Vyhledávání

„Žvanit umí každej na tom není nic motivujícího. Ukaž to v praxi života jak tě to učinilo opravdu šťastným moudrým ohleduplným veselím radostním na tomhle světě ve tvém životě. Nebo ti to zase jenom dává moc žvanit a myslet si že to každý cítí a myslí stejně jako ty. A pak znovu ve víru myšlenek se jen rochňat v myšlenkách slov pravd zkušeností toho co ti dominuje v hlavě.No tak pokračuj protože to stejnak vnitřně rochňá všechny.Tak či onak z důkazem prosperity života nebo totální skázou topící se v bolesti duše a reality chaosů.Přitahuje to přesně ty sámé co jsou jako ty.“

„V tónině moll mi zníš jak houslové sólo,
máš vůni borovic.
Tvůj hlas mě celou rozechvívá,
být s tebou a víc nic.

Pět křížků na krku a šedý vlas tě zdobí,
světýlka v očích máš,
můj chlapče, má modrá chrpo,
jestli mi lásku dáš?

Milenče, k modlitbě poklekající,
proč přišels pozdě? Řekni: co ti je?
můj horský orle, šumavský vlku,
modlí se s tebou……. tvoje Marie“

„Jako mana pro lid Izraele, tak i pro každou generaci křesťanů je eucharistie základní potravou, která ji udržuje, když prochází pouští tohoto světa, vyčerpaného ideologickými a ekonomickými systémy, které život nepodporují, ale spíše ho maří; svět ovládaný logikou moci a vlastnictví spíše než logikou služby a lásky; svět, kde kultura násilí a smrti často vítězí. Ježíš nám však vychází vstříc a naplňuje nás pocitem bezpečí: on sám je "chlebem života"“

„Neměl by ses upínat k tomu, kde bys byl nejraději, protože zapomeneš vytěžit maximum z toho, kde jsi. Síla přítomného okamžiku! Není důležité, co bylo, protože už to není a nebude! Z minulosti vytvoř moudrost a poučení. Proto se k minulosti vracej pouze, potřebuješ – li v krajní mezi a s láskou a pokorou. Dále žij teď! A důvěřuj s nadějí v budoucnost, ale příliš se neubírej, tím co bude, protože to nikdo nikdy neví. Život je jedna velká změna. Jedinou jistotou je, totiž změna sama.“

„Komunistická strana se chce stát moderní levicovou stranou. Úmysl je to jistě bohulibý, ale brání mu v tom některé podstatné překážky. První je ta, že těleso může zaujmout prostor pouze tehdy, není-li již tento prostor obsazen jiným tělesem; jinak musí předchozí těleso vytlačit. Prostor moderní levicové strany u nás je a – v souladu s evropskými tradicemi – bude obsazený sociální demokracií. Blíže ke středu, ale koneckonců také nalevo, jsou kromě toho socialisté… Za této situace by se měla komunistická strana hrdě přihlásit ke své dosavadní strategii života bez budoucnosti a stát tak ve své poznané pravdě. Našla by jistě dost přívrženců, kteří neviditelné ztráty nevidí, milují poslušnost a bojí se samostatného myšlení. Její diskontinuitní obrat, kromě toho, že směřuje do zaplněného prostoru, je spojen se ztrátou tradic a vzbuzuje podezření z úmyslu ještě větší nečitelnosti. Pokud by se komunisté nazvali například Stranou práce, mohli bychom si je splést s labouristy. Jejich dosavadní název naopak žádné zmatení pojmů neumožňuje, protože se dostatečně vryl do našeho vědomí… komunistická strana byla a zůstává stranou extrému. A jako taková má ve společnosti své přirozené, i když okrajové místo. Nelze ji zrušit, jako nelze rušit horečku. Její volební výsledky budou měřítkem intenzity nemoci naší společnosti, sociální rakoviny, ze které se zvolna začínáme uzdravovat.“

„Nejdůležitější proslov v tvém životě bude ten, který povedeš sám se sebou.“

„Lůza je společenská spodina (ve vztahu ke společenství slušných lidí), jejímiž znaky jsou: neúcta
k pravdě a spravedlnosti, odpor k vyšším hodnotám a jejím nositelům nebo vnějším projevům těchto hodnot, ignorance a snadno propukající agresivita; nejedná se tedy vždy jen o lidi chudé. Členové lůzy = zmetkové. Obzvláště agresivní zmetkové: divocí lidé. Opakem zmetka je člověk řádný neboli slušný.

Kdo nemá úctu k pravdě (= pokora) a spravedlnosti, člověkem řádným rozhodně není. Odtud je vidět, že padnoucí oblek, drahé auto, chování se podle společenských pravidel atd. z příslušníka lůzy člověka řádného učinit nemohou; tomu se totiž v žádném rychlokursu pro pracující (to dříve) či managery
(po r. 1990) naučit nelze. Tím se člověk s pomocí Boží, s nezbytnou vnější pomocí – tedy pod správným vedením – a ze své multisignální svobodné vůle svým usilováním časem může stát.

Postmoderním lidem, pseudohumanistům, feministkám nebo levičákům ovšem pojem zmetka s pojmem člověka řádného splývá; jsme si přece všichni ve všem rovni, a všichni máme svou nepopíratelnou lidskou důstojnost. A cítíme i stejnou radost a bolest… Odkud to ale tito mudrci asi vědí? Že by se již ani neuměli dívat kolem sebe a lidi podle jejich skutků hodnotit?“

„Jmenuji se Hazel. Augustus Waters byl velká láska mého života, i když nám hvězdy nepřály. Náš příběh byl jako milostný epos a já bych o něm nedokázala říct víc než jednu větu, protože pak bych se utopila v louži slz. Gus to věděl. Gus to ví. Nebudu vám vypravovat náš milostný příběh, protože - jako všechny skutečné milostné příběhy - zemře s námi, a je to tak správně. Doufala jsem, že on bude jednou mluvit na mém pohřbu, protože není nikdo, koho bych tam radši…" Rozplakala jsem se. "Dobře, neměla bych brečet, ale nejde to. Dobře. Taky dobře…" Párkrát jsem se zhluboka nadechla a vrátila jsem se ke svému papíru. "Nemůžu mluvit o naší lásce, a tak budu mluvit o matematice. Nejsem matematik, ale vím jedno: Mezi nulou a jedničkou je nekonečná množina čísel. Je 0,1 a 0,12 a 0,112 a nekonečná sbírka dalších. Samozřejmě je větší nekonečný soubor čísel mezi nulou a dvojkou nebo mezi nulou a milionem. Některá nekonečna jsou větší než jiná nekonečna. To nás naučil jeden spisovatel, kterého jsme oba mívali rádi. Jsou dny, a je jich hodně, kdy mi hrozně vadí, jak malé je to moje nekonečno. Chci víc čísel pro Augusta Waterse, než kolik jich měl. Jenže Gusi, lásko moje, nedokážu ti ani říct, jak jsem vděčná za to naše malé nekonečno. Nevyměnila bych ho za nic na světě. Dal jsi mi v těch vyměřených dnech celou věčnost a já jsem ti za to vděčná.“

„Mám sklon přijímat svět emocionálně, kontemplativně. Nepřemýšlím tolik, ale kontempluji, vciťuji se. Možná, že je můj vztah ke světu spíše vztahem zvířete nebo dítěte, a ne dospělého člověka, který dokáže myslet a vyvozovat odpovědné závěry.“

„"Co je to láska? "
Zeptal se student učitele. Učitel odpověděl :
" Abych ti mohl odpovědět na tvou otázku, jdi na pole s obilím, vyber si pro tebe nejhezčí a největší klásek pšenice a vrať se zpět. Ale podmínka je, že přes pole můžeš projít pouze jedenkrát a nemůžeš se vrátit zpět na jeho začátek. "
Student šel na pole, prošel první řadu, uviděl krásný velký klásek, ale řekl si :
" Půjdu dál, možná najdu ještě hezčí. "
…šel dál, uviděl další krásný klásek a opět si řekl :
" Dál třeba najdu ještě hezčí a lepší. "
Když prošel více než polovinu pole, začal si uvědomovat, že klásky obilí nejsou tak velké, jako byly tamty, které viděl na začátku. Uvědomil si, že promarnil šanci si je vzít a velmi toho litoval. Když prošel celé pole, vrátil se za učitelem s prázdnýma rukama. Učitel mu řekl :
"Toto je láska. Člověk stále hledá něco lepšího a až když je pozdě, zjistí, že to co hledal je nenávratně pryč."“

„Naproti tomu sám si odepřít něco, abys to přidal jiným, to je teprve vlastní úkol lidskosti a dobrotivosti. Ostatně takovéto počínání neodnímá tolik výhod, kolik jich vrací. Neboť jednak získává náhradu vzájemností dobrodiní, jednak samo vědomí dobrého skutku a vzpomínka na lásku a vděčnost těch, jímž dobrodiní prokážeš, přináší více duševní rozkoše, než by obsahovala ona tělesná rozkoš, které ses zřekl.“

„Ano, bylo mi asi čtrnáct let, když jsem poznal, že jsem rozpolcen rozpolceností světa. […] Strašný i krásný žal mě z toho přepadl. A umíněná láska a umíněná zášť. Nezáleží na tom, zda jsem si tenkrát rozuměl, jak na tom nezáleží dnes. Záleží a záleželo na tom, že jsem se rozhodl hledat ve světě lidi, jež jsem poznal v království dětství, a odvracet se od těch, kdož se pro zchladlé srdce sami odvracejí od dětí malých i těch velkých. Myslím, že toho dne se ze mne stal spisovatel.“

„Ve tři ráno krev teče pomalu a hustě a spánek je těžký. Duše buď spí v požehnané nevědomosti noční hodiny, nebo se shlíží sama v sobě v hlubokém zoufalství. Nic mezi tím. Ve tři ráno je ta stará děvka, svět, zbavená křiklavých šminek, nemá žádná prsa a má skleněné oko. Veselí zní dutě a pronikavě, jako v Poeově zámku obklopeném Rudou Smrtí. Hrůza je zničena nudou. Láska je sen.“

„Ležím a ležím a jedné věci co se mi honí hlavou co tu dělám proč tu jsme nechci tady být chci už konečně umřít žít bez lásky je smutné krev která mi stéká po tváři a z rukou je velice tepla a krasne červená až ruda žileka padá dolů a ta krev na mě dlani i s níma snama hazim rpyc nemám sny nemám city jsem nic jsem kus hadru nebav se semnou nechci pomoct už tak mám záda celé od krve“

„V 19. Století se v Evropě vyskytují vedle sebe tři systémy. První je původní, na svobodě duše a idei cti spočívající nordický západ. Druhý římské dogma pokorné lásky ve službě jednotně vládnoucí kněžstva. Třetí je otevřený posel chaosu: bezuzdný materialistický individualismus s cílem hospodářské politické světovlády peněz jako jediný typ tvořivé síly! Tyto tři moci zápasí v duši každého Evropana.“

„Nemyslete,že má hruď je poskvrněna od mých slz. Moje srdce je v plamenech, ale zvenku to není vidět. Pokud se ve vodě překvapivě utopím jako lotosový květ, mé slzy budou odplaveny až za obzor. Není to v mé moci. Mezi mými řasami protékají slzy, které jsou teď krví.
Zamilovaní jsou vystrašení, nyní s láskou bojuji. Ach, pokud si setřu své slzy, mou hlavou se přežene vlna, která smete vše a tento svět spatří vše, co se mi přihodilo.“

„PŘED SVATBOU mluvte o účtech, výchovných stylech, úvěrech, dluzích, náboženství, o tom, jak jednat s rodinou, jaká přesvědčení budou vštěpována vašim dětem, o traumatech z dětství, o sexuálních očekáváních, o očekáváních partnera, o finančních očekáváních, o rodinné zdravotní historii, o historii duševního zdraví, o věcech, které chcete před smrtí zažít, o vysněném domovu, o kariérách a vzdělání, o politických názorech a o čemkoliv jiném, co vás napadne. SAMA LÁSKA TOTIŽ NESTAČÍ!“

„S tebou i ticho je plné smyslu. Protože když sedíme vedle sebe bez jediného slova, cítím tolik porozumění, blízkost a náklonnost. Naše mlčení není prázdné, je plná pocitů. Mluví tónem kde nepotřebuji hlas jen srdce, které slyší. A moje srdce slyší tvoje, každý úder, každý šepot, i v tichém tichu. S tebou láska nepotřebuje velká slova jen ten skutečný pocit, který žije mezi námi a tančí v tichosti.“

„S tebou i ticho je plné smyslu. Protože když sedíme vedle sebe bez jediného slova, cítím tolik porozumění, blízkost a náklonnost. Naše mlčení není prázdné, je plná pocitů. Mluví tónem kde nepotřebuji hlas jen srdce, které slyší. A moje srdce slyší tvoje, každý úder, každý šepot, i v tichém tichu. S tebou láska nepotřebuje velká slova jen ten skutečný pocit, který žije mezi námi a tančí v tichosti.“