Erich Maria Remarque: Populární citáty (strana 2)

„Žena, po které touží někdo jiný, hned stoupne v ceně.“

„Napil se a pohlédl na mne obrovskýma modrýma očima, které seděly v jeho obličeji jako kus nebe. „Nikdy toho nechtěj moc vědět! Čím méně toho člověk ví, tím snadněji se mu žije. Vědění činí člověka svobodným – ale nešťastným. Pojď, napij se se mnou na naivnost, hloupost a na to, co k tomu patří – na lásku, na víru v budoucnost, na sny o štěstí – na nádhernou hloupost, na ztracený ráj –““

„Tu však jsem náhle viděl, že mohu pro druhého něco znamenat už jenom tím, že tu jsem, a že ten druhý je šťastný, protože jsem u něho. Když se to takhle řekne, zní to velmi prostě, ale když pak o tom člověk přemýšlí, je to obrovská věc, která vůbec nemá konce. Je to něco, co člověka může úplně roztrhat a změnit. Je to láska, a přece něco jiného. Něco, pro co lze žít. Pro lásku člověk žít nemůže. Ale pro člověka jistě.“

„Mám pocit, že jsem mezi samými lidmi, kteří si myslí, že budou žít věčně. Aspoň tak jednají. Šetří svůj majetek a utrácejí svůj život.“

„Světový mír! Nikdy se o něm nemluvilo více a nikdy se pro něj neudělalo méně než v našich časech…“

„Teprve lazaret ukazuje, co je to válka.“

„Za starých řeků bylo myšlení výsadou. Pak bylo štěstím. Později nemocí. Dnes je zločinem.“

„Vidím, jak národy jsou štvány navzájem proti sobě a mlčky, nevědomě, pošetile, poslušně, nevinně se pobíjejí. Vidím jak nejchytřejší mozky světa vynalézají zbraně a slova, aby se to dělalo ještě rafinovaněji a ještě déle. (“

„Na tvrzení, že válku zavinili Židé se tenkrát odpovídalo: a cyklisti. Když se někdo zeptal: A proč cyklisti?, tak se odpovídalo: A proč Židi?“

„Miluji tě a vím, že v životě nebudu nikoho tak milovat, protože už nikdy nebudu takový, jako v tuto chvíli, jež mizí, zatímco já o ní mluvím a kterou nemohu zadržet ani za cenu svého života.“

„Jsou krásné, tyhle ženy, které nám zabránily stát se polobohy tím, že z nás dělají otce rodin, měšťáky, stroje na vydělávání peněz, když nás zajaly, nachytaly na iluze, že z nás udělají bohy. Nejsou krásné?“

„Jenom jednoduché věci nikdy nezklamou. A štěstí se má začít hledat úplně dole při zemi.“

„Je to můj přitel,“ řekl jsem dívce, „Kamarád z války. Jediný člověk, co znám, který si z velkého neštěstí udělal malé štěstí. Neví už, co se životem, a proto se
jednoduše raduje, že ještě žije.“

„To je všechno krásné - kdo je sám, nemůže být opuštěn. Ale někdy večer se hroutí celá ta umělá stavba, život se změní ve zvlykavou, uštvanou melodii, ve vír divokých tužeb žádostí, trudnomyslnosti a touhy dostat se z té nesmyslné dospělosti, vybřednout z nesmyslného monotónního věčného kolovratu, lhostejno kam. Ach ta ubohá potřeba trochy tepla - nemohly by to být dvě ruce a laskavá tvář? A nebo i to je jen šálení a marnost a únik? Je vůbec ještě něco jiného než osamělost?“

„Život je nemoc a smrt začíná narozením. Každé vydechnutí a každý tep srdce je zároveň tak trochu umíráním - malým krůčkem ke konci.“

„Dobro nadělá často více zkázy než prostoduchá zloba.“

„Květy všechno zakryjí. Dokonce i hroby.“

„Nepodceňujte moudrost církve! Je to jediná diktatura, která nebyla po dva tisíce let svržena.“

„Čím víc toho jeden o druhém ví, tím méně si rozumějí. A čím důkladněji se lidé znají, tím jsou si cizejší.“