„Svými životními prožitky a epizodami za pochodu stavíme a za sebou zanecháváme kulisy, mezi nimiž hrajeme své větší či menší kusy. Jednoho dne však nastane chvíle, kdy narazíme na zeď. Třeba sdělením diagnózy. Tehdy se zastavíme, ohlédneme se a spatříme je všechny. Jsou to ty naše vlastní, pravé a jedinečné. A je až překvapující, v jak ostrých rysech a plných barvách je vidíme; jednotlivě i v součtu. Jsou totiž přesne takové, jaké jsme stavěli.“