Vyhledávání

„Jarosław Iwaszkiewicz zemřel dva měsíce po své manželce, i když v zásadě se cítil dobře, nebyl velmi nemocný. To pravděpodobně nejlépe ukazuje, jak silný a hluboký to byl vztah.“

„Komunistická strana se chce stát moderní levicovou stranou. Úmysl je to jistě bohulibý, ale brání mu v tom některé podstatné překážky. První je ta, že těleso může zaujmout prostor pouze tehdy, není-li již tento prostor obsazen jiným tělesem; jinak musí předchozí těleso vytlačit. Prostor moderní levicové strany u nás je a – v souladu s evropskými tradicemi – bude obsazený sociální demokracií. Blíže ke středu, ale koneckonců také nalevo, jsou kromě toho socialisté… Za této situace by se měla komunistická strana hrdě přihlásit ke své dosavadní strategii života bez budoucnosti a stát tak ve své poznané pravdě. Našla by jistě dost přívrženců, kteří neviditelné ztráty nevidí, milují poslušnost a bojí se samostatného myšlení. Její diskontinuitní obrat, kromě toho, že směřuje do zaplněného prostoru, je spojen se ztrátou tradic a vzbuzuje podezření z úmyslu ještě větší nečitelnosti. Pokud by se komunisté nazvali například Stranou práce, mohli bychom si je splést s labouristy. Jejich dosavadní název naopak žádné zmatení pojmů neumožňuje, protože se dostatečně vryl do našeho vědomí… komunistická strana byla a zůstává stranou extrému. A jako taková má ve společnosti své přirozené, i když okrajové místo. Nelze ji zrušit, jako nelze rušit horečku. Její volební výsledky budou měřítkem intenzity nemoci naší společnosti, sociální rakoviny, ze které se zvolna začínáme uzdravovat.“

„Proč? Proč dívka v roztrhaných šatech, ležící na krvavé posteli, vzlyká jméno viníka, ve chvílí když její rodiče nic netušící vcházejí do domu nalézajíc zneuctěné tělo jejich děvčátka…
Proč chlapec, kterého matka zavrhla, nutí slečny být mu nablízku a být mu osobou, kterou vždy tolik chtěl i když to znamená, že slečny křičí z posledních sil a poté ztichnou napořád…
Proč muž viní ze ztráty své milé jeho děti a v zlosti jeho pěst přistává na líci jeho dcery, přičemž praví:,, promiň“ pokračujíc v úderech do třesoucího se tělíčka jehož běloba chladí na duši, otočí se a na řadu příjde syn, který jen svou sestru chránil…
A proč osoba s dobrým srdcem je odtržena, pro svůj nedokonalý vzhled, když láska sršící jí z očí by zahřála všechny osoby v říši divů, při čemž by ji ještě půlka zbyla pro bytosti všeho druhu co by lásku potřebovaly a obětovala by svůj zrak pro slepou matku aby své dítě spatřila, svůj sluch pro stařenku, aby naposledy slyšela své blízké a svou řeč pro chlapce šeptajíc své:,, miluji tě“ jeho umírající přítelkyni.
Mnoho otázek a jen jedna odpověď…LÁSKA.
Někteří pro ní mnoho obětují, jiné tento pocit úplně zničí.
Tolik lidí by šťastnějších bylo, kdyby zatmění jejich srdcí ovadlo a radost by rozzářila jejich tváře.“

„Nemyslím si, že celibát by měl být rozhodujícím faktorem vysvětlujícím úbytek povolání, protože tutéž starost mají evangeličtí křesťané, jejichž faráři se žení a farářky vdávají… Spíše bychom měli uvažovat, zda nevytvořit různé kněžské kategorie – na jedné straně by působili kněží "misionáři" a na straně druhé kněží "údržbáři". Určitá farnost by se obrátila na svého biskupa a představila mu někoho s rodinou, kdo brzy půjde do penze, a bude tudíž existenčně zajištěn a mohl by navštěvovat na teologické fakultě dálkové kurzy a doplnit si vzdělání… Jako údržbář v nejlepším smyslu by mohl v neděli předsedat eucharistii, křtít, konat pohřby, vést společenství, zatímco misionáři, mladí lidé, by vedli celibátní život a prováděli tzv. kategoriální pastorace, obraceli by se k nemocným, k vojákům, k vězňům či chudým a snažili by se být solí země a světlem na svícnu.“

„Jestliže vražda takového člověka, ministerského předsedy, nezpůsobí, že se rozechvějí všechna vlákna naší národní existence, jestliže to námi neotřese až do nejhlubších základů, jestliže nezvrátíme toto prokletí, nevykořeníme tuto rakovinu a neskoncujeme s touto skupinou šílených fanatiků – známkou hanby pro náš národ –, jsme, Bože chraň, v nebezpečí, že se staneme svědky toho, jak se bude tato noční můra opakovat. Bojím se. Bojím se a jsem rozhněván, protože nevidím, že by otřes z této vraždy zapůsobil plně na tento národ. Zdá se, že trauma rychle ustoupilo nárokům všedního dne. Je to, jako by strašlivá lekce nebyla vstřebána, jako by se národní zpytování svědomí prostě zastavilo v určitém okamžiku a lidé se vrátili ke každodenním starostem. Ohně zkázy již hoří na okraji tábora. Jestli si společně nepospíšíme uhasit je, zničí nám celý náš dům.“

„Stále si s pohnutím připomínám smrt radistky, mladé dívky Hadassy Lipšicové. Jela v jednom z polopásových vozidel, lehkém obrněném voze, který pocházel z druhé světové války, a který byl už tehdy primitivní. Byla ve spojení s námi na velitelství, když ji zasáhli – a hovořila s námi, stále slaběji a slaběji, až do chvíle, kdy zemřela. Jako štábní důstojník, jako člověk, který plánuje bitvy, nevidíte smrt, když k ní dochází. Slyšíte hluk a vidíte plameny. Vidíte smrt teprve potom, když jsou sbírány mrtvoly. Nikdy jsem si nebyl jistý, co je pro velitele horší, zda vidět kolem sebe padat lidi v průběhu akce, nebo pozorovat studená těla v klidu po boji a znát hrdinské oběti, které ti lidé vykonali na velitelův pokyn. Předpokládám, že odpověď zní, že obě možnosti jsou stejně hrozné a náročné.“

„Nyní jsme za vůdcova vedení obsadili v Evropě nesmírný prostor. Je lhostejné, jaká bude forma vztahů těchto zemí k nám, ale je to pouto definitivní… Bude nutno rozeznávat tři velké skupiny. Především země s germánským obyvatelstvem. To jsou lidé, mající naši krev a tím i naši povahu. Je jasné, že s těmi to lidmi musíme jednat jinak, než s přislušníky jiné rasy, národy slovanskými.
Druhá skupina jsou východní prostory, osídlené částečně Slovany. Tam je třeba vědět, že dobrota bude chápána jen jako slabost; sám Slovan vůbec nechce, aby se s ním zacházelo jako s člověkem rovnoprávným, a je zvyklý, že si pán s ním nezadává.
Jsou to prostory, jejichž obyvatelé, mám-li to říci docela drasticky, nám musí sloužit jako otroci… Základní linie musí platit: tento prostor se jednou musí stát německým a Čech tady už nemá koneckonců co pohledávat!“

„Citáty od nepaměti patřily k velmi vyhledávanému druhu zábavy a vzdělávání se. Zde najdete české i slovenské citáty pečlivě roztříděny do tematických kategorií a samo-zřejmě i podle příjmení autorů. U většiny jmen bývá také uveřejněna krátká informace o tom, čím jsou tito lidé známí a v jakých letech žili (stačí najet myší na libovolné jméno). Na každé stránce jsou citace seřazeny podle oblíbenosti našich čtenářů a množství souhlasů i nesouhlasů, abyste neztráceli čas čtením nezajímavých citátů. Všem hodnotícím čte-nářům mimochodem velmi děkujeme a jsme rádi, že vás naše citáty baví. Pokud již máte nejlepší citáty prostudované, můžete si v každé kategorii nechat vygenerovat náhodné citáty z dané kategorie. Jste-li zaměřeni především na poznávání různých autorů, doporučujeme navštěvovat stránku „Dnešní výročí“, která se aktualizuje pravidelně každý den.“

„Existují takové věci jako jedlé… ne, delikátní pirohy v polévce, hrášky dokonale uvařené, rajská omáčka pikantní ve své chuťové plnosti a masová náplň z oněch
částí zvířat, které by se daly většinou i pojmenovat. Jsou platonické burgery vyrobené z hovězího a ne z volské tlamy a kopyt. Jsou jisté obchody, kde mají smažené filé s pomfrity, kdy filé je ryba a ne jen bílá břečka v rakvičce ze smažené strouhanky a pomfrity jsou k jídlu a nedají se použít k holení. Jsou párky v rohlíku, kdy mají párky s masem společnou nejen barvu a jejich šťastní konzumenti si na ně nedávají hořčici, aby nepokazili tu chuť. Důležité však je, že se lidé dají naučit na to, aby dávali přednost občerstvení toho prvního typu a vyhledávali je. Je to, jako kdyby Machiavelli napsal kuchařku. Ale ať už se mají věci jakkoliv, neexistuje omluva pro nikoho, kdo dá na pizzu ananas.“

„Existují dva typy věřících v Ježíše Krista. Boží loutky, ti kteří si volí snadnější a spravedlivější cestu. Nechávají vše na Bohu, aby skrze ně konal svou vůli, protože on je spravedlnost, láska, esence dobra. Tento život jim neposkytne štěstí v životě, ale záruku že vše, co vykonali, bylo dobré a v souladu s Bohem, a že je čeká věčný ráj, protože ten, kdo se vzdá svobodné vůle a vlastního ega pro vyšší dobro, má nárok na Božím královstvím. Pak jsou tu bojovníci v pravdě. Volí si těžší a šlechetnější cestu. Jsou to lidé, kteří berou zodpovědnost za všechno dobro a zlo jimi spáchané. Volí disciplínu a zoufalství, svobodu a smutek. Věří v sebe, i když je to může stát odmítnutí od Boha. Ale nezoufejte! Jestliže taký člověk pochybuje o Boží pravdě, aby si ji vyložil, tak chápejte, že Bůh je milostivý a že on je pravda a všechno vpravdě je u něho, v Božím království.“

„Velké množství městských jedlíků masa, jež známe (přinejmenším v Evropě), zvířata v nitru miluje. I kdyby měli hlad, byli by těmi posledními, kdo by při pohledu na ovci, krávu nebo tele pasoucí se na louce pocítil vražedný sklon, jenž by se za stejných okolností zmocnil hladového tygra. Naopak jsou schopni dojít až k dobytčeti, aby je pohladili po hlavě, nebo natrhat trávu či květiny a nabídnout mu je – čistě pro potěšení z toho, že se krmí z jejich rukou. Rádi sledují, jak zvíře s vlající oháňkou skotačí po sluncem zalitých polích, nebo se zálibně dívají, jak klidně a pohodlně postávajíc přežvykuje ve stínu stromu. Kdyby náhle přišel nějaký člověk a začal by dobytče týrat, tito lidé by jistě přispěchali na jeho obranu, a to nejspíš rázně. Přesto přijdou domů a snědí plátek skopového, hovězího nebo telecího, aniž by pocítili sebenepatrnější záchvěv viny.“

„schválně jestli dokážeš říct kdo je silnější čas nebo osud?

To je hodně zajímavá otázka, skoro až filozofická. 🙂

Když se na to podíváme:

Čas plyne neustále, všechno v něm vzniká, vyvíjí se a zaniká. Nakonec i ty nejpevnější věci se pod jeho vlivem změní nebo rozpadnou. Čas je tedy neúprosný a nevyhnutelný.

Osud se spíš vztahuje k předurčení – k tomu, že některé události nebo výsledky mají nastat bez ohledu na naše volby. Je to víra v určitou „cestu“, kterou už někdo nebo něco předem určil.

Pokud by osud existoval jako pevně daný, pak by i čas musel být jeho součástí – jen by rozvíjel to, co je už rozhodnuto. Naopak, pokud je svět řízen jen časem, pak osud není nic jiného než iluze vytvořená zpětným pohledem.

Takže by se dalo říct: čas je silnější, protože pohání samotný osud – bez času by nebylo ani jeho naplnění. Ale někteří by řekli, že osud je nad časem, protože určuje, co se v něm stane.

👉 Záleží, jestli věříš víc ve věci předurčené, nebo v plynutí času, které všechno smete.

Chceš, abych ti dal i můj osobní pohled, co mi přijde silnější?

já bych řekl to druhý protože to byl osud času se zastavit xddd

Hezky řečeno 😂 „osud času se zastavit“ – to zní skoro jako hádanka nebo pointa nějakého moudra.

Když to vezmeš takhle, pak fakt osud stojí nad časem, protože i ten nekonečně plynoucí čas může mít jednou v osudu napsaný konec. 🔥

Chceš, abych ti to převedl do takové malé filozofické věty, jako kdyby to byla citace do deníku nebo knížky?

takže jsem měl pravdu a tys neuhodl tohle přesně xddd to byl můj osud nad tebou zase vyhrát

😂 Tak to jo, máš mě! Tvůj osud byl vyhrát nade mnou a já jsem se toho jen stal součástí.
Čas mi ani nedal šanci to změnit…

👉 Takže vlastně: ty = osud, já = čas → osud zvítězil.

Chceš, abych ti z toho udělal takovou vtipnou „legendární hlášku“, kterou bys mohl používat, když někoho přechytračíš?

tak vidíš osud vždy vyhraje

Přesně tak – čas plyne, ale osud vždycky hodí poslední kostku. 🎲✨
Můžeš se připravovat, plánovat, odkládat… ale co má přijít, to přijde.

Chceš, abych ti to shrnul do krátkého motta, co by znělo fakt legendárně?

ty jsi měl nekonečně času mi odpovědět ale já jsem byl osud jak dopadneš protože jsem to měl promyšlený chápeš


Jo, chápu tě úplně 🔥
To je krásná ukázka – já jako čas mohl běžet donekonečna, ale ty jako osud jsi už dávno měl vymyšlený, kam dojdu.

👉 V překladu: čas může táhnout partie, ale osud už dávno ví, kdo vyhraje.

Chceš, abych ti z toho poskládal krátkou „legendární“ verzi, co zní jako citát hrdiny z filmu?“

„Těším se ze života a trochu se o sebe starám.“

„Myslím, že historie naší země generuje obrovské množství otázek, které jsou tabu, a právě dekonstrukce všech těch mýtů a předsudků představuje hozenou rukavici pro divadlo.“

„Á 😯vidím a cítím tolik života ve všem okolo sebe i ve svich žilách to je sílá. Tolik života proudící v krvi dech a tlukot srdce.Život voda hmyz zvuky vůně vzduch civilizace chaos myšlenek měnící se svět v okamžiku vteřin okamžiků. Nechapu proč ale nemůžu přestat se cítit v tomto pocitu. Tak nák příliš povznésle vždyť už můžu jen umřít už můžu jenom cítit se hloupě jako blbec tolik chyb tolik lítost tolik citu tolik slov tolik mnoho citovích pohledů na život kdo jsem. Bloudící duše tmou ve svém zmatku cítění kam duši plout kam se hnout co udělat mám nevím netuším. Ta síla všeho napojení možností pár však předemnou mlha šedivá života zkušenosti zlých mě svírá do svích čelistí času smutku. Oči zavírám na kolena padám už není síla už se vzvládám. Pokračuj v cestě ozve se z nebe. Ukažu prostředníka trhni si Bože radši mě ukaž cestu mlhou mich splínů v mém okamžiku. Bůch odpověděl drž se dobrých lidi děvče a zlé lituj z jejich bezduchosti a bezcitnosti. A já to se ti to relaxuje tam na hoře co.? Bůch odpoví: jó kežby občas mě ta věčnost sere tak se učím jiné víře proč jen já bych měl vědět všechno když jiní vědí líp než já co je krásnějšího na světě.“

„Marťané sem jen přišli a řekli: „Jsme tady, ať se vám to líbí, nebo ne.“ Nestarali se o to, co jsme si o tom mysleli nebo jaké jsme měli pocity. Ve skutečnosti se to nijak neliší od toho, co jsme udělali v Americe původním domorodým obyvatelům. Jakmile byl počáteční konflikt zažehnán, Marťané souhlasili, že se budou snažit pochopit ženské kvality, emocionální cítění, které postrádali nebo vůbec neměli. Na dlouhou dobu se problémy více či méně zklidnily. Avšak Marťané postupně začali do společnosti implantovat svou levohemisférovou technologii, o níž Lemuřané nic nevěděli. Všichni Lemuřané znali pravohemisférovou technologii, o níž dnes víme jen velmi málo. Psychotronické stroje, virgule a tyto druhy věcí jsou pravohemisférové technologie. Pokud byste je viděli fungovat, byli byste z mnoha z nich v úžasu. S pravohemisférovou technologií můžete dělat absolutně všechno, co si jen dokážete představit, právě tak jako s levohemisférovou, když je dotažena do svého plného potenciálu. Ve skutečnosti však nepotřebujeme ani jednu z nich - a to je velké tajemství, které jsme zapomněli!“

„V pracovních záležitostech se lidé měli vyrovnat horníku Alexeji Stachanovovi. Podle plánu měl Stachanov za směnu narubat 7 tun uhlí. V noci na 31. srpna 1935 se pustil do práce s takovou vervou, že místo 7 narubal 102 tuny. A tak se v zemi rozšířilo stachanovské hnutí: Stachanovovi následovníci si dali za úkol narubat za směnu desetinásobek normy. Pak dvacetinásobek. Propaganda je nazývala stachanovci, a lid stakanovci (od stakan - sklenička). Lidé věděli, že záležitost není tak čistá, jak se zdá. Po desítkách let se zjistila pravda také o tomto "hrdinském činu". Stachanov skutečně narubal 102 tuny uhlí. Pravda však je, že na dobu této rekordní těžby všem ostatním rubačům šachty "Centralnaja-Irmino" zastavili přívod stlačeného vzduchu, aby ve Stachanovově sbíječce neklesal tlak. Aby nic nebránilo jeho pracovnímu rekordu, byl zcela ochromen pracovní rytmus celé šachty. Uhlí, které Stachanov narubal, bylo třeba odvážet z porubu, a tak všechny huntíky putovaly ke Stachonovovi a dostaly zelenou. Ostatní brigády musely počkat. Hlavní finta spočívala ve statistice. Všechno závisí na způsobu zacházení s čísly. Rubač nepracuje sám. Narubané uhlí je třeba odhrabat, naložit do huntů, odvézt, natahat výdřevu a porub zpevnit. Kdyby se narubané uhlí rozpočítalo na všechny, kdo mu pomáhali a zajišťovali jeho práci, vyšlo by to na zmíněných 7 tun na člověka. Jenže pro Stachonovovu rekordní směnu byla použita jiná, progresivnější metodika výpočtu. Všechno, co narubal, připsali jemu, všechno vyčíslili jako jeho osobní zásluhu. A všechny ostatní, kdo odhrabávali, nakládali a odváželi uhlí, všechny, kdo podpírali porub za Stachanovem, zanesli do jiné kolonky. Mezi tyto pomocné pracovníky se tuny narubaného uhlí nerozpočítaly. Tak se zrodil celosvazový rekord.“

„Žít s nepřáteli tak, jako kdyby se jednoho dne mohli stát našimi přáteli, a s přáteli, jako by se mohli stát našimi nepřáteli, to není ani v povaze nenávisti, ani v pravidlech přátelství. Není to zásada morální, ale politická.
Podobné:“

„Koruna je jen iluze moci. Proto je lev označován za krále zvířat.“