„V hlavě hlas zněl chladně, stále dokola,
jediná myšlenka - tichá, nedokonalá.
„Kdy konečně odejdeš? Ať mám klid,“ mi lže,
a zem tě prý obejme… beze slov, beze mě.

Agónie mi dává tvář, co není jen má,
je to tvář nás všech, kterým čas utíká.
Běžíme potichu, dech už sotva stačí,
a kruh se zavírá, když světlo se ztrácí.“