„Kdo lže, je duševní mrzák.“

„Jako špatným vychováním může se člověk tělesně státi mrzákem, tak mnohem snáze může se zmrzačiti duševně; a stavíme-li na soud lidský ty, kteří spolubližní své poškodili na těle, kam postavíme ty, kteří zmrzačí a zabíjejí útlé dítky duševně?.“

Václav Křížek (1833–1881) český pedagog

Zdroj: [Novák, Jan Václav, Vorovka, Karel, Kniha moudrosti, sborník aforismů a sentencí peadagogických, Bursík a Kohout, 1892, 154, česky]

„Jeho román? Stovka duchovních mrzáků utopených v lavoru inkoustu.“

Valeriu Butulescu (1953)

„Chcete-li udělat z někoho mrzáka, dejte mu na několik měsíců berle.“

Zig Ziglar (1926–2012) americký motivační řečník

„Chcete-li být mnoho milován; mnoho a často, buďte si mrzák, hrbáč či kulhavec; prostě všechno co chcete, ale nebuďte nesmělý. Nesmělost je v rozporu s láskou a je to neduh téměř nevyléčitelný.“

Anatole France (1844–1924) francouzský spisovatel

„Kdo nakoupí si stovky knih
a tisíc věcí se z nich doví,
leč svoje srdce nemá v nich,
ten podobá se mrzákovi,
jenž lidskou nohu kreslí rád,
na vlastní neumí však stát.“

Samuel Ha-Nagid (993–1055) židovský politik, vojevůdce a básník

„Měj na paměti, že jsi hercem takového dramatu, jaké určí básník: krátkého, chce-li krátké, dlouhého, chce-li dlouhé. Chce-li, abys představoval žebráka, ať i toho řádně hraješ; právě tak, máš-li představovat mrzáka nebo hodnostáře nebo prostého občana. Neboť tvoje věc je hrát dobře přidělenou úlohu, ale vybrat ji náleží jinému.“

Epiktétos (50–138) starověký filozof

kniha Rukojeť

„Krutá vůle dějin rozbila na kusy mou starou vlast, rakousko-uherskou monarchii. Miloval jsem ji, tuto vlast, jež mi dovolila byt současně vlastencem i světoobčanem, Rakušanem i Němcem mezi všemi rakouskými národy. Miloval jsem ctnosti a přednosti této vlasti, a ještě dnes, kdy je mrtvá a ztracená, miluji navíc i její chyby a slabiny. A těch bylo mnoho. Vlast za ně zaplatila smrtí. Přešla téměř bezprostředně z operetního představení do hrůzného divadla světové války. Vojenská kapela, která doprovázela mou pochodovou setninu na vídeňské Severní nádraží, hrála potpourri z melodie od Lehára a Strauße, a hvízdání lokomotivy, jež nás měla dopravit na bitevní pole, se ztrácelo v odvívaných zvucích bubnů a trubek, které zůstávaly, zatímco náš vlak se šinul směrem k smrti: Právě uplynul týden od úmrtí starého císaře. Ve zbrusu nových polních uniformách, které jsme měli na sobě při odjezdu, jsme předtím při pohřbu stáli špalír před Kapucínskou kryptou. Vypadalo to, jako by nás na smrt posílal ještě mrtvý císař. A zatímco byl pohřbíván s tlumenou pompou, neboť tu ceremoniáři přikazovalo věčné mlčení padlých a hlasitý nářek trpících mrzáků, my všichni, jeho vojáci, jsme věděli, že náš poslední císař odešel, a s ním i náš domov, naše mládí a náš svět. Jeho následovník byl jen bezmocným a dočasným správcem, který měl udržovat dědictví, na něž již čekali noví majitelé se stvrzeným právem světových dějin v rukou. Vůli světových dějin jsem poznal, její smysl však vždy nechápu. Je-li skutečné soudem světa, zdá se mi, že občas není chráněna před právními omyly a chybami o nic víc než obyčejný okresní nebo krajský soud. Vždyť občas nanejvýš bezstarostně přenechává vynést rozsudek nad starou rakousko-uherskou monarchií kinu, operetě ve zvukovém filmu a směšným zvěstovatelům v zemi tak obvyklých šablonovitých moudrostí. A podle toho lze poznat, že trpce vážná Kleió někdy přenechává vlastní úkoly svým lehčím sestrám.“

Joseph Roth (1894–1939) rakouský novinář a spisovatel