„Ženy a muži žijí na jedné zemi, a přece každý ponechán sám sobě, bez pomoci! Je tohle lidstvo? Kdo se je odvažoval definovat jedním slovem? Žena, až do dnešní doby otrokyně, zůstávala stále naprosto neznámá a všechny domýšlivé psychologické studie dokazovaly jenom lichost vývodů, které sloužily ničím nepodloženým výmyslům spisovatelů a moralistů. A muž, ani ten nechápal sám sebe; zbaven opory ženy, jež by ho doplňovala, byl nucen sám se probíjet životem, sám se radovat a sám bojovat; zbytečně se zřeknuv spontánního úsměvu, který by mu mohl odkrýt smysl krásy celého vesmíru, zůstával slabý nebo krutý, vždy nedokonalý. Žena i muž, oba dva byli každý jiným způsobem hodni politování.“