

„Jen to, co je schopné se samo zničit, skutečně žije.“

Carl Gustav Jung (1875–1961) švýcarský psychiatr a psychoterapeut, který založil analytickou psychologii

„Navzdory kráse a akčnosti těch sebědomých, jsem byl ale vždy na straně těch, kterým to v životě moc nesluší, na straně nepraktických introvertů, na straně chlapců, kterým moc nešel život a ve škole byli z tohoto předmětu na propadnutí. Vždycky jsem spíš fandil dívkám, které se obvykle moc neuměly obléknout a byly si toho trapně vědomy. Byl jsem spíš na straně bojácných typů, kterým se nikdy nedařily vztahy a těžko se seznamovaly.

Mám rád především ty, co neumějí život. Žehnám všem nesebevědomým, co mají plno dobré vůle a lásky, kterou touží dát, co jsou citliví a se kterými se život zpravidla nemazlí. Žehnám úzkostným typům, kteří se nejsou s to prosadit, ne proto, že by byli zbabělí, ale zkrátka jen proto, že pro některé jemnější květiny je džungle příliš nemilosrdná. Mám moc rád nehezká děvčata a introvertní chlapce, protože v nich vidím diamanty nerozkvetlých květů.“

Marek Vácha (1966) český evoluční biolog, vědecký spisovatel a římskokatolický duchovní

„Rodíme se osamoceni, žijeme sami, umíráme sami. Jen skrze lásku a přátelství můžeme na chvíli vytvořit iluzi, že sami nejsme.“

Orson Welles (1915–1985) americký herec, režisér, spisovatel a producent

„Milovat znamená být unaven se ze samoty; je to tedy zbabělost, zrada sebe sama. (Je nesmírně důležité, abychom nemilovali.)“

Fernando Pessoa (1888–1935) portugalský básník, spisovatel, literární kritik, překladatel, nakladatel a filozof

„Člověku se nemůže stát nic horšího, než, když je zcela pochopen.“

Carl Gustav Jung (1875–1961) švýcarský psychiatr a psychoterapeut, který založil analytickou psychologii

„Nové začátky se často maskují jako bolestivé konce.“

Lao-c' (-604) čínský filozof

„Až přijde hrdina, zjistíme, že byl celou dobu tady.“

Charles Bukowski (1920–1994) americký básník a spisovatel

„Jedním z největších překvapení je, že lidé přicházejí k plnému vědomí právě skrze boj s vlastním stínem, tím, že čelí rozporům odehrávajícím se v jejich nitru a spřátelí se s vlastními chybami a selháními. Lidé, kteří nikdy neprošli žádnými vnitřními boji, jsou bez výjimky povrchní a nezajímaví. Spíš je snášíme, než bychom s nimi komunikovali, neboť není mnoho toho, co by nám mohli sdělit.“

Richard Rohr (1943) americký duchovní spisovatel, řečník, učitel, katolický františkánský kněz

„Člověk je ovládán potřebou vidět život krásnější, než jaký je ve skutečnosti. Lidské touhy stavějí umělé světy z iluzí a člověk jim pro jejich krásu snadno uvěří jen proto, že mu poskytují chvilkovou emocionální úlevu od břemene životních strastí. Pojmout pravdivou část života je umění. To však v první řadě znamená poznat sám sebe.“

Pavel Špatenka (1964)

„Všechno, co člověk popírá, ho pronásleduje. To, co přijímá, ho transformuje.“

Carl Gustav Jung (1875–1961) švýcarský psychiatr a psychoterapeut, který založil analytickou psychologii

„Neprosím o zázrak, Pane, ale o sílu pro všední život.
Nauč mě umění malých kroků.

Učiň mě hledajícím a nalézajícím,
učiň mě sebejistým v pravý čas.

Obdař mě jemnocitem,
abych dokázal odlišit prvořadé od druhořadého.

Prosím o disciplínu, abych jen tak neproklouzl životem
a rozumně si rozdělil své dny, abych neprospal záblesky světla a vrcholy
a abych aspoň tu a tam našel čas na umělecký zážitek.

Dovol mi přesvědčit se o tom,
že snít o minulosti či budoucnost mi nepomůže.

Pomoz mi co nejlépe zvládnout to, co je nejbližší,

pomoz mi pokládat právě prožívanou hodinu za nejdůležitější.

Chraň mě před naivní vírou,
že v životě musí jít všechno hladce.

Daruj mi střízlivé poznání, že těžkosti, porážky,
neúspěchy a zklamání jsou přirozenou součástí života,
že díky jim rosteme a dozráváme.

Připomínej mi,
že srdce se často staví proti rozumu.

Pošli mi v pravou chvíli někoho,
kdo má odvahu říci mi pravdu s láskou.

Chléb každodenní dej mi pro tělo i duši,
projev Tvé lásky, přátelské echo, a aspoň tu a tam náznak,
že budu užitečný.

Vím, že mnoho problémů se řeší neděláním.
Dej, abych dokázal čekat.

Ať vždycky nechám Tebe i ostatní dohovořit.

To nejdůležitější si člověk neříká sám,
to nejdůležitější mu bývá řečeno.

Ty víš, jak velmi potřebujeme přátelství.
Dej, abych dorostl této nejkrásnější, nejtěžší, nejriskantnější a nejněžnější záležitosti života.

Vnukni mi pravou chvíli a pravé místo,
kde mohu zanechat balíček dobra,
slovy či beze slov.

Chraň mě před strachem,
že bych mohl promarnit svůj život.

Nedávej mi to, co si přeji,
ale to, co potřebuji.

Nauč mě umění malých kroků.“

Antoine de Saint-Exupéry (1900–1944) francouzský letec a spisovatel

„LÁSKA, JAKOU SI ZASLOUŽÍTE
Ze všeho nejvíc toužíme po tom být viděni.
Být drženi v prostoru bezpečné, neposuzující, všeobjímající přítomnosti,
být viděni milujícíma očima.
Být viděni - to je zároveň i to, čeho se nejvíc bojíme.
Víc než smrti. Děsíme se pronikavého důvěrného pohledu.
A zároveň po něm nejvíc toužíme.
Ukázat sebe sama vyžaduje tolik odvahy!
Sundat masku, zvlášť ve chvíli, kdy se cítíme nejhůř.
Sundat v takovou chvíli masku, (která nás přitom stejně jenom dusila), a říct, "Podívej! Podívej! Tady jsem, světe!"
Dovolit si být viděn,
ještě než se na to budeme cítit připraveni.
Když se cítíme nejvíc prohnile, špinavě, nejvíc uboze a nezvladatelně, nejvíc nudně, zmateně, opuštěně, zlomeně, smutně, naštvaně nebo bolavě… dovolit si být viděn právě tak.
V tomto bolavém, ostudném místě.
Nechat do něj proniknout světlo.
Vyjít z úkrytu a pozvat druhé do svého "soukromého" světa.
Dovolit, aby byli svědky našeho autentického bytí.
Pustit je za žalostně marnou ochrannou vrstvu, které říkáme "osobnost".
Říct, "Podívej! Podívej, příteli. Tady jsem!"
Podstupte riziko být milovaný.
Ano, to riziko, že budete odmítnuti.
Možná i riziko, že budete znovu zahanbeni, že se vám znovu vysmějí, poníží vás.
Riziko, že se na vás budou dívat jako na někoho, kdo selhal. Jako na špatného, zlomeného, škaredého, nebo slabého.
Ale riziko být milovaný?
Ano. Podstupte to riziko ještě dnes, protože život je krátký a potlačovat vaše přirozené já vás stojí tolik sil. Dovolte, abyste byli viděni ve své syrové kráse. Vaše zranitelné já. Vaše já bez falešné ochrany, bez odpovědí, bez vědomostí experta. Vaše nedokonalé já.
Neboť ten nejhlubší stud může být uzdraven jen ve světle lásky. Vaše nedokonalosti po celou dobu toužily po doteku vědomí tak jemného, že by pod ním našel sám sebe celý vesmír.
A tak se odevzdejte objetí milujícího přítele.
Který vás bude držet.
Ve vaší nahotě, odhalenosti, nedokonalosti.
Hodni lásky.
Takoví, jací jste.
To je láska, jakou si zasloužíte.
Lidská láska, která je i láskou Boží.
Láska, která vás něžně omývá, když se cítíte nejvíc zahanbeni, vyděšeni, nejvíc ztraceni. Když se cítíte docela maličcí.
Obrovská láska, která vás drží.
Nikdy se nespokojte s ničím menším.“

Jeff Foster (1980)

„KONEC SPIRITUALITY
Mou jógovou podložkou se stala země pod nohama.
Mým oltářem se stal kavárenský pult, vtip vyměněný s baristou, přátelský úsměv postupně vítězící nad zamrzlým obličejem, a celý svět, který má zájem.
Mým chrámem je obchodní dům, čekárna u zubaře, klidná ranní louka s jemným žlutým slunečním světlem a čerstvým vzduchem.
Mým guru je kručení v briše, melancholie večera, naděje i zoufalství nepřikrášleného bytí.
Není třeba nic přidávat.
Mým osvícením je obyčejný okamžik, světský prožitek prosáklý sladkým nektarem mé pozornosti.
Mým východiskem je dech a dech je i mým cílem.
Součástí mého rodokmenu je hladová kočka, jež mě zdraví při návratu z večerní procházky, jde kousek se mnou a přitom se otírá svým kožíškem o mou holeň. Má srst jemnou jako kašmírová přikrývka mé babičky, do které nás za chladných večerů balila. Srst se stává kůží, kočka se nonšalantními pohyby vydává prozkoumat vyhozený obal od bagety a já jdu dál.
Má spiritualita je hluboko v zemi, v její bahně, horku, v jejích útrobách, ve zvláštním i nepohodlném, ve stesku po mámě i v odvaze vstoupit do neprozkoumaných krajin mé psyché. Je v touze po domově a ve šťastně vyčerpaném návratu.
Moje blaženost nespočívá v ničem, co by mohla uchopit moje mysl, i kdyby hledala milion roků.
Má radost je prostá, jako radost těch, kteří žili život naplno a jsou připraveni zemřít.
Ulehnu na louce, batoh jako polštář, zajedu prsty do hedvábné, lepkavé trávy, a celý můj život splyne v jeden jediný okamžik, vzpomínku i momentální vjem, a i to se vzápětí rozplyne, i se mnou. Je jen louka, jemné žluté světlo, čistý osvěžující vzduch, naděje i příslib, plnost i milosrdenství.
Nehledejte mě. Nenajdete mě, a pokud ano - nepoznáte mě. Jsem neviditelný, neboť jsem se stal vším, co je viděno, vším, co je poznáno i stále nepoznáno.
Nepraktikuji spiritualitu. Rozpadl jsem se, rozložil, vykostil a znovuzrodil, znovu se stal člověkem, beztvarou formou. Povstal jsem znovu, neoddělitelný od všedního, vzkříšený smíchem ptáků sedících za úsvitu na elektrickém vedení.“

Jeff Foster (1980)

„Všechno má svou krásu, ale ne každý ji vidí.“

Andy Warhol (1928–1987) americký výtvarník a režisér

„The test of a first-rate intelligence is the ability to hold two opposed ideas in the mind at the same time, and still retain the ability to function.“

Francis Scott Fitzgerald (1896–1940) americký spisovatel

„CESTA POKORY
Cesta probuzení není cesta pro slabé povahy.
Učí nás pokoře. Ó ano! Srazí nás na kolena. Mnohokrát.
To, co jsme si o sobě mysleli, že víme, se chvílemi rozpustí do nicoty.
Naše nejzářivější vhledy, úžasné znalosti, naše životní práce, to vše se může rozpadnout v prach.
Někdy bez varování.
Bude od nás vyžadováno, abychom začali znovu, a znovu, a znovu.
A zase znovu.
(Zmínil jsem už, že to není cesta pro slabé povahy?)
Ó ano! Samozřejmě, že se také dotkneme blaženosti a radosti z bytí!
Budou dny, kdy se budeme smát tomu, jak jsou věci prosté.
Ale také se od nás bude chtít, abychom čelili svým nejhlubším strachům, podívali se do tváře temnotě a tmě, kterou v sobě máme. Abychom se vydali na místa, kde žijí naše nemilované části.
Zavede nás to do krajiny zármutku, o kterém jsme ani neměli tušení. Vypláčeme miliony slz za opuštěné, osamělé děti - v sobě i ve světě.
Budeme zuřit a spílat nebesům, svým rodičům, všem učitelům, za to, že nemám nedali to, co jsme potřebovali. Lžím, kterými jsme byli krmeni. Všem, kteří tam pro nás nebyli, když jsme je nejvíc potřebovali.
Budou dny, kdy se budeme třást strachy.
Budou dny, kdy se půda pod našima nohama otevře, polkne nás a zase vyplivne.
Budou chvíle, kdy si pomyslíme, že jsme dosáhli cíle této cesty,
a vzápětí sami sebe objevíme opět na začátku.
Někdy budeme mít sto chutí to celé vzdát.
Někdy budeme mít pocit, že jsme za celou dobu nijak nepokročili.
Někdy možná budeme proklínat den, kdy jsme se na tuto cestu vůbec vydali.
A přesto - celou tu dobu - se hojíme, uzdravujeme.
Ano. Uzdravujeme.
Rozpouštíme, rozvazujeme miliony karmických let. Rozpouštíme podmiňování strachem. Setkáváme se s ryzostí života.
Navracíme se k přírodě, k Zahradě, k divočině, ve které jsme byli počati.
Není to vždy jednoduché. A není to vždy klidné.
Není to vždy ta spiritualita, kterou jsme čekali.
Není to vždy láska a světlo a radost a pozitivita a čisté, ničím nerušené Vědomí.
(To jsou jen sny vystrašených dětí.)
Ne. Toto je skutečné probouzení. Jdeme cestou skutečného života. Jsme unavení z nesmyslů a falešných příslibů.
Skrze pláč, vášeň i smích směřujeme k celistvosti.
Všechny naše staré sny se zhroutily. Ale ne my samotní.
Stále s námi mohou být hlasy strachu, hanby nebo pochybností, ale my už jsme větší než oni.
Stále mohou být dny, kdy si připadáme velmi malí, ale také jsou dny, kdy cítíme, že udržíme celý Vesmír ve svých dlaních.
Museli jsme se téměř zbláznit, abychom se mohli stát doopravdy normální. Museli jsme prasknout, abychom se stali celistvými. Vyměnili jsme starou potřebu jistoty za život plný dobrodružství, a stará smutná dogmata za vzrušující nevědění.
Teď už dokážeme nacházet jistotu v nejtemnějších zákoutích, krásu na nejopuštěnějších místech, a lásku tam, kde jsme si mysleli, že je zakázáno milovat.
Příteli, život Tě nikdy neopustí, neboť Ty jsi život, a i tehdy, když padneš na zem, jsi podporován neviditelnými silami.
No a co. No a co! Tak občas spadneš. Potlučeš se přitom. Chvíli se možná stydíš. Vynaříkáš ze sebe staré sny. No a co! Vykřičíš ze sebe očekávání a pak pohledíš do tváře realitě a zjistíš, že nikdy, NIKDY není tak zlá, jak ses bál.
Znovu se zvedneš, oprášíš se, vrátíš se na cestu a kráčíš dál.
Popravdě - nikdy jsi tuto cestu neopustil.
Protože cesta nikdy neopustila… tebe.
Protože cesta se objevuje přímo pod tvými chodidly, v každém TEĎ, s každým krokem, ať už ho uděláš a nebo ne. Je v radosti z tvé jedinečné pouti, oslavuje tě takového, jakým jsi právě dnes, klaní se všem tvým pádům i vítězstvím.
Tak začni znovu, příteli.
Začni znovu.
A jdi dál.“

Jeff Foster (1980)