„Když jsem se loučila se sestrami a už jsem měla odjet, jedna sestra mě velice odprošovala, že mi tak málo pomáhala při povinnostech a nejen, že mi nepomáhala, ale že se mi je vždy snažila ztěžovat. Avšak já jsem ji v duši považovala za velikého dobrodince, neboť mě vycvičila v trpělivosti; cvičila mě tak, že se nejedna starší sestra vyjádřila, že sestra Faustyna je buďto hloupá nebo svatá, protože průměrný člověk by opravdu nesnesl, aby mu takto někdo pořád dělal naschvály. Avšak já jsem se na ni vždy obracela s laskavostí. Ta sestra se mi tak snažila ztěžovat plnění povinností, že navzdory mému úsilí se jí častěji něco z toho, co bylo dobře udělané, podařilo pokazit, jak mi sama při loučení za velikého odprošování přiznala. Nesnažila jsem se poznat její úmysly, ale brala jsem to jako Boží zkoušku.“