Natálie Holubová

„Až teprve naše společná láska mi ukázala, co je v životě důležité. Teď vím, že štěstí je jen poloviční, když se o něj nemáš s kým dělit, a že smutek je dvojnásobný, když Ti z něj nemá kdo pomoci. S Tebou jsem poznal, co to znamená opravdu milovat a jaké to je, když je moje láska opětována…“

„Když teď všude čtu tolik špatného o kouření, tak uvažuji, že přestanu číst.“

„Bolest nad ztrátou druhého člověka je snesitelnější, když člověk ví, že sám už nebude dlouho žít.“

„Pravá láska je stav, ve kterém člověk cítí osudovou potřebu být neustále s milovanou bytostí.“

„A pro ten čas, který jsi své růži věnoval, je ta tvá růže tak důležitá… Lidé zapomněli na tuto pravdu, ale ty na ni nesmíš zapomenout. Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal. Jsi zodpovědný za svou růži.“

„Říkej lež dostatečně hlasitě a dostatečně dlouho a lidé tomu uvěří.“

„Vítěze se nikdo neptá, zda má pravdu.“

„Kapka lásky je víc jak vodopád zlata.“

„Žádná bolest se nesnáší hůř než vzpomínky na štěstí v době neštěstí.“

„Hudba je způsob překonání samoty člověka. Je silou, která mu pomůže nalézt přátelství k sobě samému. Možná otevře mosty k pochopení druhých, možná ke společnosti nebo lidstvu, někdy i dále k přírodě.“

„Bez lásky nelze žít, bez bolesti nelze milovat.“

„Tady je moje tajemství. Je jednoduché. Správně vidíme jedině srdcem; to nejdůležitější je očím neviditelné.“

„Je štěstím pro stát, když lidi nepřemýšlejí.“

„U vás lidé pěstují pět tisíc růží v jedné zahradě, a přece nenalézají to, co hledají. A přesto by mohli, najít, co hledají v jediné růži nebo kapce vody. Ale oči jsou slepé. Musíme hledat srdcem.“

„Čím více miluješ, tím více trpíš.“

„Kdybych nařídil generálovi, aby byl mořský pták a on neuposlechl, nebyla by to chyba generálova, ale moje. Je třeba žádat od každého to, co může dát.“

„Hvězdy jsou krásné, protože je na nich květina, kterou není vidět…“
"Ano, jistě," řekl jsem a mlčky jsem pozoroval vlnu písku ve svitu měsíce.
"Poušť je krásná…," dodal.
A měl pravdu. Vždycky jsem miloval poušť. Usedneme na pískový přesyp… Nevidíme nic… Neslyšíme nic…
A přece něco září v tichu…
"Poušť je krásná právě tím, že někde skrývá studnu…," řekl malý princ.
Byl jsem překvapen, že pojednou chápu to tajemné záření písku. Když jsem byl malým chlapcem, bydlil jsem ve starobylém domě a pověst vyprávěla, že je tam zakopán poklad. Nikdy jej ovšem nikdo nedovedl objevit a snad jej ani nehledal. Ale dodával kouzlo celému tomu domu. Můj dům skrýval ve svých hlubinách tajemství…
"Ano," řekl jsem malému princi, "ať je to dům, hvězdy nebo poušť, to, co je dělá krásnými, je neviditelné!"“

„Až jednou půjdeš přes most života,
který tě vede z dětství do dospělosti - nespěchej.
Podívej se na řeku života,
která pod tebou tvoří víry.
Postůj a podívej se.
Touto cestou půjdeš naposled,
nemůžeš se už vrátit.
Jen bláznům je dopřáno vracet se.“

„Nedovedete si představit, jak je hrozné mít celý život naplánovaný.“