Barbora Káňová

„Nemoc je stav, kdy nám nechutná ani to, co nám lékař přímo zakázal.“

„Největším štěstím v životě člověka je vědomí, že nás někdo miluje proto, jací jsme, nebo spíše přesto, jací jsme.“

„Říkáš: miluji déšť, když však prší, jdeš se schovat, abys nezmokl. Říkáš: miluji slunce, když však svítí, jdeš se schovat do stínu. Mám strach, že mi jednoho dne řekneš: miluji tě.“

„Na životě miluju zejména tu rozmanitost - každý den mne nasere někdo jiný.“

„Tu však jsem náhle viděl, že mohu pro druhého něco znamenat už jenom tím, že tu jsem, a že ten druhý je šťastný, protože jsem u něho. Když se to takhle řekne, zní to velmi prostě, ale když pak o tom člověk přemýšlí, je to obrovská věc, která vůbec nemá konce. Je to něco, co člověka může úplně roztrhat a změnit. Je to láska, a přece něco jiného. Něco, pro co lze žít. Pro lásku člověk žít nemůže. Ale pro člověka jistě.“

„Láska se rodí z maličkostí, z nichž žije a pro ně umírá.“

„Kde blb, tam nebezpečno.“

„Vždy odpouštějme svým nepřátelům, nic je nedokáže víc rozzuřit.“

„Pravá láska je stav, ve kterém člověk cítí osudovou potřebu být neustále s milovanou bytostí.“

„Nejbolestnější je vedle někoho sedět, jen tak se ho letmo dotýkat, plakat pro něj po nocích, ale vědět, že ho nikdy nemužeme mít…“

„Televize není nepřítel, televize se dá vypnout.“

„Dětská lež nemusí být vždycky vadou, může být také příznakem fantazie.“

„Jedna ženská vidí někdy dál než pět mužských s dalekohledem.“

„Láskyplný člověk raději sám prožívá bolest, než by ji jiným působil.“

„Život vždycky stál, stojí a bude stát za to, aby ho člověk dožil. Ono se s ním popravdě ani nic víc dělat nedá.“

„Manželé se v autobuse poznají podle toho, že na sebe nemluví.“

„Čas si vymysleli lidé, aby věděli, od kdy do kdy a co za to.“

„Chválit a povzbuzovat dítě je stokrát účinnější než hrozit a trestat.“

„Hvězdy jsou krásné, protože je na nich květina, kterou není vidět…“
"Ano, jistě," řekl jsem a mlčky jsem pozoroval vlnu písku ve svitu měsíce.
"Poušť je krásná…," dodal.
A měl pravdu. Vždycky jsem miloval poušť. Usedneme na pískový přesyp… Nevidíme nic… Neslyšíme nic…
A přece něco září v tichu…
"Poušť je krásná právě tím, že někde skrývá studnu…," řekl malý princ.
Byl jsem překvapen, že pojednou chápu to tajemné záření písku. Když jsem byl malým chlapcem, bydlil jsem ve starobylém domě a pověst vyprávěla, že je tam zakopán poklad. Nikdy jej ovšem nikdo nedovedl objevit a snad jej ani nehledal. Ale dodával kouzlo celému tomu domu. Můj dům skrýval ve svých hlubinách tajemství…
"Ano," řekl jsem malému princi, "ať je to dům, hvězdy nebo poušť, to, co je dělá krásnými, je neviditelné!"“