Citáty

Tereza Boučková foto
Tomas Espedal foto

„Musíte přejít veškeré hranice a pak žít s následky svého činu. Být spisovatelem znamená být ochoten psát o čemkoli a absolutně upřímně.“

Tomas Espedal (1961) norský spisovatel

Zdroj: [Tomas Espedal: Jaká radost, že život je vážný, rozhlas.cz, 2015-01-25, 2015-06-04, http://www.rozhlas.cz/vltava/literatura/_zprava/1445610]

Tento citát čeká na kontrolu.

„Ale proč tady být když nemám pro co tady být. Nikdo mě nikdy nepotřeboval. Jsem tady na tom světě nedobrovolně. A jediný co má smysl je žít bez myšlenky lidskosti ale žít pro instinktivní přežití. Protože lidskost je hloupost jen lepší level žít jako monstrum. I zvíře je víc zvíře. Než člověk člověkem lidskou moudrou bytostí která si zaslouží žít na tyhle planetě. Pro přežití protože jsme se narodili. Protože nám něco dalo život náká hnusná tupá lidská kreatura nazivající se člověk. Ale po několikati letech s rodiči neschopnych hlubokych uvach a emočního vcitění uvědomění si toho že člověk se stavá lidským díky schopnosti empatie lasky přatelství nadsení komunikace pozitivní. Dochazim do bodu kdy citím že né kazdý člověk je hoden byt naziván člověk lidska bytost Ale spíš monstrum neschopné existovat jako normalni člověk diky. Pouhému instinktivnímu prežití ale neradosti existovat to se z člověka pak stane zle monstrum které je naplněno existenčím zlem prežitku života tocí se v zašlích stereotipech které nevytváří hodnotnou lidskou bytost. A když si nedá možnost víru sílu nad vlastním osudem je to jen nádoba co přežívá bez radosti. Bez hodnotné existence myšlenky tady být vsichni jsou jen kus masa co jednou umřou. A už nevidí to krásné na tom životě to co by mohla sám sebou udělat pěknější. Protože neměla sílu neměla víru bála se vší té krutosti v lidských duších a zapoměla na to co ona sama vždycky chcela udělat ten svět lepším sama sebou. Protože věřila víc té temnotě svím monstrózním rodičům než svému dobru které v ní jakžtakš plapolalo jako malí plamínek bojující proti veliké temnotě. A pak je život jen blouděním a vlastně velikou věčností ne vděčností.“

František Mezihorák foto
Ehud Olmert foto
Mark Nepo foto

„Když se mě lidé ptají, jestli se považuji za gurmána, většinou nevím, co mám na to odpovědět. To slovo nemá pro mě žádný zvláštní význam, vlastně, abych byl docela upřímný, zní mi trochu nadutě. Na mě by se spíše hodilo označení požitkář. Je v tom mnohem méně škrobenosti a více svobody.“

Braňo Deák (1982) slovenský herec

Originál: (sk) Keď sa ma ľudia pýtajú, či sa považujem za gurmána, väčšinou neviem, čo mám na to odpovedať. Toto slovo nemá pre mňa nijaký zvláštny význam, vlastne, aby som bol celkom úprimný, znie mi trochu naduto. Na mňa by sa skôr hodilo označenie pôžitkár. Je v tom oveľa menej škrobenosti a viac slobody.
Zdroj: [Braňo Deák - Chute a vône života. Čo robí radosť známemu hercovi?, kultura.pravda.sk, 2014-05-29, 2014-05-31, http://kultura.pravda.sk/kniha/clanok/319180-brano-deak-chute-a-vone-zivota-co-robi-radost-znamemu-hercovi/]

„Ano, je u nás možná až nedostatek zpěváků zabývajících se na úrovni barokní a starší hudbou. Někdy můžete mít i pocit, že stále do kola slyšíte ty samé lidi. Co se ale dá dělat, když většina mladých zpěváků o tuto hudbu nejeví zájem. Všichni chtějí být operními hvězdami a řada z nich snad ani netuší, že existuje nějaká hudba před Mozartem….“

Hana Blažíková (1980) česká sopranistka a harfenistka

Zdroj: [Hana Blažíková: V Bachově hudbě je obrovské množství emocí - těžký smutek, beznaděj, naděje i radost, casopisharmonie.cz, 2015-03-03, 2016-06-20, http://www.casopisharmonie.cz/rozhovory/hana-blazikova-v-bachove-hudbe-je-obrovske-mnozstvi-emoci-tezky-smutek-beznadej-nadeje-i-radost.html]

„KONEC SPIRITUALITY
Mou jógovou podložkou se stala země pod nohama.
Mým oltářem se stal kavárenský pult, vtip vyměněný s baristou, přátelský úsměv postupně vítězící nad zamrzlým obličejem, a celý svět, který má zájem.
Mým chrámem je obchodní dům, čekárna u zubaře, klidná ranní louka s jemným žlutým slunečním světlem a čerstvým vzduchem.
Mým guru je kručení v briše, melancholie večera, naděje i zoufalství nepřikrášleného bytí.
Není třeba nic přidávat.
Mým osvícením je obyčejný okamžik, světský prožitek prosáklý sladkým nektarem mé pozornosti.
Mým východiskem je dech a dech je i mým cílem.
Součástí mého rodokmenu je hladová kočka, jež mě zdraví při návratu z večerní procházky, jde kousek se mnou a přitom se otírá svým kožíškem o mou holeň. Má srst jemnou jako kašmírová přikrývka mé babičky, do které nás za chladných večerů balila. Srst se stává kůží, kočka se nonšalantními pohyby vydává prozkoumat vyhozený obal od bagety a já jdu dál.
Má spiritualita je hluboko v zemi, v její bahně, horku, v jejích útrobách, ve zvláštním i nepohodlném, ve stesku po mámě i v odvaze vstoupit do neprozkoumaných krajin mé psyché. Je v touze po domově a ve šťastně vyčerpaném návratu.
Moje blaženost nespočívá v ničem, co by mohla uchopit moje mysl, i kdyby hledala milion roků.
Má radost je prostá, jako radost těch, kteří žili život naplno a jsou připraveni zemřít.
Ulehnu na louce, batoh jako polštář, zajedu prsty do hedvábné, lepkavé trávy, a celý můj život splyne v jeden jediný okamžik, vzpomínku i momentální vjem, a i to se vzápětí rozplyne, i se mnou. Je jen louka, jemné žluté světlo, čistý osvěžující vzduch, naděje i příslib, plnost i milosrdenství.
Nehledejte mě. Nenajdete mě, a pokud ano - nepoznáte mě. Jsem neviditelný, neboť jsem se stal vším, co je viděno, vším, co je poznáno i stále nepoznáno.
Nepraktikuji spiritualitu. Rozpadl jsem se, rozložil, vykostil a znovuzrodil, znovu se stal člověkem, beztvarou formou. Povstal jsem znovu, neoddělitelný od všedního, vzkříšený smíchem ptáků sedících za úsvitu na elektrickém vedení.“

Jeff Foster (1980)

Překlad: Kateřina Grofová
Zdroj: https://www.facebook.com/LifeWithoutACentre/posts/the-end-of-spiritualitymy-yoga-mat-has-disappeared-into-the-ground-under-my-feet/2917818988315690/

Tento citát čeká na kontrolu.

„CESTA POKORY
Cesta probuzení není cesta pro slabé povahy.
Učí nás pokoře. Ó ano! Srazí nás na kolena. Mnohokrát.
To, co jsme si o sobě mysleli, že víme, se chvílemi rozpustí do nicoty.
Naše nejzářivější vhledy, úžasné znalosti, naše životní práce, to vše se může rozpadnout v prach.
Někdy bez varování.
Bude od nás vyžadováno, abychom začali znovu, a znovu, a znovu.
A zase znovu.
(Zmínil jsem už, že to není cesta pro slabé povahy?)
Ó ano! Samozřejmě, že se také dotkneme blaženosti a radosti z bytí!
Budou dny, kdy se budeme smát tomu, jak jsou věci prosté.
Ale také se od nás bude chtít, abychom čelili svým nejhlubším strachům, podívali se do tváře temnotě a tmě, kterou v sobě máme. Abychom se vydali na místa, kde žijí naše nemilované části.
Zavede nás to do krajiny zármutku, o kterém jsme ani neměli tušení. Vypláčeme miliony slz za opuštěné, osamělé děti - v sobě i ve světě.
Budeme zuřit a spílat nebesům, svým rodičům, všem učitelům, za to, že nemám nedali to, co jsme potřebovali. Lžím, kterými jsme byli krmeni. Všem, kteří tam pro nás nebyli, když jsme je nejvíc potřebovali.
Budou dny, kdy se budeme třást strachy.
Budou dny, kdy se půda pod našima nohama otevře, polkne nás a zase vyplivne.
Budou chvíle, kdy si pomyslíme, že jsme dosáhli cíle této cesty,
a vzápětí sami sebe objevíme opět na začátku.
Někdy budeme mít sto chutí to celé vzdát.
Někdy budeme mít pocit, že jsme za celou dobu nijak nepokročili.
Někdy možná budeme proklínat den, kdy jsme se na tuto cestu vůbec vydali.
A přesto - celou tu dobu - se hojíme, uzdravujeme.
Ano. Uzdravujeme.
Rozpouštíme, rozvazujeme miliony karmických let. Rozpouštíme podmiňování strachem. Setkáváme se s ryzostí života.
Navracíme se k přírodě, k Zahradě, k divočině, ve které jsme byli počati.
Není to vždy jednoduché. A není to vždy klidné.
Není to vždy ta spiritualita, kterou jsme čekali.
Není to vždy láska a světlo a radost a pozitivita a čisté, ničím nerušené Vědomí.
(To jsou jen sny vystrašených dětí.)
Ne. Toto je skutečné probouzení. Jdeme cestou skutečného života. Jsme unavení z nesmyslů a falešných příslibů.
Skrze pláč, vášeň i smích směřujeme k celistvosti.
Všechny naše staré sny se zhroutily. Ale ne my samotní.
Stále s námi mohou být hlasy strachu, hanby nebo pochybností, ale my už jsme větší než oni.
Stále mohou být dny, kdy si připadáme velmi malí, ale také jsou dny, kdy cítíme, že udržíme celý Vesmír ve svých dlaních.
Museli jsme se téměř zbláznit, abychom se mohli stát doopravdy normální. Museli jsme prasknout, abychom se stali celistvými. Vyměnili jsme starou potřebu jistoty za život plný dobrodružství, a stará smutná dogmata za vzrušující nevědění.
Teď už dokážeme nacházet jistotu v nejtemnějších zákoutích, krásu na nejopuštěnějších místech, a lásku tam, kde jsme si mysleli, že je zakázáno milovat.
Příteli, život Tě nikdy neopustí, neboť Ty jsi život, a i tehdy, když padneš na zem, jsi podporován neviditelnými silami.
No a co. No a co! Tak občas spadneš. Potlučeš se přitom. Chvíli se možná stydíš. Vynaříkáš ze sebe staré sny. No a co! Vykřičíš ze sebe očekávání a pak pohledíš do tváře realitě a zjistíš, že nikdy, NIKDY není tak zlá, jak ses bál.
Znovu se zvedneš, oprášíš se, vrátíš se na cestu a kráčíš dál.
Popravdě - nikdy jsi tuto cestu neopustil.
Protože cesta nikdy neopustila… tebe.
Protože cesta se objevuje přímo pod tvými chodidly, v každém TEĎ, s každým krokem, ať už ho uděláš a nebo ne. Je v radosti z tvé jedinečné pouti, oslavuje tě takového, jakým jsi právě dnes, klaní se všem tvým pádům i vítězstvím.
Tak začni znovu, příteli.
Začni znovu.
A jdi dál.“

Jeff Foster (1980)

Překlad Kateřina Grofová
Zdroj: https://www.facebook.com/LifeWithoutACentre/posts/a-humbling-pathawakening-is-not-a-path-for-the-faint-of-heartyou-will-be-humbled/3034565383307716/