Welo Writer

„Jsem jak koala s bambusem v paralelním vesmíru – usmívám se do objektivu, zatímco se za mnou tiše sráží částice. Ale hlavně že to na pohled drží tvar.“

„V letním moři plavala sama, vlny ji tiše hřály,
netušila, kam ji proudy s euforií dál nesly a zvaly.
Na břeh ji vysadila kolemjedoucí posádka náhodná,
písek mezi prsty ji vyděsil - chtěla zpět, kde byla svobodná.

Když však uviděla, jak se nohy boří níž a hloub,
písek s vodou splýval v jedno, ztrácel se pevný kloub.
Přišel pláč - strach bez světa, který znala dřív,
jako by se zlomil kompas, co ji vedl na svých vlnách dřív.

Dnes si staví vlastní vor, aby mohla plout, kam chce,
být sama sebou na hladině, i když vítr mění se.
Moře už nenašla tak klidné, jaké kdysi znala -
ale ví, že opravdu plula… a že se neztratila.“

„Vyhoštěna do pouště byla, kolem ní jen duny plynou,
osiřelá se strachem bloudí krajinou tak cizí, jinou.
Jedinou blízkostí jí vítr - sotva slyšně pískající,
jako hlas, jenž šeptá ticho, stále někam unikající.

Rty se chvěly žízní dlouhou, světlo v dálce tiše hasnulo,
každý krok byl těžší, pomalý - jak by srdce uvadlo.
Písek studil, tělo sláblo, barvy zvolna bledly v prach,
duny náhle rozvlnily se, jako sen, co láme strach.

Vítr umlkl. Svět se ztišil.
Krajina se v šeru zlomí -
až jí došlo v prázdném tichu,
že ta poušť je jen v ní samé.

Nebyly to vzdálené písky,
nebe, které k zemi padá -
jen krev řídla v tichém těle
a poušť s ní se rozpadá.“

„Narozeniny sama slavila - nikoho neměla,
dort byl jen slovo, co nikdy nesměla.
Samotu cítila, usedla vedle ní,
přání si šeptla - ať se snad promění.

Ve stínu potichu vysloví přání,
svět mlčí dál - bez zájmu, bez ptaní.
Tak téměř nesplnitelné, šílené přání:
znovu se nadechnout bez okovů, bez brání.

Běžet zas volně - to jediné chtělo,
a rozpad mysli na kolenou klečelo.
Ať mezi „mnou“ a „jí“ není už hráz,
ať spojí se ticho, co trhalo v nás.

Stále to prosilo. V měsíčním svitu
na prstech křehce křeštilo z klidu.
Stín - nebo dítě? Já v zrcadle vody?
Kdo z nás se ztratil bez návratu cesty?

Chci se jen dotknout své vlastní mysli,
tebe - a pravdy, co z očí se vysní.
Je to jen přelud? Nebo to je?
Další nebe, co tiše se děje?

Tak silně si přála zas cítit znova,
i s klecí nad hlavou, bez jediného slova.
Za provaz škubala - dobrovolně, v tmě,
svazoval ji pevně... a držel při zemi.

Slzy jak důkaz jí kanuly samé,
tančila se sebou - zlomená, známá.
Dokud to šlo, dokud byl čas,
dokud v ní dýchal neumlklý hlas.“

„Přelstil jsem smrt už tolikrát, že jsem se jí přestal bát. Horší je, že jsem za ní nikdy nic nenašel.“

„Nejsem vzor.
A právě proto jsem lepší než většina těch tvých.“

„Přišla na pláň.
Jeden strom v širém okolí stál před ní.

Kamkoliv se rozhlédla, jen tiché šumění,
lístky pomalu poletovaly.

Přímo pod ním leželo tělo bez duše -
v klidu, bez vědomí, bez tíhy.

V hrudi klíčilo semínko,
chtělo spatřit světlo.

Uložila tělo ke stromu,
chtěla ho zakopat…

ale nechala prostor
pro květ, který se dere ven.

„Až vyrosteš,“ zašeptala,
„utrhnu si tě a položím vedle něj -
na hrob.

Na svůj vlastní hrob.

Aby i potom naše láska rostla
tak jako ty.““

„Růže jsou rudé,
fialky jsou modré,
až dají vědět -
bude po mně.

Růže jsou rudé,
fialky modré,
už dali vědět -
a já jsem pořád v domě.“

„„Máš ráda květiny?“ zeptala se žena v černé kápi.
Svícen tiše plápolal.

„Ne,“ odpověděla. Vítr jemně zafoukal.

„Lehni si a odpočívej. Jednu ti utrhnu.“

Její hlas byl prázdný.

V lese se neslo ticho.
Květ dopadl na dno jámy.

„Haha… tobě už nikdo nepomůže.“

Zavřela poklop.

Ale já už dávno spala.“

„„Myslel jsem, že máš rád čerstvé sýry?“

„Záleží na mléce.
Z jednoho vznikne zmrzlina,
z jiného jen máslo -
a ne vždy dobré.““

„Jestli si přeješ mou smrt, klidně.
Ale nejdřív mě nech dopsat poslední řádky.“

„První knihu jsem napsal rychle,
abych ji stihl dopsat, než skončím.

Druhou jsem psal pomalu,
abych měl důvod pokračovat.“