Max Ludwig Henning Delbrück byl německo-americký biofyzik a genetik, nositel Nobelovy ceny za fyziologii a lékařství za rok 1969. Za objevy týkající se replikačního mechanismu a genetické struktury vitrů ji spolu s ním obdrželi Alfred Hershey a Salvador Luria.
Max Delbrück pocházel z Berlína. Jeho otec Hans Delbrück byl historik, pradědečkem z matčiny strany byl chemik Justus von Liebig. Maxovi sourozenci Justus Delbrück a Emmi Bonhoefferová, byli členy protinacistického odboje. Právník Justus byl spolu se svými příbuznými Klausem a Dietrichem Bonhoefferovými v roce 1945 popraven za přípravu atentátu na Hitlera.
Max Delbrück získal roku 1930 doktorát z fyziky na Univerzitě Göttingen. Od roku 1932 pracoval jako asistent Lise Meitnerové na výzkumu radiaktivního štěpení a radioaktivního záření. Fenomén disperze elektronů na jádrech atomů, který v té době přepovědl, byl později nazván podlě něho.
Roku 1937 Delbrück získal stipendium na Kalifornském technologickém institutu , kde se začal věnovat výzkumu v oblasti molekulární biologie. Roku 1939 zde s E. L. Ellisem publikovali článek „The growth of bacteriophage“, v němž popsali, že viry se množí naráz v jednom kroku, nikoli postupně dělením jako buněčné organismy.
Po vyčerpání stipendia roku 1939 přešel Delbrück na Vanderbiltovu univerzitu v Nashville, kde učil fyziku a vedl biologickou laboratoř. Roku 1941 se seznámil se Salvadorem Luriou a oba vědci začali spolupracovat. Později se k jejich týmu připojil i Alfred Hershey. Jejich první výsledky se týkaly bakteriální rezistence vůči virové infekci. Takzvaným fluktuačním testem pak dokázali, že Darwinova teorie přirozeného výběru následkem náhodných mutací se vztahuje i na bakterie, čímž přispěli k definitivnímu zamítností lamackistických teorií dědičnosti.
Roku 1947 se Delbrück vrátil na Kaltech, kde zůstal jako profesor biologie až do konce své kariéry. Mimoto založil Institut molekulární genetiky v Kolíně nad Rýnem.
Wikipedia
✵
4. září 1906 – 10. březen 1981
