Vyhledávání

„Děti jsem si brala prostě proto, že jsem děti mít chtěla. Adoptovali jsme je za totality, kdy jsem měla šílený kádrový profil, takže jsem se bála, že mi vůbec žádné dítě nedají. Nedali mi pas, nesměla jsem asi jedenáct let vůbec vycestovat a vyhazovali mě i z místa uklízečky v nemocnici, takže jsem se fakt strašně bála, že se budou mstít i takhle. Říkala jsem si, že to asi dělá režimu takovou radost nedovolit mi ale opravdu vůbec nic. Takže my jsme si do dotazníku napsali, že chceme jakékoli dítě. Ale je fakt, že i kdybych ten kádrový profil neměla, že bych to tam napsala stejně.
–v rozhovoru s Martinem Anderem a Romanou Lysákovou, Sedmá generace, 6/06“

„Bylo nebylo, jeden člověk. Jedna planeta, ten člověk je každej z nás. Co píše příběch téhle planety a i svůj vlastní. Jsou možnosti našich rozhodnutí a našich pohledů na svět. Pro co žijete tam jsou hodnoty přání a sny. Každý se za něčím ženám jako liška za zajícem. Protože to nás posouvá dál dává to životu smysl. Historie jasně říká že člověk se žene za přežitím. Ale když to nemá vyšší hlubší smysl myšlenku hodnotu respekt k předkům a jejich moudrosti a bolesti i radosti tradici. Kým jsme bez minulosti předků, a jejich dřiny v minulosti. Pokud žijeme život bez hodnoty minulosti a smyslu v přítomnosti. Jaká bude budoucnost to je volba každýho z nás. Čemu dáváme smysl podle sebe tak žijeme.“

„Když vidím upřímnou radost a vděčnost.Říkám si že je to něco mnohem více. A úplně nejlepší je když vám osud dál náhodnou šanci a ta se stala hnacím motorem pro něco hlubšího a hodnotného. Když v jeden krátký okamžik jsem mohli předat nejen svoje myšlenky ale i svůj smích energií a představy a nikdo v mém životě mě jednou poslouchal. Ta chvíle zasáhla moje srdce a změnila mě velice. Od té chvíle jako by se všechno stalo mnohem hodnotnější ale složitější zároveň. Jako by to rozjasnilo můj život a dodala mu sílu. Možná vesmír chcel aby existovala stránka na psaní citátů. Aby ti moudří se sešli na jednom místě a předaly si přes slova moudrosti myšlenky a tak různě.“

„Duše na věčnost zacyklená nikdy nenalezne skutečný pocit radosti z života stará přemoudřelá duše nechce dobro hájí svoje složitosti. A proto dlouho na věčnosti času musí odplouvat prázdná jako čistá voda vidí skrze všecho. I čistá voda se strátí v hloubce v neznámé tmě která je děsivá a chladná. Taková je i věčnost klidná teměř prázdná čistota z černoty na teplé světlo slunce hrne se bestie. Co oslepla premudřelostí svých emocí při pohledu na nekonečné nebe a nekonečně moře. Příliš pohlcena souladem se vším co bytost může přijmout citem svím a duší celou. Kdo jsem nevím snad jen tou duší nebeskou na pohled nehezkou.“

„Musíte přejít veškeré hranice a pak žít s následky svého činu. Být spisovatelem znamená být ochoten psát o čemkoli a absolutně upřímně.“

„O kráse, o přírodě, o peklu, o ráji
Přírodni krása to je vnímání přirozené krásy. Prostě jak to zrodila příroda takové jaké to je nepozměné neupravené a to muže být i hodně děsivé. A to i to myšlení být sám sebou to znamená přijmutí se tak že znáš peklo svých myšlenek i ráj svojí duše když člověk zná jen jeden dobro ráj nebo nebe nemůže pochopit peklo zlo to je neautentické nepřirozené nebo to popírat to je samo o sobě zlé a zaslepené. A proto jsou andělé a čerti, dobro a zlo, jing a jang, býlá a černá, smrt a život, naděje a skáza, radost a smutek, mládí a stáří, voda a oheň, země a vzduch, deprese a euforie. Vychitralost a blbost, snaha a lenost, závist a obdiv, smutek a smích“

„Nepotřebuji tě, ale chci tě.
Nemám prázdnotu, mám prostor pro činy.
Neočekávám od Tebe, že mě uděláš šťastnou, jsem šťastná z Tvé radostí a úsměvu.
Nemusíme se milovat jako blázni, nejsem Tvá a Ty nejsi můj.
Jsem úplná i bez Tebe a Ty jsi beze mě taky úplný.
Neumřu, pokud odejdeš, a Ty budeš šťastný, i kdybych odešla.
Nejsi zodpovědný za mou osobní spokojenost.
Přijímám Tě jako své zrcadlo a posla a nabízím Ti své oči, aby ses v nich také našel.
Jsme dva krásné a vzácné vesmíry, úplné, dokonalé, připravené vytvářet nové světy.
Nejsem bez tebe osamělá a Ty nejsi beze mě ztracený.
Nebudeme zavírat dveře a okna jen proto, abychom byli vedle sebe a nemohli svobodně létat.
Vážím si Tvé i mé svobody, každého dne našeho výběru.“

„Před prací čekám, čas jako by stál,
pak skočíš mi kolem krku, jak jsem si přál.
Ta sladká pusa, ten známý třpyt,
zase je to poprvé – jen s tebou chci být.
V tvé barvě růže a v očích tvých jas,
malý dárek pro radost, zastavil se čas.
Pak Šumava v pátek, les a ranní chlad,
tam pochopil jsem naplno, jak moc tě mám rád.
Dva kroky v jeden, smích a společný cíl,
osud nás propojil, v pravou chvíli nás svedl kříž našich chvil.
Jsme si souzeni, to v horách se potvrdilo nám,
že s tebou a dětmi už nikdy nebudu sám.
Budeme se podpírat, užívat si každý den,
v lásce a zábavě žít náš společný sen.
Hledat cesty k lepšímu, tvořit svět plný krás,
protože to „my“ je v nás napořád, v každý čas.“

„Ale proč tady být když nemám pro co tady být. Nikdo mě nikdy nepotřeboval. Jsem tady na tom světě nedobrovolně. A jediný co má smysl je žít bez myšlenky lidskosti ale žít pro instinktivní přežití. Protože lidskost je hloupost jen lepší level žít jako monstrum. I zvíře je víc zvíře. Než člověk člověkem lidskou moudrou bytostí která si zaslouží žít na tyhle planetě. Pro přežití protože jsme se narodili. Protože nám něco dalo život náká hnusná tupá lidská kreatura nazivající se člověk. Ale po několikati letech s rodiči neschopnych hlubokych uvach a emočního vcitění uvědomění si toho že člověk se stavá lidským díky schopnosti empatie lasky přatelství nadsení komunikace pozitivní. Dochazim do bodu kdy citím že né kazdý člověk je hoden byt naziván člověk lidska bytost Ale spíš monstrum neschopné existovat jako normalni člověk diky. Pouhému instinktivnímu prežití ale neradosti existovat to se z člověka pak stane zle monstrum které je naplněno existenčím zlem prežitku života tocí se v zašlích stereotipech které nevytváří hodnotnou lidskou bytost. A když si nedá možnost víru sílu nad vlastním osudem je to jen nádoba co přežívá bez radosti. Bez hodnotné existence myšlenky tady být vsichni jsou jen kus masa co jednou umřou. A už nevidí to krásné na tom životě to co by mohla sám sebou udělat pěknější. Protože neměla sílu neměla víru bála se vší té krutosti v lidských duších a zapoměla na to co ona sama vždycky chcela udělat ten svět lepším sama sebou. Protože věřila víc té temnotě svím monstrózním rodičům než svému dobru které v ní jakžtakš plapolalo jako malí plamínek bojující proti veliké temnotě. A pak je život jen blouděním a vlastně velikou věčností ne vděčností.“

„Měl jsem ve svém životě několik idealistických mott o člověčenstvu, ale při jejich naplňování jsem zažíval namnoze hořkost a zklamání. Nyní, když mi ubíhají léta poslední, vyznávám chválu pejskovství. Dost často jsem v pokušení rouhavé kritičnosti k dílu Stvořitele, zvláště k takzvané koruně všeho tvorstva. Leč pejsek, ten se věru povedl, je příslovečně věrný a oddaný, nezná jidášství a jeho pusa je vždy upřímná. V této genetické výbavě je však až tragický prvek; miluje svého pána, byť je to třeba padouch. Pejsčí čisté dušičky jdou přímo do nebíčka, peklo vůbec neznají (to jen zlí lidé jim je dělají na zemi, nebo je také ke zlu vedou). Toto vyznání dosvědčuji i osobní zkušeností: každodenně mi přináší pestrý rejstřík radostí fenka, jenž má v rodném listu internacionální jméno Annie Jack Russell, ale pro mne je to milovaná, "hezky česky" překřtěná, Andulka.“

„S celým Izraelem objímám a svírám v náručí rodiny Regevovu a Goldwasserovu, které truchlí. Moje hrdlo je suché, moje oči slzí a moje srdce jde za rodinami, které bojovaly bez jediné známky (života vojáků) a neztratily až do nejposlednější chvíle naději. Tento den je dnem odstranění pochyb. Samozřejmě s úctou k osudům Udiho a Eldada, ať je jejich památka požehnána, ale také s úctou k morální a etické síle Izraele. Mocí této síly jsme rozhodli o návratu chlapců, i když za obrovskou cenu propuštění opovrženíhodného vraha. Nikdo jiný nepochopí, co dobře chápe každý Izraelec: starost o osud každého z našich vojáků je klíh, který nás spojuje jako společnost a který nám umožňuje přežít v oblasti, která je obklopena nepřáteli a teroristickými organizacemi. Radosti národa jsou ukazatele jeho hodnotového systému. Běda národu, který slaví ve chvíli, kdy propouští zvíře, které rozbilo lebku dítěte. Moje srdce je tento den s rodinami Goldwasserovou a Regevovou.“

„Ztrácíme obrovské množství energie tím, že se snažíme zakrýt to, kým jsme, a skutečnost, že na dně každého našeho postoje je potřeba být milován, a na dně každého našeho hněvu je rána, která potřebuje uzdravení, a na dně každého smutku je obava, že na to nemáme dost času.

A když se zdráháme jednat upřímně a v pravdě, nevědomě sklouzneme do jakéhosi ochranného způsobu bytí, které nám brání v tom, abychom skutečně cítili svět. A tato tenká, neviditelná vrstva je začátkem naší osamělosti, která, pokud ji nesejmeme, snižuje naše šance na život v radosti.

Je to jako bychom měli rukavice pokaždé, když se něčeho dotýkáme, a pak, jako bychom zapomněli, že jsme si je sami nasadili, si stěžujeme, že necítíme nic doopravdy skutečného. Nejde tedy o to, každý den se obléct tak, abychom mohli čelit tomuto světu, ale svléct si rukavice, aby klika mohla být studená, déšť mokrý a polibek na rozloučení aby cítil rty jiné bytosti, měkký a neopakovatelný.“

„Když se mě lidé ptají, jestli se považuji za gurmána, většinou nevím, co mám na to odpovědět. To slovo nemá pro mě žádný zvláštní význam, vlastně, abych byl docela upřímný, zní mi trochu nadutě. Na mě by se spíše hodilo označení požitkář. Je v tom mnohem méně škrobenosti a více svobody.“

„Ano, je u nás možná až nedostatek zpěváků zabývajících se na úrovni barokní a starší hudbou. Někdy můžete mít i pocit, že stále do kola slyšíte ty samé lidi. Co se ale dá dělat, když většina mladých zpěváků o tuto hudbu nejeví zájem. Všichni chtějí být operními hvězdami a řada z nich snad ani netuší, že existuje nějaká hudba před Mozartem….“

„Život je termín na neurčito. Nikdy nevíš přesná čísla kdy život skončí. A proto je tak důležitý být veselý protože samotnej život má nás na háku. A má nás za bandu čůrá**. Samotnej vesmír nás ignoruje jenom všechno se mu podmiňuje. A věda to odkrývá za zády se nám posmívá.Chytří světu dominujou hlupáci se u piva smějou.Chudáci dřinu žijou a pro svět hodně sebe obětujou.A skuteční boháči těško nad něčím zapláčí.Maji všeho dosti až je jim to k marnivosti.Ten kdo nic nemá ten je v prdeli a už ani nemá tu naději.Bez ostatních by byl v prdeli kazdej sme zavyslej na snaze jiných lidí toho co sami nesvedeme .Obzvlašť ten systém v jakým žije jeho duši zahlcuje dokonalostí která se stává závislostí.Ale né praktičností nýbrž hloupostí ne jasností a radostí ale nezaživností doby.Málo sporů v názoru vášně pro život nikdo nechce být problémový a jedinečný.A raději mít klid a nehadat se diplomatické žádný povyk žádné emoce vášnivá predstavivost nadšení pro budoucnost.Drží to v sobě a jinak žít už ani nedokážou.No jo ale když jsou všichni myši kde je predátor.?“

„KONEC SPIRITUALITY
Mou jógovou podložkou se stala země pod nohama.
Mým oltářem se stal kavárenský pult, vtip vyměněný s baristou, přátelský úsměv postupně vítězící nad zamrzlým obličejem, a celý svět, který má zájem.
Mým chrámem je obchodní dům, čekárna u zubaře, klidná ranní louka s jemným žlutým slunečním světlem a čerstvým vzduchem.
Mým guru je kručení v briše, melancholie večera, naděje i zoufalství nepřikrášleného bytí.
Není třeba nic přidávat.
Mým osvícením je obyčejný okamžik, světský prožitek prosáklý sladkým nektarem mé pozornosti.
Mým východiskem je dech a dech je i mým cílem.
Součástí mého rodokmenu je hladová kočka, jež mě zdraví při návratu z večerní procházky, jde kousek se mnou a přitom se otírá svým kožíškem o mou holeň. Má srst jemnou jako kašmírová přikrývka mé babičky, do které nás za chladných večerů balila. Srst se stává kůží, kočka se nonšalantními pohyby vydává prozkoumat vyhozený obal od bagety a já jdu dál.
Má spiritualita je hluboko v zemi, v její bahně, horku, v jejích útrobách, ve zvláštním i nepohodlném, ve stesku po mámě i v odvaze vstoupit do neprozkoumaných krajin mé psyché. Je v touze po domově a ve šťastně vyčerpaném návratu.
Moje blaženost nespočívá v ničem, co by mohla uchopit moje mysl, i kdyby hledala milion roků.
Má radost je prostá, jako radost těch, kteří žili život naplno a jsou připraveni zemřít.
Ulehnu na louce, batoh jako polštář, zajedu prsty do hedvábné, lepkavé trávy, a celý můj život splyne v jeden jediný okamžik, vzpomínku i momentální vjem, a i to se vzápětí rozplyne, i se mnou. Je jen louka, jemné žluté světlo, čistý osvěžující vzduch, naděje i příslib, plnost i milosrdenství.
Nehledejte mě. Nenajdete mě, a pokud ano - nepoznáte mě. Jsem neviditelný, neboť jsem se stal vším, co je viděno, vším, co je poznáno i stále nepoznáno.
Nepraktikuji spiritualitu. Rozpadl jsem se, rozložil, vykostil a znovuzrodil, znovu se stal člověkem, beztvarou formou. Povstal jsem znovu, neoddělitelný od všedního, vzkříšený smíchem ptáků sedících za úsvitu na elektrickém vedení.“

„Tahle doba je nejhorší k životu proč,1 lidem záleží až moc na tom jak vypadají,2 hrotí se věci které nejsou podstatné, 3 lidi nemají úroveň charakter hodnoty a estetické vnímání, 4 nuda zajít si do supermarketu je nuda to z lidí činí nudné nepřemýšlivé bytosti co jen vydělávají prachy žerou sexujou utrácejí cumijou do obrazovky a jinak se moc o nic nezajímají,5 politici jsou nudní a nemají epické projevy to nemotivuje společnost aby byla lepší,6 informační chaos moc rozdílných názorů na úplně všecho a to nedává klid jen to dusevně otravuje,7 všichni se chovají jako by život nic neznamenal a strašně moc chcou všeho ale přitom nemají ani sebe,8 lidi nemluví o tom o čem sní ale jen o tom co potrebujou,9 spoustu jich myslí chudě a toxicky nemají radost z života a jen řeší provozní záležitosti jak přežít,10 každej mluvi o tom základním a neutrálním né o tom hlubším upřímným bolestivem složitým komplikovaných věcech které všechny serou nikdo to neřekne a pak se všichni jen hnusně pretvařujou a hulej si imaginárně pinďoury.“

„Selhat padnout nenávidět nemilovat nežít nelitovat. Nenavidím svoje rodiče svojí sestru.Život je krutý nerozumíjou mi celej můj život. Pořád se s nima musím jen hádat celý život. Jak lidské chování lidí okolo sebe dokáže z jednoho člověka udělat magora. Jak mám sakra věřit lidem nesnáším lidskou povahu. A když si řeknu budu žít podle sebe říkám si to je jen utěk pryč. Zabavit mysl najít si to co je pro mě dobrý a správný. Né nenenavidím to ten život, ale věčně trápit se litovat mě baví. Je mě tak na hovno psychicky tipické a tak si to zasloužím a patří to ke mě a užívám si to. Proč si neužívat život kterej nenávidím a lidi kolem mě jsou egoisti sebestřední sráči kteří o mě nic naví a nikdy se o mě nezajímaly a nic co řeknu je nezajímá totální ignoranství už od dětství. A to z nima žiju v jednom baráku a oni vůbec nejsou odevření vřelý laskaví bez radosti a klidu z života. Přivádíjou mě k šílenství jsem z nich magor vždycky jsem byla. Nikdy jsem neměla přátele kamarády nerozumím lidem. Vlastně jsem děsně stracená existence tragéd můj život je drama. I náš pes má víc pozornosti a berou ho za člena rodiny než mě, to je v prdely. 🤪🤣😮‍💨🤯😤😱“

„CESTA POKORY
Cesta probuzení není cesta pro slabé povahy.
Učí nás pokoře. Ó ano! Srazí nás na kolena. Mnohokrát.
To, co jsme si o sobě mysleli, že víme, se chvílemi rozpustí do nicoty.
Naše nejzářivější vhledy, úžasné znalosti, naše životní práce, to vše se může rozpadnout v prach.
Někdy bez varování.
Bude od nás vyžadováno, abychom začali znovu, a znovu, a znovu.
A zase znovu.
(Zmínil jsem už, že to není cesta pro slabé povahy?)
Ó ano! Samozřejmě, že se také dotkneme blaženosti a radosti z bytí!
Budou dny, kdy se budeme smát tomu, jak jsou věci prosté.
Ale také se od nás bude chtít, abychom čelili svým nejhlubším strachům, podívali se do tváře temnotě a tmě, kterou v sobě máme. Abychom se vydali na místa, kde žijí naše nemilované části.
Zavede nás to do krajiny zármutku, o kterém jsme ani neměli tušení. Vypláčeme miliony slz za opuštěné, osamělé děti - v sobě i ve světě.
Budeme zuřit a spílat nebesům, svým rodičům, všem učitelům, za to, že nemám nedali to, co jsme potřebovali. Lžím, kterými jsme byli krmeni. Všem, kteří tam pro nás nebyli, když jsme je nejvíc potřebovali.
Budou dny, kdy se budeme třást strachy.
Budou dny, kdy se půda pod našima nohama otevře, polkne nás a zase vyplivne.
Budou chvíle, kdy si pomyslíme, že jsme dosáhli cíle této cesty,
a vzápětí sami sebe objevíme opět na začátku.
Někdy budeme mít sto chutí to celé vzdát.
Někdy budeme mít pocit, že jsme za celou dobu nijak nepokročili.
Někdy možná budeme proklínat den, kdy jsme se na tuto cestu vůbec vydali.
A přesto - celou tu dobu - se hojíme, uzdravujeme.
Ano. Uzdravujeme.
Rozpouštíme, rozvazujeme miliony karmických let. Rozpouštíme podmiňování strachem. Setkáváme se s ryzostí života.
Navracíme se k přírodě, k Zahradě, k divočině, ve které jsme byli počati.
Není to vždy jednoduché. A není to vždy klidné.
Není to vždy ta spiritualita, kterou jsme čekali.
Není to vždy láska a světlo a radost a pozitivita a čisté, ničím nerušené Vědomí.
(To jsou jen sny vystrašených dětí.)
Ne. Toto je skutečné probouzení. Jdeme cestou skutečného života. Jsme unavení z nesmyslů a falešných příslibů.
Skrze pláč, vášeň i smích směřujeme k celistvosti.
Všechny naše staré sny se zhroutily. Ale ne my samotní.
Stále s námi mohou být hlasy strachu, hanby nebo pochybností, ale my už jsme větší než oni.
Stále mohou být dny, kdy si připadáme velmi malí, ale také jsou dny, kdy cítíme, že udržíme celý Vesmír ve svých dlaních.
Museli jsme se téměř zbláznit, abychom se mohli stát doopravdy normální. Museli jsme prasknout, abychom se stali celistvými. Vyměnili jsme starou potřebu jistoty za život plný dobrodružství, a stará smutná dogmata za vzrušující nevědění.
Teď už dokážeme nacházet jistotu v nejtemnějších zákoutích, krásu na nejopuštěnějších místech, a lásku tam, kde jsme si mysleli, že je zakázáno milovat.
Příteli, život Tě nikdy neopustí, neboť Ty jsi život, a i tehdy, když padneš na zem, jsi podporován neviditelnými silami.
No a co. No a co! Tak občas spadneš. Potlučeš se přitom. Chvíli se možná stydíš. Vynaříkáš ze sebe staré sny. No a co! Vykřičíš ze sebe očekávání a pak pohledíš do tváře realitě a zjistíš, že nikdy, NIKDY není tak zlá, jak ses bál.
Znovu se zvedneš, oprášíš se, vrátíš se na cestu a kráčíš dál.
Popravdě - nikdy jsi tuto cestu neopustil.
Protože cesta nikdy neopustila… tebe.
Protože cesta se objevuje přímo pod tvými chodidly, v každém TEĎ, s každým krokem, ať už ho uděláš a nebo ne. Je v radosti z tvé jedinečné pouti, oslavuje tě takového, jakým jsi právě dnes, klaní se všem tvým pádům i vítězstvím.
Tak začni znovu, příteli.
Začni znovu.
A jdi dál.“