„Komunistická strana se chce stát moderní levicovou stranou. Úmysl je to jistě bohulibý, ale brání mu v tom některé podstatné překážky. První je ta, že těleso může zaujmout prostor pouze tehdy, není-li již tento prostor obsazen jiným tělesem; jinak musí předchozí těleso vytlačit. Prostor moderní levicové strany u nás je a – v souladu s evropskými tradicemi – bude obsazený sociální demokracií. Blíže ke středu, ale koneckonců také nalevo, jsou kromě toho socialisté… Za této situace by se měla komunistická strana hrdě přihlásit ke své dosavadní strategii života bez budoucnosti a stát tak ve své poznané pravdě. Našla by jistě dost přívrženců, kteří neviditelné ztráty nevidí, milují poslušnost a bojí se samostatného myšlení. Její diskontinuitní obrat, kromě toho, že směřuje do zaplněného prostoru, je spojen se ztrátou tradic a vzbuzuje podezření z úmyslu ještě větší nečitelnosti. Pokud by se komunisté nazvali například Stranou práce, mohli bychom si je splést s labouristy. Jejich dosavadní název naopak žádné zmatení pojmů neumožňuje, protože se dostatečně vryl do našeho vědomí… komunistická strana byla a zůstává stranou extrému. A jako taková má ve společnosti své přirozené, i když okrajové místo. Nelze ji zrušit, jako nelze rušit horečku. Její volební výsledky budou měřítkem intenzity nemoci naší společnosti, sociální rakoviny, ze které se zvolna začínáme uzdravovat.“

Zdroj: [Miloš, Zeman, Stát v poznané pravdě, Lidové noviny, 4, květen, 1990, 1]