hana77

„Nemusíme všechno pochopit, stačí to přijmout.“

„Osamělost nevzniká tím, že člověk kolem sebe nemá žádné lidi, ale z neschopnosti sdělit věci, které se mu zdají důležité, nebo ze zastávání určitých názorů, které ostatní považují za nepřípustné.“

„Když někoho miluješ, musíš být připraven nechat ho odejít.“

„CESTA POKORY
Cesta probuzení není cesta pro slabé povahy.
Učí nás pokoře. Ó ano! Srazí nás na kolena. Mnohokrát.
To, co jsme si o sobě mysleli, že víme, se chvílemi rozpustí do nicoty.
Naše nejzářivější vhledy, úžasné znalosti, naše životní práce, to vše se může rozpadnout v prach.
Někdy bez varování.
Bude od nás vyžadováno, abychom začali znovu, a znovu, a znovu.
A zase znovu.
(Zmínil jsem už, že to není cesta pro slabé povahy?)
Ó ano! Samozřejmě, že se také dotkneme blaženosti a radosti z bytí!
Budou dny, kdy se budeme smát tomu, jak jsou věci prosté.
Ale také se od nás bude chtít, abychom čelili svým nejhlubším strachům, podívali se do tváře temnotě a tmě, kterou v sobě máme. Abychom se vydali na místa, kde žijí naše nemilované části.
Zavede nás to do krajiny zármutku, o kterém jsme ani neměli tušení. Vypláčeme miliony slz za opuštěné, osamělé děti - v sobě i ve světě.
Budeme zuřit a spílat nebesům, svým rodičům, všem učitelům, za to, že nemám nedali to, co jsme potřebovali. Lžím, kterými jsme byli krmeni. Všem, kteří tam pro nás nebyli, když jsme je nejvíc potřebovali.
Budou dny, kdy se budeme třást strachy.
Budou dny, kdy se půda pod našima nohama otevře, polkne nás a zase vyplivne.
Budou chvíle, kdy si pomyslíme, že jsme dosáhli cíle této cesty,
a vzápětí sami sebe objevíme opět na začátku.
Někdy budeme mít sto chutí to celé vzdát.
Někdy budeme mít pocit, že jsme za celou dobu nijak nepokročili.
Někdy možná budeme proklínat den, kdy jsme se na tuto cestu vůbec vydali.
A přesto - celou tu dobu - se hojíme, uzdravujeme.
Ano. Uzdravujeme.
Rozpouštíme, rozvazujeme miliony karmických let. Rozpouštíme podmiňování strachem. Setkáváme se s ryzostí života.
Navracíme se k přírodě, k Zahradě, k divočině, ve které jsme byli počati.
Není to vždy jednoduché. A není to vždy klidné.
Není to vždy ta spiritualita, kterou jsme čekali.
Není to vždy láska a světlo a radost a pozitivita a čisté, ničím nerušené Vědomí.
(To jsou jen sny vystrašených dětí.)
Ne. Toto je skutečné probouzení. Jdeme cestou skutečného života. Jsme unavení z nesmyslů a falešných příslibů.
Skrze pláč, vášeň i smích směřujeme k celistvosti.
Všechny naše staré sny se zhroutily. Ale ne my samotní.
Stále s námi mohou být hlasy strachu, hanby nebo pochybností, ale my už jsme větší než oni.
Stále mohou být dny, kdy si připadáme velmi malí, ale také jsou dny, kdy cítíme, že udržíme celý Vesmír ve svých dlaních.
Museli jsme se téměř zbláznit, abychom se mohli stát doopravdy normální. Museli jsme prasknout, abychom se stali celistvými. Vyměnili jsme starou potřebu jistoty za život plný dobrodružství, a stará smutná dogmata za vzrušující nevědění.
Teď už dokážeme nacházet jistotu v nejtemnějších zákoutích, krásu na nejopuštěnějších místech, a lásku tam, kde jsme si mysleli, že je zakázáno milovat.
Příteli, život Tě nikdy neopustí, neboť Ty jsi život, a i tehdy, když padneš na zem, jsi podporován neviditelnými silami.
No a co. No a co! Tak občas spadneš. Potlučeš se přitom. Chvíli se možná stydíš. Vynaříkáš ze sebe staré sny. No a co! Vykřičíš ze sebe očekávání a pak pohledíš do tváře realitě a zjistíš, že nikdy, NIKDY není tak zlá, jak ses bál.
Znovu se zvedneš, oprášíš se, vrátíš se na cestu a kráčíš dál.
Popravdě - nikdy jsi tuto cestu neopustil.
Protože cesta nikdy neopustila… tebe.
Protože cesta se objevuje přímo pod tvými chodidly, v každém TEĎ, s každým krokem, ať už ho uděláš a nebo ne. Je v radosti z tvé jedinečné pouti, oslavuje tě takového, jakým jsi právě dnes, klaní se všem tvým pádům i vítězstvím.
Tak začni znovu, příteli.
Začni znovu.
A jdi dál.“

„Jsme tu, abychom maturovali z jediného předmětu: z lásky.“

„Když se vzdám toho, čím jsem, stanu se tím, čím bych mohl být.“

„Předtím, než vás pravda osvobodí, způsobí, že se budete cítit mizerně.“

„Duchovně rosteme mnohem víc tím, že děláme věci špatně, než že je děláme dobře.“

„Jedním z největších překvapení je, že lidé přicházejí k plnému vědomí právě skrze boj s vlastním stínem, tím, že čelí rozporům odehrávajícím se v jejich nitru a spřátelí se s vlastními chybami a selháními. Lidé, kteří nikdy neprošli žádnými vnitřními boji, jsou bez výjimky povrchní a nezajímaví. Spíš je snášíme, než bychom s nimi komunikovali, neboť není mnoho toho, co by nám mohli sdělit.“

„Ježíše nikdy hříšníci nezneklidňovali; zneklidňovali jej pouze ti, kteří si mysleli, že nejsou hříšníci!“

„Vyžadovat dokonalost je největší nepřítel dobra.“

„Všechno, co člověk popírá, ho pronásleduje. To, co přijímá, ho transformuje.“

„Nehledejte odpovědi, které vám nyní nemohou být dány, protože byste je nemohli žít... jde o to, abyste žili všechno. Teď žijte otázkami. Možná pak někdy v daleké budoucnosti postupně, aniž byste si toho všimli, prožijete odpověď.“

„Žijeme ve světě, kde je pohřeb důležitější než zemřelý, svatba je důležitější než láska, vzhled je důležitější než mysl. Žijeme v obalové kultuře, která pohrdá obsahem.“

„A možná není láskou ani to, když řeknu, že jsi mi tím nejmilejším člověkem na světě; láska znamená, že jsi mi nožem, kterým v sobě rýpu.“

„Happiness is the moment before you want more happiness.“

„Strašné je být
ale jistě to nevědět
vědomí mít
a přesto dál kamenět
Cítím, že srdce mám
ale co to je, nevím
radosti smutky znám
ale nikam se s tím… neprobolím“

„Za činy člověka stojí osobnost, které si ještě není vědom. Jako je člověk tím, čím vždycky byl, tak už je tím, čím se stane.“

„Vždyť lidé dělají všechno, i to nejabsurdnější, aby unikli vlastní duši. Všechno, protože nevyjdou sami se sebou a protože jim chybí jakákoli víra, že by z jejich duše mohlo vzejít něco užitečného.“