Tomáš Rousek

„Ale já věřím na opravdovou lásku, víš? Nevěřím, že všichni mají nárok mít oči, nebýt nemocní a tak, ale každý by měl mít opravdovou lásku a ta by měla trvat aspoň tak dlouho jako jeho život“

„Dobrý pastýř má ovce ostříhat, ne je stahovat z kůže.“

„Nic není nemožný jen není snaha a vytrvalost.“

„Základním lidským hříchem je netrpělivost.“

„Člověk může všechno, jen sám před sebou neunikne.“

„Přál bych si, aby mě brali takého, jaký jsem.“

„V boji mezi světem a tebou dělej sekundanta světu.“

„Psaní je naprostá samota, sestup do chladné propasti sebe sama.“

„Dřív jsem nechápal, proč jsem nedostal odpověď na svou otázku, dnes nechápu, jak jsem mohl věřit, že se mohu ptát.“

„Nepadá sníh, aby zahubil svět, ale aby každé zvíře ukázalo stopu svou.“

„Každý člověk má svůj vlastní život a svého vlastního boha. Svého obhájce a soudce.“

„V manželství není ani tak nejhorší nevěra, jako ztráta lásky.“

„Rozum a srdce jsou jako přesýpací hodiny. Kde se jedno naplní, druhé se vyprázdní.“

„Na světě existují dva typy lidí: ti, kteří chtějí vědět, a ti, kteří chtějí věřit.“

„Někdy lidé nechtějí slyšet pravdu, protože si nechtějí zničit své iluze.“

„Učení má být takové, aby to, co se jim předkládá, chápali jako cenný dar a ne jako cosi povinného, co jim zkazit dobrou náladu.“

„Buďte plamen, ne můra.“

„Příčina je skrytá. Důsledek je však všem viditelný.“
Causa latet, vis est notissima

„LÁSKA, JAKOU SI ZASLOUŽÍTE
Ze všeho nejvíc toužíme po tom být viděni.
Být drženi v prostoru bezpečné, neposuzující, všeobjímající přítomnosti,
být viděni milujícíma očima.
Být viděni - to je zároveň i to, čeho se nejvíc bojíme.
Víc než smrti. Děsíme se pronikavého důvěrného pohledu.
A zároveň po něm nejvíc toužíme.
Ukázat sebe sama vyžaduje tolik odvahy!
Sundat masku, zvlášť ve chvíli, kdy se cítíme nejhůř.
Sundat v takovou chvíli masku, (která nás přitom stejně jenom dusila), a říct, "Podívej! Podívej! Tady jsem, světe!"
Dovolit si být viděn,
ještě než se na to budeme cítit připraveni.
Když se cítíme nejvíc prohnile, špinavě, nejvíc uboze a nezvladatelně, nejvíc nudně, zmateně, opuštěně, zlomeně, smutně, naštvaně nebo bolavě… dovolit si být viděn právě tak.
V tomto bolavém, ostudném místě.
Nechat do něj proniknout světlo.
Vyjít z úkrytu a pozvat druhé do svého "soukromého" světa.
Dovolit, aby byli svědky našeho autentického bytí.
Pustit je za žalostně marnou ochrannou vrstvu, které říkáme "osobnost".
Říct, "Podívej! Podívej, příteli. Tady jsem!"
Podstupte riziko být milovaný.
Ano, to riziko, že budete odmítnuti.
Možná i riziko, že budete znovu zahanbeni, že se vám znovu vysmějí, poníží vás.
Riziko, že se na vás budou dívat jako na někoho, kdo selhal. Jako na špatného, zlomeného, škaredého, nebo slabého.
Ale riziko být milovaný?
Ano. Podstupte to riziko ještě dnes, protože život je krátký a potlačovat vaše přirozené já vás stojí tolik sil. Dovolte, abyste byli viděni ve své syrové kráse. Vaše zranitelné já. Vaše já bez falešné ochrany, bez odpovědí, bez vědomostí experta. Vaše nedokonalé já.
Neboť ten nejhlubší stud může být uzdraven jen ve světle lásky. Vaše nedokonalosti po celou dobu toužily po doteku vědomí tak jemného, že by pod ním našel sám sebe celý vesmír.
A tak se odevzdejte objetí milujícího přítele.
Který vás bude držet.
Ve vaší nahotě, odhalenosti, nedokonalosti.
Hodni lásky.
Takoví, jací jste.
To je láska, jakou si zasloužíte.
Lidská láska, která je i láskou Boží.
Láska, která vás něžně omývá, když se cítíte nejvíc zahanbeni, vyděšeni, nejvíc ztraceni. Když se cítíte docela maličcí.
Obrovská láska, která vás drží.
Nikdy se nespokojte s ničím menším.“