„Čím déle zůstávala o samotě, tím neurčitější a méně ohraničená si připadala. Jako tekutina vylitá z nádoby. Viděla sama sebe, jak klouže z lavičky na zem a nabvá podobu zvířete. Po čtyřech doběhla na hranici mokrého asfaltu a přehoupla se do trávy a mokré hlíny. Hnala se dál, nyní ještě rychleji, protože už zjistila, jak ovládat dva páry nohou naráz, hbitě uháněla přes trávník a umělá návršíčka, přes Zahradní zátiší a květinové záhonky do křoví, přes ulici a na železniční vlečku, a doprovázela to vytím.“