To ovšem znamená nové vytvoření tavicího kotle, v němž se rozpustí všichni. Evidentně k tomu však není ochota na žádné straně, neb důraz se klade právě na pěstování svébytných identit. Na přetrvání obce složené z nadmíru odlišných částí nevěřil už Aristoteles.
Jsem-li vybízen k formulaci závěrů stran Francie, Spojeného království, Nizozemí nebo Ukrajiny, tedy zemí s rozpadajícím se obecným konsensem o tom, jak být spolu, nemohu odpovědět jinak,než že nevím. (…) Jediné, co snad tuším, je, že je vhodné se přiučit od shora zmíněných států v regulaci migrace (kolik, odkud, s jakým očekáváním stran začlenění do společnosti); tím spíše, že nemáme žádnou koloniální zátěž. Všechno utrpení obyvatel Afriky nebo Asie nevyřešíme jejich přestěhováním do Evropy.
Zdroj: [Kysela, Jan, Stát jako obr na hliněných nohou. Opožděné poznámky k seriálu o budoucnosti státu, Právník, 2014, listopad, 153, 11, 945-969, https://kramerius.lib.cas.cz/view/uuid:879d47f4-c5c2-49f7-aa42-a27559b5d6f7?article=uuid:30c0b505-76de-40eb-ba08-215dcdb6f3b7, 0231-6625]