Vyhledávání

„miluješ mě, ale nedůvěřuješ mi…
miluješ mě, ale bojíš se každého mého pohybu…
miluješ mě, ale máš strach z naší lásky…
miluješ mě, ale dovoluješ mi cizí muže….
miluješ mě, ale…. Proč musí být pořád to " ale "? Buď mě miluješ takovou jaká jsem i za jakékoliv a situace a nedovol mi cizí muže, nebo mě nech být, ať to, co neumíš ty zařídí jiný muž… sice ho nebudu milovat jako tebe, ale dá mi pocit bezpečí, který, ale u tebe necítím….“

„Podle domorodců život a žití spočívá v pohybu, postupu a změně. Mluvili o živém a mrtvém čase. Lidé nežijí, když jsou rozzlobení, deprimovaní, litují se anebo jsou naplnění strachem. Nezáleží na tom, že dýchají. Dýchání jen ukazuje ostatním, které tělo ještě není hotové k pohřbení. Ale ne všichni lidé, kteří dýchají, jsou živí. Je v pořádku si vyzkoušet, jak chutnají negativní pocity, ale rozhodně u nich nechceme zůstat.“

„Nervózní a napnutý kůň není schopen poslouchat a vnímat, co po něm člověk chce a když ho člověk nedokáže uvolnit, musí na koně použít hrubější sílu, aby ho vnímal. Ale to dlouhodobě nikdy neřeší ani nezlepší situaci. V tu chvíli ho zvládneme, ale kůň si odnese zkušenost, že když má strach, tak člověk používá ještě více tlaku a tím koni jen ubírá na důvěře a ochotě člověka následovat a ztrácí s ním pocit bezpečí.“

„V letním moři plavala sama, vlny ji tiše hřály,
netušila, kam ji proudy s euforií dál nesly a zvaly.
Na břeh ji vysadila kolemjedoucí posádka náhodná,
písek mezi prsty ji vyděsil - chtěla zpět, kde byla svobodná.

Když však uviděla, jak se nohy boří níž a hloub,
písek s vodou splýval v jedno, ztrácel se pevný kloub.
Přišel pláč - strach bez světa, který znala dřív,
jako by se zlomil kompas, co ji vedl na svých vlnách dřív.

Dnes si staví vlastní vor, aby mohla plout, kam chce,
být sama sebou na hladině, i když vítr mění se.
Moře už nenašla tak klidné, jaké kdysi znala -
ale ví, že opravdu plula… a že se neztratila.“

„Těsně před tím, než se zvíře setká na jatkách se smrtí, nachází se obklopeno děsivými výkřiky a strach budícími scénami vražd minulých, přítomných a i blížící se vraždy. Jeho vlastní hrůza pak mentálně proniká tělo škodlivými vlivy, zatímco následný šok jeho vlastního poražení způsobuje nedobrovolný průchod moče do samého těla. Tato kyselina močová je roznesena krví a potom fyzicky prostupuje tělo jedovatou látkou.“

„Léčba je nemoc. Hlavním zdrojem nemocí na světě je nemoc lékaře: jeho nutkavá potřeba léčit a jeho mylná představa, že to dokáže. Není lehké nic nedělat, když teď společnost každému vnucuje, že tělo je už od základu podlomené a vbrzku zničí samo sebe. Lidé mají strach, že jsou pořád jednou nohou v hrobě a že by si raději měli hned zajít na rutinní fyzické vyšetření.“

„Mám strach ze dne, kdy bych nemohla jít ke svatému přijímání. Ten chléb silných mi dává sílu pouštět se do díla. Mám pak odvahu vykonat všechno, co Pán ode mne žádá. Odvaha a síla. Odvaha a síla, kterou mám, není moje, nýbrž Toho, který přebývá ve mně skrze eucharistii. Můj Ježíši, někdy bych už neměla sílu jít dál po cestě, kterou jsi mi ukázal, kdyby nebylo milosti eucharistie.“

„Mockrát jsem si myslela, že nemám štěstí, ale dnes už vím, že to často byla traumata z dětství, která dodnes prosakují napovrch, že je to vypěstovaný strach v hloubi mé duše, který neustále vyvěrá, je to i nenalezení sebe sama a sebevědomí bez pevných pilířů… Nejsem si jistá, že svůj život, své promarněné příležitosti, doženu, ale rozhodně vím, že těm, kteří chtějí naslouchat, chtějí se poučit, mám rozhodně co předat.“

„Vědomí, že brzy zemřu, je nejdůležitějším nástrojem, který mi pomáhá činit zásadní životní rozhodnutí. Protože téměř všechno – veškerá vnější očekávání, veškerá pýcha, všechen strach z trapnosti nebo neúspěchu – se tváří v tvář smrti ztratí a zůstává jen to, co je opravdu důležité. Vědomí, že zemřete, je nejlepší způsob, jaký znám, jak nespadnout do pasti přesvědčení, že máte co ztratit. Už teď jste nazí. Není důvod nejít za svým srdcem.“

„Byl plachý, úzkostlivý, mírný a dobrý, ale knihy psal kruté a bolestné. Svět viděl plný neviditelných démonů, kteří ničí a rvou člověka nechráněného. Byl příliš jasnovidný, příliš moudrý, aby dovedl žít, příliš slabý, aby bojoval, slabostí ušlechtilých, krásných lidí, kteří nedovedou podstoupiti boj se strachem před nedorozuměními, nelaskavostmi, intelektuální lží, vědouce předem, že jsou bezmocní a podléhající tak, že zahanbují vítěze.“

„Elfové jsou úžasní. Vyvolávají úžas.
Elfové jsou zázrační. Působí zázraky.
Elfové jsou romantičtí. Sesílají romantické sny.
Elfové jsou kouzelní. Spřádají kouzla.
Elfové jsou strašliví. Budí strach.
Slova jsou zvláštní tím, že se jejich význam dovede zkroutit jako had, a když chcete najít hada, hledejte ho za slovy, která změnila svůj význam.
Nikdo nikdy neřekl, že jsou elfové hodní. Elfové jsou zlí. Dámy a pánové“

„Jsem bytostně přesvědčený, že každý politik by měl vidět mnohem dále, než na konec svého funkčního období. Věřím že by jeho vize a sny měly být větší, než strach z toho, že by mohl jeho plány a projekty realizovat jeho případný nástupce, vždyť právě v tom je ono kouzlo rozvoje a nástupnictví. Každý by měl využít svůj čas svěřený voliči nejlépe jak umí a to i s ohledem na budoucí léta, protože budoucnost vytváříme už dnes.“

„Neznámí člověk nemůže být slavný lepší je být příznakem pochybuju že by nikdo řekl četl jsi co napsal (přízrak je mi to fuk 000)to by byl zvláštní název autora Přízrak nevěděl by si co čekat nepusobilo by to ani věrohodně koho by zajímal přízrak duše bez sociálního zařazení a identity. Kdo by si z tím něco spojil těžko by pochopil nebo bral vážně něco co je tak samo sobě intimního a uzavřeného a stylového a má tu účtu a strach se samo sebe.“

„Před pár lety jsem cíleně vycouval z té velké zločinnosti, z těch velkých kauz, kde se ukradne 300 milionů, 500 milionů a hraje v tom roli nějaké to podsvětí – nikoliv ze strachu, ale už mě to znechucovalo. Už jsem měl pocit, že se scházím jen s hnusnými lidmi, protože když se tomu chcete věnovat naplno, tak opravdu musíte o půlnoci, když vám zavolají, jet k nějaké benzinové pumpě u Liberce a tam vám někdo z podsvětí sdělí něco strašně tajného o někom jiném.“

„Existují dvě skupiny lidí. Ta jedna skupina lidí si myslí, že všechno je o náhodě. Nevěří v něco vyššího, co nás přesahuje nebo v něco, co by je mohlo zachránit. Proto, když se něco stane, tak mají strach. A pak je tu ta druhá, která věří. Lidé, kteří mají naději a ví, že náhody neexistují. Vnímají a cítí, že do sebe všechno dokonale zapadá. Chápou tu velikost universa, života a všeho. Tahle skupina lidí je naše budoucnost.“

„Omamuje mě, svádí a já ztrácím klid, jdu za ní a děsím se. Bojím se jí jako pasti a toužím po ní jako po chlazeném nápoji, když mám žízeň. Podléhám jejímu kouzlu a blížím se k ní se strachem, jaký by měl muž podezíraný z toho, že je obratný zloděj. U ní cítím neodůvodnitelné nadšení nad její možnou nevinností a rozumově velmi odůvodnitelnou nedůvěru k neméně pravděpodobné zkaženosti. Cítím, že se stýkám s neobvyklým stvořením, nepodléhajícím přirozeným pravidlům, s vynikajícím nebo ohavným tvorem.“

„Pina byla skvělá dáma, skvělá umělkyně a fantastická kuřačka. Představuji si, že umřela s cigaretou v ústech. Musíte zůstat věrni věcem, které vás zabíjejí.“

„Pracovat pro Pinu je jako připojit se k sektě.“

„Šel jsem po cestě se dvěma přáteli – slunce zapadalo za horu nad městem a fjordem – pocítil jsem nápor smutku – nebe se náhle změnilo v krvavou červeň. Zastavil jsem se, opřel o zábradlí, smrtelně unaven – přátelé se po mně ohlédli a pokračovali dál – díval jsem se nad plápolajícími mraky na fjordem, byly jak krev a meč, a město – modročerný fjord a město – mí přátelé šli dál a já tam stál a třásl se strachy – cítil jsem jakoby velký, nekonečný výkřik šel tou nekonečnou přírodou.“