Jonathan Littell citáty

„Nechci, aby naši muži trpěli pocitem osobní zodpovědnosti.“

„„A co jsi cítil, když jsi ty lidi zabíjel?“ Bez váhání jsem odpověděl: „Totéž, jako když jsem se díval, jak střílejí ostatní. Jakmile je potřeba to udělat, je jedno, kdo to dělá. A mimoto si myslím, že ten, kdo se dívá, má stejnou zodpovědnost jako ten, kdo koná.“

„Ve státě jako je ten náš, měl každý přidělenou roli: ty jsi oběť, a ty, ty jsi kat, a nikdo neměl na vybranou, nikoho se neptali, jestli je s tím srozuměn, protože všichni byli zaměnitelní, oběti i katové.“

„Tedy v celkovém součtu je to v oblasti, kde jsem působil, v průměru 572 043 mrtvých za měsíc, 131 410 mrtvých týdně, 18 772 mrtvých denně, 782 mrtvých za hodinu a 13,04 mrtvého za minutu, v každé minutě každé hodiny každého dne každého týdne každého měsíce každého roku daného období, které, připomínám, trvalo tři roky, deset měsíců, šest dní, dvacet hodin, a jednu minutu.“

„Když si uvědomíte, že v každodenních projevech se jen málokdy používá víc než pět set slov a gramatika je poměrně základní, určitě bych si jakýkoliv jazyk jakž takž osvojil tak za týden nebo čtrnáct dní.“

„Ti, kdo si trvají na jasných rozkazech nebo žádající legislativní opatření, nepochopili, že nezáleží na rozkazech, nýbrž na vůli nadřízeného, a že příjemce rozkazu tuto vůli musí dešifrovat a dokonce předjímat.“

„Moc ti to nejde. Je vidět, že jsi proležel celý život v knihách. U nás i rabín umí postavit dům.“

„Povinností velitelů je obětovat Německu své pochybnosti.“

„Mohla bych se mu odevzdat? Odevzdat se, to je poněkud zvláštní formulace, ale jen ať se muž, kterému není zcela jasná, zkusí nechat sám penetrovat, to mu otevře oči.“

„Večer u stolu muži probírali akce, vyprávěli si historky, porovnávali si zkušenosti, někteří smutně, jiní vesele. Jiní mlčeli, a právě na ty bylo třeba dát pozor.“

„Já vinen jsem, vy ne, a to je dobře. Měli byste mít nicméně možnost si říci, že toho, čeho jsem se dopustil já, byste se bývali dopustili taky. Možná s menší dávkou horlivosti, ale možná také s menší dávkou zoufalství, v každém případě nějakým způsobem ano. Snad mohu konstatovat, že, jak dokázaly moderní dějiny, za určitých daných okolností každý nebo téměř každý dělá to, co se mu řekne; a nezlobte se na mě, ale je jen malá pravděpodobnost, že zrovna vy byste byli výjimka, stejně jako jsem jí nebyl já. Jestli jste se narodili v zemi, kde nejen že vám nikdo nepřijde zabít ženu, ale kde ani nikdo nepřijde a neřekne vám, abyste šli zabíjet ženy a děti druhých, děkujte Bohu a jděte s pokojem. Ale pořád mějte na paměti tohle: možná jste měli víc štěstí než já, ale nejste lepší. Protože nebezpečí začíná právě ve chvíli, kdy najdete tolik troufalostí, abyste si to mysleli.“

„Političtí filozofové často upozorňují, že v době války ztrácí občané, tedy přinejmenším občané mužského pohlaví, jedno ze svých nejzákladnějších práv, právo na život, a to od francouzské revoluce a vynálezu branné povinnosti, principu, který je dnes uplatňován všeobecně či téměř všeobecně. Zřídkakdy ovšem poznamenávají, že občan zároveň ztrácí i jiné právo, stejně základní a pro něj možná životně důležitější, co se týče představy, kterou si sám o sobě vytvořil coby o civilizovaném člověku: právo nezabíjet. Nikdo se vás na vás názor neptá. Člověka, který stojí nad hromadným hrobem, se obvykle nikdo neptal, zda tam chce stát, o nic víc než mrtvých a umírajících, kteří leží na dně téhož hrobu.“