Vyhledávání

„Pohled na církev je vždy dvojího druhu – zevnitř a zvenku. Tridentský koncil řekl, jedině skrze víru lze pojmout tajemství církve. Potíž spočívá v tom, že církev je lidskou institucí, a tedy obtíženou všemi lidskými nedokonalostmi a nešvary, a zároveň je dílem Božím. Je to paradox, který bude vždy budit vzdor. Stejný problém měli už ve starověku Židé. Považovali se za vyvolený národ – kdo hleděl z venku, považoval to za pýchu, vždyť každý národ má spoustu nedostatků a slabostí. Podobně je to s církví – vždy bude působit jako zkamenělina na ty, kdo hledí pouze zvenku. Ti, kdo na ní hledí ve víře, postřehnou, že skála není zkamenělinou. Že skála, na které vyrostla církev, je Kristus.“

„Všechno je v Ničem a kdyby Bůh chtěl shrnout stavbu světa, který stvořil, do Ničeho, nezůstalo by na svém místě nic jiného než Nic (právě tak jako tomu bylo před stvořením světa), tj. Nestvořené. Protože Nestvořené je to, jehož počátek nepředchází. Nic obsahuje všechny věci. Je vzácnější než zlato, bez počátku a konce, radostnější než vjem štědrého světla, vznešenější než krev králů, srovnatelné s nebesy, vyšší než hvězdy, mocnější než úder blesku, dokonalé a požehnané v každém směru. Nic vždy inspiruje. Kde je nic, tam ztrácejí práva všichni králové. Nic je beze všeho zla. Podle Joba se Země vznáší na Ničím. Nic je mimo svět. Nic je všude. Říkají, že vakuum je Nic; a říkají, že imaginární prostor – a prostor sám – je Nic.“

„Mezi vírou a vědou nemohou totiž vznikat rozpory. Řečeno Goethovými slovy, každá z těchto oblastí duchovního života člověka má svou vlastní partituru. Rozpory naopak vznikají – a zcela zákonitě – jednak mezi vědou a pavědou a dále mezi náboženskou vírou a pověrami. Výsledky nového vědeckého bádání mohou být často překvapivé až šokující, ale v žádném případě není projevem kvalitní víry, když je – údajně v zájmu víry – hodláme z toho důvodu napadat. Svědčilo by právě o naší malověrnosti, kdybychom se z toho důvodu obávali výsledků nejpokročilejších vědeckých studií. Věříme-li v Boha opravdu, jak by mohl kterýkoliv výsledek evidentně nedokonalé a omylné vědy naši víru zviklat?“

„Muži, kteří tvořili historii marných zápasů o nastolení komunismu a bratrství, se proslavili obrovskou oddaností ideálu, odosobněnou obětavostí a láskou k chudým a utlačovaným. Byli mezi nimi mučedníci inkvizice, Savanarola a Müntzer, Babeuf a Buonarotti, první dělničtí vůdci, Weiling a Cabet, bojovníci Komuny atp. Mnozí z těchto mužů položili své životy v přesvědčení, že jejich oběť klesne cestu ke krásné komunistické budoucnosti lidstva. ...První opatření ruské revoluce fakticky naplnily lidové představy o rovnosti, protože dokonale rozlomily tradiční vlastnické vztahy a nastolily zvláštní druh svobody bez majetkového cenzu. … Revoluční rovnost je v podstatě aktem historické spravedlnosti a vyplývá z dynamiky revoluce, z jejích živelných sil.“

„Ženy a muži žijí na jedné zemi, a přece každý ponechán sám sobě, bez pomoci! Je tohle lidstvo? Kdo se je odvažoval definovat jedním slovem? Žena, až do dnešní doby otrokyně, zůstávala stále naprosto neznámá a všechny domýšlivé psychologické studie dokazovaly jenom lichost vývodů, které sloužily ničím nepodloženým výmyslům spisovatelů a moralistů. A muž, ani ten nechápal sám sebe; zbaven opory ženy, jež by ho doplňovala, byl nucen sám se probíjet životem, sám se radovat a sám bojovat; zbytečně se zřeknuv spontánního úsměvu, který by mu mohl odkrýt smysl krásy celého vesmíru, zůstával slabý nebo krutý, vždy nedokonalý. Žena i muž, oba dva byli každý jiným způsobem hodni politování.“

„Nikdy se nenechme svázat a uvěznit v přísně uzavřeném kruhu takzvaně dobrého a posvěceného, protože nic není samo o sobě tak dobré, jak o sobě hlásá, vždy se nechá objevit ještě něco dokonalejšího a hlubšího a moudřejšího, protože žádná lidská bytost není dokonalá a skrze svojí omezenou mysl nemůže obsáhnout a poznat pravou povahu věcí a světa. Stále je co objevovat a zdokonalovat. Hranice těchto možností jsou nekonečné a nevyčerpatelné. Pro to je šílené ustrnout jen v pravdách Biblí, Koránů, Bhagavadgít, atd. Jsou to knihy velmi dobré, modré a poučné, můžeme v nich nalézt mnohé inspirace, rady a morální poučení, ale to hlavní musíme nalézt především každý sám v sobě ve svém nejhlubším nitru za světem myšlenek času a prostoru, kde Pravda nám je navždy nejblíž.“

„Nepotřebuji tě, ale chci tě.
Nemám prázdnotu, mám prostor pro činy.
Neočekávám od Tebe, že mě uděláš šťastnou, jsem šťastná z Tvé radostí a úsměvu.
Nemusíme se milovat jako blázni, nejsem Tvá a Ty nejsi můj.
Jsem úplná i bez Tebe a Ty jsi beze mě taky úplný.
Neumřu, pokud odejdeš, a Ty budeš šťastný, i kdybych odešla.
Nejsi zodpovědný za mou osobní spokojenost.
Přijímám Tě jako své zrcadlo a posla a nabízím Ti své oči, aby ses v nich také našel.
Jsme dva krásné a vzácné vesmíry, úplné, dokonalé, připravené vytvářet nové světy.
Nejsem bez tebe osamělá a Ty nejsi beze mě ztracený.
Nebudeme zavírat dveře a okna jen proto, abychom byli vedle sebe a nemohli svobodně létat.
Vážím si Tvé i mé svobody, každého dne našeho výběru.“

„Uvidíš-li ušlechtilého, snaž se mu vyrovnat; uvidíš-li špatného, zpytuj své svědomí.“

„Udivuje mě odolnost člověka proti tomu, aby se stal netvorem - navzdory dobře vyvinuté schopnosti chovat se jako netvor.“

„Proti tomu vyvinulo vědecké krédo naší doby pověrčivou fobii vůči fantazii. Skutečné je však to, co působí. Fantazie nevědomí účinkují – o tom není dovoleno pochybovat. I ten nejmoudřejší filosof může být dokonalou obětí naprosto pitomé agorafobie. Naše famózní vědecká realita nás ani v nejmenším nechrání před takzvanou irealitou nevědomí. Něco za závojem fantastických obrazů působí, ať už tomuto něčemu dáváme dobré nebo špatné pojmenování. Je to něco skutečného, a proto se také jeho životní projevy musí brát vážně. Napřed je ale třeba překonat tendenci ke konkretizování, jinými slovy, jakmile přistoupíme k otázce výkladu, nesmíme brát fantazie doslova. Ano, pokud fantazii právě prožíváme, musíme ji brát více než doslova. Když jí však chceme porozumět, nesmíme zdání, totiž fantazijní obraz, považovat za to, co působí z pozadí. Zdání není ta věc sama, ale pouze její výraz.“

„Existují takové věci jako jedlé… ne, delikátní pirohy v polévce, hrášky dokonale uvařené, rajská omáčka pikantní ve své chuťové plnosti a masová náplň z oněch
částí zvířat, které by se daly většinou i pojmenovat. Jsou platonické burgery vyrobené z hovězího a ne z volské tlamy a kopyt. Jsou jisté obchody, kde mají smažené filé s pomfrity, kdy filé je ryba a ne jen bílá břečka v rakvičce ze smažené strouhanky a pomfrity jsou k jídlu a nedají se použít k holení. Jsou párky v rohlíku, kdy mají párky s masem společnou nejen barvu a jejich šťastní konzumenti si na ně nedávají hořčici, aby nepokazili tu chuť. Důležité však je, že se lidé dají naučit na to, aby dávali přednost občerstvení toho prvního typu a vyhledávali je. Je to, jako kdyby Machiavelli napsal kuchařku. Ale ať už se mají věci jakkoliv, neexistuje omluva pro nikoho, kdo dá na pizzu ananas.“

„A můžu si psát co chci jak můžu vědět že to jednou nebude nikdy k něčemu užitečný v poznátcích pohledu na svět. Jak se na to kouká jedna bezvýrnamná osoba. Která sice trochu šílí gramatiku ale každej má svůj styl. Chybný styl je taky styl. Nejde mě o dokonalost jde mě o hlubší úvahy sice to je nezaživné. Ale třeba to co je nudné a nezaživné lidi v budoucnosti pochopí z časem jinak. Třeba za 1345 let no jak to můžu vědět. Třeba to změní realitu no kdo ví. Hlava tělo a nálada kdo ví jak se člověk přizpůsobí složitému světu svého vlastního zmatku svého umělého světa. Je to únavné. Ale příroda je energie a síla života. Člověk je co vlastně jen myšlenka mezi myšlenkama z myšlenkou která prostě je. A každej člověk je tu různě v té možnosti života. A tom přežití je to zase jen zmatek 🤯.“

„Stejnak je člověk jenom další maso pro červy v Zemi.Člověk je jenom spletice chaosu co svím chováním utlačuje ostatní tvory a živočichy pro svojí vlastní chamtivou sobeckou potřebu žít. Tak k čemu se sakra snažit tady být a existovat. Chápu lidi co mají deprese a jsou v hajzlu z týhle existence protože ti jediní chápou co je to skutečně žít. Ostatní jsou přehnaně optimističtí a žijou v bludu který jenom ničí tuhle planetu Zemi. Proč bych se měla stresovat je mě to u prdele doslovně lidské životy jsou mě lhostejné. Celý život se dokonale přetvařuju a hraju si na to co nejsem jsem falešná abych neubližovala svou mega krutou upřímností. Tak se směju na všechno jako sluníčko 🌞 aby nikdo neměl pochyby že se mám 😎 skvěle. Přičemš mám to všechno u prdele přehnané ignoranství to zbožňuju miluju💜 to nevnímám to. Nevnímám nic jenom to svoje krásné sobecké a melodramaticky elegantní a mafiánsky zvrhlé ego.“

„Žena, na jedné polovině obličeje nalíčená a na druhé nikoli. Nicméně, ani jedna vás nedefinuje. V obou směrech se cítím dobře. Někdy ženám přidá na sebevědomí, když se nalíčí. Je to v pořádku. Stydíme se ukázat bez líčidel. Jakoby jsme si občas nasazovali masku, která se líbí víc. Budeme potom pro ostatní přijatelnější? Myslíme si to. Stydíme se za své nedokonalosti. Nechceme přijmout to, jak vypadáme. Své rádoby chyby. Otázka pro vás, jak potom chcete, aby vás přijmuli druzí? Aby vás viděli v celé své “kráse”? Brali vás se vším všudy, jaké jste? Když to nedokážete u sebe. Vidíte se pokřiveně. Ano, líčidla jsou a vždy asi budou nějakým způsobem formou umění, alespoň pro mě. Nicméně nedělejme z nich něco, co musí být nutně každodenní záležitostí. Nechte odpočinout svojí kůži, poděkuje Vám za to. Podívejte se do zrcadla s láskou, úctou a pokorou. Zkuste vidět něco víc, než je pouze nalíčená nebo odlíčená tvář. Zkuste vidět za celkový odraz v zrcadle.“

„Život je termín na neurčito. Nikdy nevíš přesná čísla kdy život skončí. A proto je tak důležitý být veselý protože samotnej život má nás na háku. A má nás za bandu čůrá**. Samotnej vesmír nás ignoruje jenom všechno se mu podmiňuje. A věda to odkrývá za zády se nám posmívá.Chytří světu dominujou hlupáci se u piva smějou.Chudáci dřinu žijou a pro svět hodně sebe obětujou.A skuteční boháči těško nad něčím zapláčí.Maji všeho dosti až je jim to k marnivosti.Ten kdo nic nemá ten je v prdeli a už ani nemá tu naději.Bez ostatních by byl v prdeli kazdej sme zavyslej na snaze jiných lidí toho co sami nesvedeme .Obzvlašť ten systém v jakým žije jeho duši zahlcuje dokonalostí která se stává závislostí.Ale né praktičností nýbrž hloupostí ne jasností a radostí ale nezaživností doby.Málo sporů v názoru vášně pro život nikdo nechce být problémový a jedinečný.A raději mít klid a nehadat se diplomatické žádný povyk žádné emoce vášnivá predstavivost nadšení pro budoucnost.Drží to v sobě a jinak žít už ani nedokážou.No jo ale když jsou všichni myši kde je predátor.?“

„Demokracie není zárukou, ale dokonce ani příslibem dokonalého řešení věcí veřejných, nicméně je zárukou a příslibem uznání a respektování plurality názorů a postojů milionů lidí. Je současně prostorem, kde mají tyto velmi rozmanité názory a postoje občanů ústavně garantovaný nárok na existenci a na svou veřejnou prezentaci.
Jakkoli je tato vlastnost demokracie klíčová, sama o sobě ještě nezajišťuje, že ve volné soutěži, která ji provází, vždy vítězí názory a postoje nejsprávnější, že jsou vždy a na každém zodpovědném místě ti nejlepší z nás, ani to, že je každý menšinový názor vždy a všude vyslyšen. Demokracie neznamená, že krátkodobě nemohou vítězit ti pouze nejhlasitější a nejprůbojnější, což vůbec nemusí být ti nejlepší a nejvěrohodnější. Demokracie také není jistotou, že na její bázi koncipovaný systém státu dovidí na každého, že potrestá úplně každého, kdo se proviní, nebo že pomůže úplně každému, kdo to potřebuje a kdo by si to zasloužil. Demokracie je lidské dílo, a proto má mnoho chyb.
Lepší politický systém než parlamentní demokracie – založená na existenci a konkurenci politických stran – však zatím vymyšlen a s úspěchem vyzkoušen nikdy a nikde nebyl.“

„Dovol životu, ať proudí. Dovol sobě cítit lásku k životu. Dovol svému tělu, ať je bez dokonalostí. Dovol své mysli, ať funguje až, když se něco děje. Dovol svému srdci, ať pociťuje. Dovol své duši, ukázat ti vyšší podstatu žití. Dovol ostatním, ať se rozhodují podle své vlastní svobodné vůle. Dovol minulosti, aby ti dala moudrost, sílu a vzpomínky. Dovol přítomnosti, ukázat ti, jak se žije a prožívá vědomě. Dovol budoucnosti, připomenout ti, že ať přinese cokoli je to v pořádku. Dovol bolesti, promluvit ti do duše. Dovol nemoci, ukázat ti důležitost zdraví. Dovol času, ukázat ti, jak rychle plyne. Dovol víře a naději, aby tě naplnila důvěrou. Dovol snům, ukázat ti, že zázraky se mohou stát. Dovol zrození, ukázat ti, jak život tvoří. Dovol smrti, ukázat ti, že nic není věčné a sílu vděčnosti. Dovol si všechno, co si jen umíš představit. Dovol sobě, zažít hloubku života.“

„Zlo není špatné, ale jeho vykonávání ano.“

„Proč? Proč dívka v roztrhaných šatech, ležící na krvavé posteli, vzlyká jméno viníka, ve chvílí když její rodiče nic netušící vcházejí do domu nalézajíc zneuctěné tělo jejich děvčátka…
Proč chlapec, kterého matka zavrhla, nutí slečny být mu nablízku a být mu osobou, kterou vždy tolik chtěl i když to znamená, že slečny křičí z posledních sil a poté ztichnou napořád…
Proč muž viní ze ztráty své milé jeho děti a v zlosti jeho pěst přistává na líci jeho dcery, přičemž praví:,, promiň“ pokračujíc v úderech do třesoucího se tělíčka jehož běloba chladí na duši, otočí se a na řadu příjde syn, který jen svou sestru chránil…
A proč osoba s dobrým srdcem je odtržena, pro svůj nedokonalý vzhled, když láska sršící jí z očí by zahřála všechny osoby v říši divů, při čemž by ji ještě půlka zbyla pro bytosti všeho druhu co by lásku potřebovaly a obětovala by svůj zrak pro slepou matku aby své dítě spatřila, svůj sluch pro stařenku, aby naposledy slyšela své blízké a svou řeč pro chlapce šeptajíc své:,, miluji tě“ jeho umírající přítelkyni.
Mnoho otázek a jen jedna odpověď…LÁSKA.
Někteří pro ní mnoho obětují, jiné tento pocit úplně zničí.
Tolik lidí by šťastnějších bylo, kdyby zatmění jejich srdcí ovadlo a radost by rozzářila jejich tváře.“