„Kupředu… kde to je? Kupředu je všude. Kupředu — to je úplně prázdná abstrakce… Já mám taky rád abstrakce. (Nakreslí žlutou křídou, kterou vzal Evě, na prázdné místo na tabuli šikmou čáru.) Ale nemám rád prázdné abstrakce. (Pozoruje se zalíbením šikmou čáru.) Šikmá čára. K ní zrcadlový protějšek. ( Kreslí druhou šikmou čáru, takže vznikne tvar A.) Jaká krásná a jednoduchá symetrie! Když tento útvar znovu zrcadlově zdvojíme, vznikne uzavřený tvar. (Kreslí třetí šikmou čáru.) Už na nejstarší zdobené kosti z paleolitu, na té slavné kosti z Laugerie Basse, objevuje se tento prazákladní ornament. (Kreslí čtvrtou šikmou čáru, takže na tabuli je žlutý kosočtverec.) A už paleolitický člověk cítil, že v tomto útvaru je nejdůležitější střed. A ve chvíli, kdy ho označil (kreslí doprostřed kosočtverce kolmou čáru), přestává být tento tvar prázdnou abstrakcí a znamená náhle zcela konkrétní věc. Ale zároveň si ponechává i nadále takovou obecnost, že kromě této věci znamená i mnoho dalšího, například naši chuť na tuto věc. Ale tou studenou geometrickou strohostí označuje vzápětí i pošetilost té chuti, a tedy i naši nechuť. A samozřejmě nevztahuje se pak už jen k oné věci samé, ale k ženě vůbec. A protože ženy jsou naším životem, vztahuje se tedy k celému našemu životu, znamená lidské bytí samo. Ale tou studenou geometrickou strohostí naznačuje hned také i naše základní zklamání a znechucení z bytí, a tedy celou podstatnou ošklivost bytí…“