mila3

„Žena si ze všeho nejvíc přeje prostor, aby se mohla rozvíjet a růst. Nejhorší na světě je trpět omezeností a nic neomezuje člověka tak, jako omezený manžel.“

„Znechucuje mě, že muži a ženy musejí žít své životy takovým způsobem. Je to bolestivé pro ně a je to bolestivé i pro mě. Nevidím však z toho východisko. Jediné, co tudíž mohu dělat, je o té bolesti psát…. každopádně čas, kdy jsem byl nepostradatelnej, vypršel. Lidský plémě mě odjakživa znechucovalo. V podstatě mi na lidech přijde nechutná ta jejich rodinně-vztahová choroba, která zahrnuje manželství, přesuny moci a hmotný podpory a která jako bolák, jako lepra postupně zachvacuje: vašeho souseda, čtvrť, obvod, vaše město, okres, stát, národ… a všichni zúčastněný si v tomhle úle navzájem lezou do prdelí ve snaze ten stupidní zvířeckej děs přežít.“

„Nic není tak nesnadné, jako najít vhodná slova pro velkou bolest.“

„Deprese - Absolutní soustředění bolesti, strachu a beznaděje.“

„Žena, která zhřeší a cítí, že nemohla jinak, a přitom je odhodlána za to trpět a ví, že na to doplatí, i když to vlastně není tak docela její vina - taková žena je podle mého názoru daleko morálnější než ostatní.“

„Lidé se bojí smrti ještě víc než bolesti. Je divné, že se bojí smrti.Život bolí mnohem víc než smrt. V okamžiku smrti je bolest u konce. Jo, myslím, že je to přítel.“

„Bolest druhých nám pomáhá nést naši vlastní.“

„Už s chmurným mírem vchází chmurný den
a samo slunce těžkou hlavu skrývá.
Jen zprostit toho, kdo je nevinnen
a trestat provinilé ještě zbývá.
Však věčně bude srdce jímat znova
žal Juliin a bolest Romeova.“

„Největší bolestí na světě je vidět umírat své dítě.“

„Veliká láska? Já myslím, že to je, když dva lidé se dovedou snášet po celý život, oddaně a věrně.“

„Snažší řešit život ostatních, než-li svůj. Proto existují pomluvy.“

„,, Kůň je naše zrcadlo " hrozně moc používané slovní spojení, každý koňák ho slyšel.. Ale málo který koňák si ho vezme k srdci… nebo nedokáže ovládat sebe samotného, nemá své emoce pod kontrolou a své rozpoložení se odráží jako v zrcadle v jeho koni…. Proč kůň přebírá aktuální náladu od svého partnera? … Kůň potřebuje ve svém jezdci oporu, potřebuje vědět, že je jeho člověk hoden ho vést, že se na něj může spolehnout (to se dá snadno udělat pár správně provedenými cviky ze země).. Ale udržet si tu pozici toho vůdce a nespadnout na té tenké hraně do pozice vedeného nebývá vždy jednoduché. Když kůň cítí sebemenší nejistotu, začne si být sám nejistý, říká si,, ona je nervózní, asi se něco děje, asi bych měl být na pozoru, a převzít velení a ochránit se sám… Chci jet sám za sebe, s ní se necítím dobře, sobě věřím víc! " pak nemá naší pozornost, je ostražitý, často více lekavý, může strkat a předbíhat. Kůň potřebuje klidného, vyrovnaného člověka, v názorech pevného jako škálu, ale citlivého a dobrosrdečného. O toho se může opřít.. Každého falešníka jeho kůň prozradí světu tím, že je zkažený.. Že kope, kouše, je dopředný, hází kozly, je vylekaný a ze všeho má strach, nebo nás ignoruje. Jestli něco z toho váš kůň dělá, zamyslete se nad sebou samými, jestli by něco nechtělo změnit… Mluvím z vlastních zkušeností, když říkám, že největší překážkou v harmonii člověka s koněm je člověk sám :-)“

„CESTA POKORY
Cesta probuzení není cesta pro slabé povahy.
Učí nás pokoře. Ó ano! Srazí nás na kolena. Mnohokrát.
To, co jsme si o sobě mysleli, že víme, se chvílemi rozpustí do nicoty.
Naše nejzářivější vhledy, úžasné znalosti, naše životní práce, to vše se může rozpadnout v prach.
Někdy bez varování.
Bude od nás vyžadováno, abychom začali znovu, a znovu, a znovu.
A zase znovu.
(Zmínil jsem už, že to není cesta pro slabé povahy?)
Ó ano! Samozřejmě, že se také dotkneme blaženosti a radosti z bytí!
Budou dny, kdy se budeme smát tomu, jak jsou věci prosté.
Ale také se od nás bude chtít, abychom čelili svým nejhlubším strachům, podívali se do tváře temnotě a tmě, kterou v sobě máme. Abychom se vydali na místa, kde žijí naše nemilované části.
Zavede nás to do krajiny zármutku, o kterém jsme ani neměli tušení. Vypláčeme miliony slz za opuštěné, osamělé děti - v sobě i ve světě.
Budeme zuřit a spílat nebesům, svým rodičům, všem učitelům, za to, že nemám nedali to, co jsme potřebovali. Lžím, kterými jsme byli krmeni. Všem, kteří tam pro nás nebyli, když jsme je nejvíc potřebovali.
Budou dny, kdy se budeme třást strachy.
Budou dny, kdy se půda pod našima nohama otevře, polkne nás a zase vyplivne.
Budou chvíle, kdy si pomyslíme, že jsme dosáhli cíle této cesty,
a vzápětí sami sebe objevíme opět na začátku.
Někdy budeme mít sto chutí to celé vzdát.
Někdy budeme mít pocit, že jsme za celou dobu nijak nepokročili.
Někdy možná budeme proklínat den, kdy jsme se na tuto cestu vůbec vydali.
A přesto - celou tu dobu - se hojíme, uzdravujeme.
Ano. Uzdravujeme.
Rozpouštíme, rozvazujeme miliony karmických let. Rozpouštíme podmiňování strachem. Setkáváme se s ryzostí života.
Navracíme se k přírodě, k Zahradě, k divočině, ve které jsme byli počati.
Není to vždy jednoduché. A není to vždy klidné.
Není to vždy ta spiritualita, kterou jsme čekali.
Není to vždy láska a světlo a radost a pozitivita a čisté, ničím nerušené Vědomí.
(To jsou jen sny vystrašených dětí.)
Ne. Toto je skutečné probouzení. Jdeme cestou skutečného života. Jsme unavení z nesmyslů a falešných příslibů.
Skrze pláč, vášeň i smích směřujeme k celistvosti.
Všechny naše staré sny se zhroutily. Ale ne my samotní.
Stále s námi mohou být hlasy strachu, hanby nebo pochybností, ale my už jsme větší než oni.
Stále mohou být dny, kdy si připadáme velmi malí, ale také jsou dny, kdy cítíme, že udržíme celý Vesmír ve svých dlaních.
Museli jsme se téměř zbláznit, abychom se mohli stát doopravdy normální. Museli jsme prasknout, abychom se stali celistvými. Vyměnili jsme starou potřebu jistoty za život plný dobrodružství, a stará smutná dogmata za vzrušující nevědění.
Teď už dokážeme nacházet jistotu v nejtemnějších zákoutích, krásu na nejopuštěnějších místech, a lásku tam, kde jsme si mysleli, že je zakázáno milovat.
Příteli, život Tě nikdy neopustí, neboť Ty jsi život, a i tehdy, když padneš na zem, jsi podporován neviditelnými silami.
No a co. No a co! Tak občas spadneš. Potlučeš se přitom. Chvíli se možná stydíš. Vynaříkáš ze sebe staré sny. No a co! Vykřičíš ze sebe očekávání a pak pohledíš do tváře realitě a zjistíš, že nikdy, NIKDY není tak zlá, jak ses bál.
Znovu se zvedneš, oprášíš se, vrátíš se na cestu a kráčíš dál.
Popravdě - nikdy jsi tuto cestu neopustil.
Protože cesta nikdy neopustila… tebe.
Protože cesta se objevuje přímo pod tvými chodidly, v každém TEĎ, s každým krokem, ať už ho uděláš a nebo ne. Je v radosti z tvé jedinečné pouti, oslavuje tě takového, jakým jsi právě dnes, klaní se všem tvým pádům i vítězstvím.
Tak začni znovu, příteli.
Začni znovu.
A jdi dál.“

„Celý lidský život je jen cesta ke smrti.“

„Nechtěj být člověkem, který je úspěšný, ale člověkem, který za něco stojí.“

„Nikdy nevysvětlujte. Přátelé to nepotřebují a nepřátelé vám stejně neuvěří.“

„Nemám slov, abych vyjádřil, co cítím při čtení knih. Trávím spoustu času čtením, protože to velmi miluji. Dokážu se v té knížce úplně ztratit a zapomenout, kde jsem. Filozofie je můj oblíbený předmět. To, co je skvělé na čtení, je, že na jednom řádku můžete narazit na něco, co jste se snažili vyjádřit celý život, nebo něco, na co jste se snažili přijít celý život.“

„Blázen si myslí, že je moudrý, ale moudrý člověk ví, že je blázen.“

„V kolika věcech se díváme, kam vlaje kouř, místo abychom se dívali, odkud vítr vane.“