Jan Neruda: Populární citáty (strana 3)

„Člověk ve své nadýmavosti říká, že jeho obrazotvornost nemá mezí.“

„Básník cítí se hloupým nejspíš tenkráte, když má napsat nad prostičkou lyrickou píseň titul.“

„Dějiny jsou vlastně realizovaná poezie.“

„Kdo nic neví, musí všemu věřit.“

„Večer života dokazuje vždycky, že ranní ideály se neuskutečnily tak, jak jsme si mysleli.“

„Hloupí lidé nejsou mně tak podivní jako ti, kteří mají myšlenky dlouhé.“

„Duchaplnost nemůže se ovšem nikdy koupit, našetřit ale může se dojista. Kdyby to lidé věděli, nebylo by tolik závisti naproti sousedům duchem více vynikajícím a nebylo by tolik zvířeckosti. Závidět ducha jesť v pravdě zvířeckost.“

„Ctnost a pověst dívčí je drahý diamant; nesmí však jako tento do ohně se dát, sic se rozplyne.“

„Bude-li každý z nás z křemene, je celý národ z kvádrů.“

„Hloubavá duše může samu sebe šťastnou učinit, hloubavý duch ale svět celý.“

„Učená ženská podobá se vlasatici, před kterou se někteří lekají, druzí ji zase obdivujou, a ačkoliv se silně třpytí, je průhledná jakož i ohon její.“

„Básnění je líčená duševní choroba.“

„Velcí mužové někdy poznávají se velmi pozdě, od činu k pomníku bývá dlouhá mezera časová, tak tomu již chtívá labyrint světa.“

„Člověk by měl nesmírnou podnikavost a důvěru ve své síly a svého ducha, kdyby ho smrt nepoučovala, že nestojí mimo hmotu a že jsou věci, jichž překonati nelze nikdy.“

„Známé naše národní pořekadlo přirovnává ženu k cibuli. Proto také pláčeme, sotva jsme k ní přivoněli.“

„Národ pokrývající pomezní sloupy upomínkami na události malicherné, je národ malicherný, národ lijící sochy mužům nepatrným, je sám nepatrnější než mužové ti.“

„Poezie je jako přástva bílého hedvábí; když se roztřepí a stálým ohmatáním pošpiní, zprotiví se člověku nevýslovně.“

„Na všechen způsob bude mít naše divadlo tu slávu, že jeho stavba trvala nejdýl ze všech divadel na světě! A bude-li konečně jednou dostavěno, což se řadou nepředvídaných náhod přece snad může někdy přihodit, budou dávno mrtvi už i vnukové těch, kteří na divadlo přispívali proto, aby se v něm hrálo, a nikdo se nebude více pamatovat, proč byla budova ta vlastně vystavena. Jde to s naší stavbou divadelní kupředu jako s českou politikou a jako se vším u nás.“

„… nedovedl obecnou mluvu českého lidu povznésti k ušlechtilé výši zpěvného umění; on ještě nedovedl češtinu své doby přizpůsobiti k vyššímu životu myšlenkovému, vzal a nechal ji tak, jak ji byl nalezl — zchudlou, zanedbanou, neotesanou.“