„Chtít být výjimečně inteligentní, je jako kdyby se člověk chtěl stát dobrovolně osamělým v naší závistivé a chorobné společnosti. Vlastník je zpravidla odsouzen za svou jinakost, protože jakákoli odlišnost ve společnosti průměrných, které spojuje banální systém, daný řád, konvence, vzbuzuje nepřejícnou nevraživost, zášť, nedostatečné pochopení, uštěpačnou bezohlednost, ba dokonce fyzické či psychické násilí. V každém případě sama inteligence, obzvlášť velmi vysoká, bývá hodnotnou překážkou k dosažení vnitřní vyrovnanosti a šťastného života, zejména příčinou nadměrně funkční mysli a nevědomé přednosti rozumu před emocemi.“