Carl Gustav Jung: Populární citáty (strana 7)

„V nevědomí ženy lze tedy očekávat podstatně jiné aspekty, než jaké nacházíme u muže. Mám-li nyní říci jedním slovem, kde jev tomto ohledu rozdíl mezi mužem a ženou, čím je animus charakteristický oproti anime, mohu říci jen: jako anima vyvolává nálady, tak animus vyvolává mínění, a tak jako nálady u muže vystupují z temného pozadí, tak mínění u ženy spočívá na stejně nevědomých, apriorních předpokladech.“

„Co se od našich vzorů můžeme naučit, je především ta skutečnost, že duše skrývá obsahy nebo je vystavena vlivům, jejichž asimilace se pojí s největšími nebezpečími. Když tedy staří alchymisté své tajemství připisovali hmotě a Faust ani Zarathuštra nás nikterak nepovzbuzují k tomu, abychom je k sobě přičlenili, nezbývá asi nic jiného, než ten arogantní nárok vědomí, aby bylo samo duší, odmítnout a přiznat duši skutečnost, již našimi současnými rozumovými prostředky nejsme schopni pochopit. Nepovažuji za tmáře toho, kdo přizná svou nevědomost, nýbrž toho, jehož vědomí není ještě ani tak vyvinuto, že o své nevědomosti nic neví. Jsem toho názoru, že alchymistické očekávání, že z hmoty lze zhotovit filosofické zlato nebo všelék nebo zázračný Kámen, je sice na jedné straně iluzí (jejíž příčinou je projekce), ale na straně druhé odpovídá psychickým skutečnostem, jimž v psychologii nevědomí připadá velký význam. Alchymista totiž, jak dokazují texty a jejich symbolika, projikoval proces individuace do chemických procesů proměny.“

„Dalo by se tedy stejně dobře říci, že by se člověk měl cvičit v umění mluvit sám k sobě z afektu a v jeho rámci, jako by to byl sám afekt, který hovoří bez ohledu na naši rozumnou kritiku. Dokud afekt hovoří, je třeba kritiku zadržet. Jestliže však svůj případ prezentoval, musí být stejně tak svědomitě kritizován, jako by naším protějškem byl skutečný, nám blízký člověk. A tím by to nemělo končit; výroky a námitky by se měly střídat tak dlouho, dokud se nedojde k uspokojivému závěru. Jeli výsledek uspokojivý či nikoli, o tom rozhoduje jen subjektivní pocit. Nemá přirozeně smysl si něco namlouvat. Trapná upřímnost vůči sobě a žádné ukvapené předjímání toho, co by druhá strana snad mohla říci, jsou nezbytné podmínky této techniky, jak vychovávat animu.“

„Tento střed jsem označil jako bytostné Já. Intelektuálně není bytostné Já nic než psychologický pojem, konstrukce, která má vyjádřit nám nepoznatelné jsoucno, jež jako takové nemůžeme pochopit, protože přesahuje možnosti našeho chápání, jak to vyplývá z jeho definice. Stejně tak dobře by mohlo být označeno „Bůh v nás“. Zdá se, že začátky celého našeho duševního života vyvěrají nerozuzlitelně z tohoto bodu, a zdá se, že k němu směřují všechny nejvyšší a poslední cíle. Tento paradox je nevyhnutelný jako vždy, když se snažíme označit něco, co leží mimo schopnost našeho rozumu. Doufám, že pozornému čtenáři bylo dostatečně objasněno, že toto bytostné Já má společného s já právě tolik jako Slunce se Zemí. Obojí se nedá zaměnit. Stejně tak málo tu jde o zbožšťování člověka anebo o snižování Boha. Co leží mimo náš lidský rozum, je pro něj i tak nedosažitelné. Když tedy použijeme pojem Bůh, tak tím prostě formulujeme jen určitou psychologickou skutečnost, totiž nezávislost a převahu jistých psychických obsahů, skutečnost, která se projevuje v jejich schopnosti mařit vůli, posednout vědomí a ovlivňovat nálady a jednání. Zajisté je možno pohoršit se nad tím, že by nevysvětlitelná nálada, nervózní rozrušení, nebo dokonce neovladatelná neřest byly do jisté míry manifestací Boha. Byla by však právě pro náboženskou zkušenost nenahraditelná ztráta, kdyby se takové, snad i zlé věci měly uměle oddělovat od řady autonomních psychických obsahů.“

„Kdo to ale vlastně je ten stát? Je to nahromadění všech bezvýznamných, z nichž se skládá. Kdybychom jej mohli personifikovat, získali bychom individuum, či spíše monstrum, které by stálo v duchovním i etickém ohledu daleko pod úrovní většiny jednotlivců, jež ho tvoří, neboť stát představuje nejvýše umocněnou psychologii masy.“

„Zde vznikají obrazy "božských" bytostí, které jsou zčásti lidské, zčásti zvířecí povahy. Způsob, jakým se tyto postavy objevují, závisí na zaměření vědomí, je-li zaměření vůči nevědomí negativní, budí zvířata strach, je-li zaměření pozitivní, pak jsou to například "pomáhající zvířata".“

„Už jsem řekl, že samostatnost imaga zůstává nevědomá, neboť se ztotožňuje se samostatností objektu. Smrt objektu by tedy měla vyvolat zvláštní psychologické účinky, neboť objekt pak úplně nemizí – existuje v nehmatatelné formě dál. Víme, že to tak opravdu je. Nevědomé imago, jemuž neodpovídá žádný objekt, se stává duchem mrtvého a má na subjekt účinky, které nelze chápat jinak než jako psychologické fenomény. Nevědomé projekce subjektu, jež převedly nevědomé obsahy na imago objektu a ztotožnily je s ním, přečkávají reálnou ztrátu objektu a hrají významnou roli v životě primitivů i všech kulturních národů minulosti i přítomnosti.“

„Chyby jsou, koneckonců, základem pravdy, a pokud člověk neví, co nějaká věc je, je to přinejmenším zvýšení vědomostí, pokud ví, co to není.“

„Ideály jsou jen ukazatele cesty a nikdy nejsou cílem.“

„Nejděsivější věcí je úplně se přijmout.“

„Jste to, co děláte, ne to, co říkáte, že uděláte.“

„Pokud můžeme rozeznat, jediným účelem lidské existence je rozsvítit světlo temnoty v temnotě pouhého bytí.“

„Bez této hry s fantazií se ještě žádné tvůrčí dílo nezrodilo. Dluh, který máme vůči hře fantazie, je nevyčíslitelný.“