„Přišla na pláň.
Jeden strom v širém okolí stál před ní.

Kamkoliv se rozhlédla, jen tiché šumění,
lístky pomalu poletovaly.

Přímo pod ním leželo tělo bez duše -
v klidu, bez vědomí, bez tíhy.

V hrudi klíčilo semínko,
chtělo spatřit světlo.

Uložila tělo ke stromu,
chtěla ho zakopat…

ale nechala prostor
pro květ, který se dere ven.

„Až vyrosteš,“ zašeptala,
„utrhnu si tě a položím vedle něj -
na hrob.

Na svůj vlastní hrob.

Aby i potom naše láska rostla
tak jako ty.““