„Nic tak neváže člověka k člověku, jako bezradnost.“

„Bezradnost a nespokojenost jsou prvním předpoklady k pokroku.“

„Muž je vždycky bezradný, když žena pláče.“

„Hudba umí přinést úlevu, když si zoufáme, když jsme bezradní.“

„O písni Klobouk ve křoví:
"Tato píseň ohraničuje území, v němž bezradnost z nesmyslna je vyvažována vírou v hluboký smysl srandy".“

„Po uplynutí dvanácti let od zatčení MUDr. Uzunoglu se bezradně ptám svých spoluobčanů a jejich politiků: co dělat dál? Vyhlásit hladovku? Svolat mezinárodní tribunál (minulé století poznalo i Russelův, i Sacharovovův), předložit mu Uzunoglův případ a požádat, aby se k němu vyjádřil? Je to asi poslední, co zbývá, chci-li chodit po této zemi, kterou mám tak rád, se vzpřímenou hlavou a bez palčivého pocitu studu za to, co se v naší justici – a to nejen v případě Uzunoglu – děje.“

„Jsem autorem nejen těžkým, ale i drastickým. Některé biografie jsou vysublimované už od kolébky, já jsem však celý svůj život měl nesmírně blízko k nezralosti, přímo jsem se o ni otíral, nereprezentuji svět dospělých, moje slizké místo je tam, kde se zralost stýká s nezralostí, forma s bezformím… Při pohledu na mne jsou kritici bezradní - nevědí, jestli mne mají považovat za žáka, nebo za dospělého, za hodnotu, nebo za brak - a rozzuřeni tím, že je neberu dostatečně vážně, neberou vážně ani oni mne.“

„Je možné se snažit o odvrácení těžkostí? Ovšem, možné a potřebné, jestli záleží na nás, je třeba udělat všechno, abychom odvrátili těžkosti na cestě našeho života, ale bez nepokoje, bez černého smutku a tím víc bez zoufalé bezradnosti. Tyto stavy duše nejen, že nepomáhají překonat těžkosti, ale činí nás neschopnými moudré, rozvážné a agilní odpovědnosti. Ve všem však nezapomínejme opakovat s Pánem Ježíšem v Olivové zahradě: „Ne moje, ale Tvá vůle se staň.“ A když Pán Bůh bude považovat za vhodné, tak jak to bylo v Getsemanech, aby naše prosba nebyla vyslyšena, ale měli bychom vypít kalich do dna, nezapomínejme, že Pán Ježíš pouze netrpěl, ale také potom slavně vstal z mrtvých a také my skrze utrpení směřujeme ke zmrtvýchvstání.“

„Svého času, je to až úsměvné, že se objevují reminiscence na to, že já nějak souvisím s extrémismem, a nejen že to, co bylo již před dvaceti lety, ale i v dnešní době někdy nějaká vlaštovka jako by přiletěla z této doby. Jak známo, v polovině 80. let jsem se pohyboval v učňovském školství, kde, jak známo, člověk přichází do styku s problémovou městskou mládeží. Věděl jsem, že tito lidé nejsou pouze ztracená generace, jak bylo neustále líčeno, že mají svůj život, ale že jsou také v něčem bezradní. Proto jsem na sklonku 80. let se snažil najít nějaké řešení nebo zkusit nebo naznačit i státu jaké by bylo možné potenciální řešení, aby se energie těchto lidí nezvrhla do nějakých opravdu negativních konců. Bohužel, dřív, než k tomu došlo, bylo to celé ne medializováno, ale přímo skandalizováno, čili se z lékaře stal pacient. Je to stejné, jako kdyby profesor Pasteur, který hledal vakcínu proti vzteklině, byl najednou obviněn z toho, že vzteklinu rozšiřuje. Čili jsem vlastně přišel k takové nezasloužené, v uvozovkách, popularitě, o kterou jsem opravdu nestál. Znovu říkám, že extrémismus je výrazem nějaké společenské krize, zejména u slabších nátur, a takto by k němu mělo být přistupováno.“