Carl Gustav Jung: Člověk (strana 2)

„Prakticky to znamená, že mladému člověku je dáno jen neúplné poznání druhého i sebe sama, a proto může znát motivy druhého člověka i své vlastní jen nedostatečně. Zpravidla jedná většinou na základě nevědomých motivů. Subjektivně se mu přirozeně zdá, jako by byl vědomý, neboť člověk vždycky přeceňuje obsahy, které jsou právě vědomé, a je i zůstane překvapivým objevem, že to, co považujeme za konečně dosažený vrchol, je ve skutečnosti jen nejnižší stupeň velmi dlouhého schodiště.“

Carl Gustav Jung

O poznání

„Obraz boha, který vzniká ze spontánního tvůrčího aktu, je živou postavou, bytostí, která existuje ve svém vlastním právu, a proto autonomně stojí proti svému údajnému stvořiteli. Na důkaz této skutečnosti budiž uvedeno, že vztah mezi stvořitelem a stvořeným je dialektický a že člověk, jak zkušenost ukazuje, bývá nezřídka tím osloveným. Právem či neprávem z toho naivní rozum usuzuje na to, že vzniklý útvar existuje o sobě a pro sebe, a má sklon se domnívat, že jej nevytvořil sám, ale že se v něm tento útvar zobrazil - kteroužto možnost nemůže žádná kritika popřít, poněvadž vznik a vývoj tohoto útvaru (postavy) je finálně orientovaný přirozený proces, v němž příčina anticipuje cíl. Protože jde o přirozený jev, zůstává nerozhodnuto, zda je obraz boha vytvářen, nebo zda se tvoří sám. Naivní duch nemůže jinak, než vzít v úvahu jeho samostatnost a prakticky rozvinout jeho dialektickou vztaženost. To se projevuje v tom, že ve všech obtížných nebo nebezpečných situacích se tato účastná přítomnost vzývá za účelem, aby se obtížila nesnesitelně se jevícími těžkostmi a očekávala se od ní pomoc. V psychologické oblasti to znamená, že komplexy, které zatěžují duši, jsou vědomě "přeneseny" na obraz boha, což představuje pozoruhodným způsobem přímý opak aktu potlačení. Při potlačení, respektive vytěsnění jsou komplexy přenechávány nevědomé instanci tím, že člověk preferuje to, aby je zapomněl. U náboženského cvičení má však právě velký dosah to, že si zůstáváme svých potíží, tj. "hříchů" vědomi. Výborným prostředkem k tomu je vzájemné vyznávání hříchů (Jakub 5, 16), které člověku účinně brání, aby se stal nevědomým. Tato opatření směřují k udržení konfliktů ve vědomí, což je také conditio sine qua non psychoterapeutického postupu. Tak jako lékařské ošetření zapojuje osobu lékaře, tak křesťanské cvičení zapojuje Spasitele; neboť, jak se praví, "V něm jsme vykoupeni jeho obětí a naše hříchy jsou nám odpuštěny". On je ten, jenž nás zbavil naší viny a zpětně nás z ní vykoupil; Bůh, jenž stojí nad hříchem, "On hřichu neučinil a v jeho ústech nebyla nalezena lest"; "On, na svém těle vzal naše hříchy' na kříž…" "… tak i Kristus byl jen jednou obětován, aby na sebe vzal hříchy mnohých…" Tento Bůh je charakterizován jako sám bez viny a jako ten, jenž se sám obětuje. Vědomá projekce, ke které směřuje křesťanská výchova, tím přináší dvojnásobné psychické dobrodiní. Za prvé si člověk udržuje vědomí existence konfliktu dvou protikladných tendencí a zabraňuje tím tomu, aby se potlačením, respektive vytěsněním a zapomněním stalo ze známého utrpení neznámé, a tím o to mučivější; a za druhé si člověk ulehčuje břímě tím, že je odevzdává Bohu, který zná všechna řešení. Božská postava je však nejprve psychickým obrazem, komplexem představ archetypické povahy, jež je vírou kladen jako identický s metafyzickým ens. Věda nemá žádnou kompetenci toto kladení posuzovat. Musí se naopak pokoušet provést své vysvětlení bez tohoto hypostazování. Může proto jen konstatovat, že na místo nějakého objektivního člověka nastupuje nějaká zdánlivě subjektivní postava, tj. komplex představ. Tento komplex má, jak ukazuje zkušenost, určitou funkční autonomii a projevuje se jako psychická existence. S ní má co do činění v první řadě psychologická zkušenost, a až potud může být tento zážitek také předmětem vědy. Ta může zjistit jen existenci psychických faktorů, a pokud nepřesahujeme přes tuto mez nějakou vírou, jsme ve všech takzvaných metafyzických otázkách konfrontováni výlučně s psychickými existencemi. Tyto jsou, jak právě odpovídá jejich psychické povaze, nejtěsněji spojeny s individuální osobností, a proto vystaveny všem možným variacím v protikladu k postulátu víry, jejíž stejnotvárnost a stálost je zaručena tradičně a institucionálně.“

Carl Gustav Jung

Výbor z díla VII. - Symbol a libido

O rozumu , O povaze , O Kristu , O pomoci

„Avšak jako tvůrčí člověk je jedinec vystaven tomu, že není svobodný, nýbrž jej poutá a pudí démon.“

Carl Gustav Jung

Duše moderního člověka

„Moře je symbolem kolektivního nevědomí, neboť pod zrcadlící se hladinou skrývá netušené hlubiny. Ti, kteří stojí za ním, stínové personifikace nevědomí, vpadli jako záplava na pevninu (terra firma) vědomí. Takové vpády jsou nepříjemné, protože iracionální a pro postiženého nevysvětlitelné. Znamenají závažnou alteraci osobnosti, protože okamžitě tvoří trýznivé osobní tajemství, které postiženého odcizuje od jeho okolí a zcela jej od něho izoluje. Je to něco, "co nelze nikomu říci". Člověk se totiž obává, že bude podezírán z duševní abnormity; s určitým oprávněním, vždyť u duševně nemocných se děje něco podobného. Nicméně od intuitivně chápaného vpádu až k patologickému přemožení je ještě dlouhá cesta; to ale laik neví.“

Carl Gustav Jung

Výbor z díla V. - Snové symboly individuačního procesu

O tajemství , O moři , O cestě , O osobnosti

„Velikost historických osobností nikdy nespočívala v jejich absolutním podrobení konvenci, ale tkvěla naopak v jejich osvobození od konvence a ve spásné svobodě. Vyčnívaly jako vrcholky hor z masy, která setrvávala v zajetí kolektivních úzkostí, přesvědčení, zákonů a kolektivních metod, a volily si vlastní cestu. A obyčejnému člověku vždycky připadalo podivné, že někdo před vyšlapanou cestou a známými cíli dává přednost strmé a úzké stezce vedoucí do neznáma. Proto se také vždycky mělo za to, že pokud takový člověk není šílený, jistě v něm sídlí démon nebo bůh; neboť ten zázrak, že by to někdo mohl dělat jinak, než jak to lidstvo odedávna dělalo, se dal vysvětlit jen nadáním démonickou silou nebo božským duchem.“

Carl Gustav Jung

Duše moderního člověka

O horách , O bohu , O cestě , O svobodě

„Nikdo rozumný nepopře, že organizace naší společnosti, nazvaná stát, pociťuje nejen živou potřebu získat větší autoritu, ale i okolnosti ji k tomu nutí. Děje-li se to s dobrovolným souhlasem na základě vědomého pochopení občanů, dociluje se tím jen žádoucí stav. Děje-li se to ale z pohodlnosti, aby bylo možno vyhnout se obtížným rozhodnutím, nebo z nevědomosti, pak jednotlivec upadá do jistého nebezpečí, že bude jako odpovědný člověk odepsán. Stát se ale pak nebude v ničem lišit od žaláře či termitiště.“

Carl Gustav Jung

Základní otázky analytické psychologie a psychoterapie v praxi

O pochopení , O rozhodnutí

„Dalo by se tedy stejně dobře říci, že by se člověk měl cvičit v umění mluvit sám k sobě z afektu a v jeho rámci, jako by to byl sám afekt, který hovoří bez ohledu na naši rozumnou kritiku. Dokud afekt hovoří, je třeba kritiku zadržet. Jestliže však svůj případ prezentoval, musí být stejně tak svědomitě kritizován, jako by naším protějškem byl skutečný, nám blízký člověk. A tím by to nemělo končit; výroky a námitky by se měly střídat tak dlouho, dokud se nedojde k uspokojivému závěru. Jeli výsledek uspokojivý či nikoli, o tom rozhoduje jen subjektivní pocit. Nemá přirozeně smysl si něco namlouvat. Trapná upřímnost vůči sobě a žádné ukvapené předjímání toho, co by druhá strana snad mohla říci, jsou nezbytné podmínky této techniky, jak vychovávat animu.“

Carl Gustav Jung

Osobnost a přenos

O pocitech , O umění , O upřímnosti

„Chyby jsou, koneckonců, základem pravdy, a pokud člověk neví, co nějaká věc je, je to přinejmenším zvýšení vědomostí, pokud ví, co to není.“

Carl Gustav Jung

O chybách , O pravdě