„Ještě nikdo nespatřil jak se dnešek proměňuje v zítřek. I kdyby celou noc oka nezamhouřil, i kdyby o půlnoci ani nemrkl a nad ránem neusnul a nesnil, nikdy nezachytí společný paprsek dvou dnů, který praskne jako přepjatá struna harfenistky v lůně noci a vydá vysoký, neslyšitelný tón, protože noc slábne jako slábnou polibky lásky nad ránem a den uhodí svou první vteřinou, prvním korpuskulárním kvantem svítání a bleskem vyslaným z jádra vesmíru, prvním světlým okamžikem nového dne, zakaleného na kovadlince noci.“Ivan Fontana
