„Pokud s časem zacházíme jako s něčím, co nám patří a co můžeme kontrolovat, zřejmě svůj život zhoršujeme ještě v dalším smyslu. Nevyhnutelně začneme být posedlí jeho "dobrým využitím" a přitom odhalíme neblahou pravdu - čím víc se zaměřujeme na to, abychom čas využívali dobře, tím víc nám bude každý den připadat jako něco, čím musíme projít na cestě k nějakému klidnějšímu, lepšímu, uspokojivějšímu bodu v budoucnosti, který ale nikdy nenastane. Problém tkví v instrumentalizaci. Využívat čas z definice znamená zacházet s ním instrumentálně, jako s prostředkem k dosažení cíle. Děláte to samozřejmě každý den - varnou konvici nedáváte z lásky k ohřívání vody, ponožky do pračky nedáváte z lásky k ovládání pračky, ale proto, že chcete šálek kávy nebo čisté ponožky. Jako zrádně snadné se však ukazuje vkládat do tohoto instrumentálního vztahu příliš a soustředit se výhradně na cíl, místo abyste se zaměřovali na to, kde jste. Výsledkem je, že mentálně žijete v budoucnosti, že "skutečnou" hodnotu svého života umisťujete do bodu, kterého jste zatím nedosáhli a ani nikdy nedosáhnete.“

Čtyři tisíce týdnů