Nejnovější citáty

„Když jste přítomni s jinou lidskou bytostí, nejste uvězněni v soudech své mysli.“

„Psát tlustospisy, rozvádět na pěti stech stránkách myšlenku, kterou lze dokonale ústně vyjádřit v několika minutách, je namáhavá a vysilujicí pošetilost. Lépe je předstírat, že takové knihy už existují, a podávat jejich obsah či komentář k nim.“

„Klidně se popravim

Nemám slova docházejí, já jim chtěl vždy uvěřit, měl jsem tolik slabin až se v jednotu den za dnem sešel, prochazim tak nechte mnou, to zapomenou prostor můj, víc než ty lži me obešel můj důvod žít a zůstat tady

Odejít ven, kdo muže běží pryč, už nezůstali důvody, proc me to našlo v křeči, věřím ze to bude lepší, možná už to bude jenom víc a víc, to nezměním a nebudu se bát, budu se proti tomu hnát jak vítr co uháněl v dešti, projdu všechny body co jsem zjistil ze me vidí moje noční můry jsou tu pořad a nikdy se jich nechci vzdát protože oni jednou snad, tu se mnou budou život zvládat, dostanu je na svou stranu ano mluvím o vás, tak se připravte celej život me tu trápí vaše bolest, teď už víte ze jste poslední části, co jsou moje který budou důležitý v jednotě co oni drží to má velkou sílu“

„Mě se nechce říct nic, všude kolem víc než téměř vůbec nic, sny se proměnily v osudy, z vody prošli místy, ostatní byli jako výskyt, průběh světem ocenil bych krásný chvíle u vody, ne platit svátky, prošli lidi seděli tu stíny, plnil sny a viděl mury noční, proudy svetel prošli oči, viděl jsem ty

Padá voda z nebes, kapky rozprsknout o asfalt, všechny najednou budeme muset cítit, jak se změní vše, co bylo uvnitř nás, budou muset, sebe vzájemně prostrkat do všech těch maličkých mezer, uprostřed každé spáry, v zemi budou zdrojem života, diky tomu budou růst louky potom odsoudime, padá déšť, stín co malou setinu, na okno můj život se v zelené barvě zklidnil, dokud nepřijde znovu ten dech, kde jsem se ptám sebe,, svádí, abych běžel pryč, netuším co bude zítra, nemam budoucnost žádnou, vidím jenom konec, tu vec vzácnou, a můj dech se ztratil uprostřed, kdybych žil dnes znovu z láskou, netrpěl bych, neměl bych vztek, netouzil bych zářit osadou, která na konci dne byla jenom iluzi, stejně krásnou“

„Smrt nebo Život.

Tady nemůžeme zůstat, nemůžeme se tu dal jen bát, pojď se mnou, vim ze uvnitř žije, ještě ta síla tam někde hluboko uvnitř jistě je, projdou velký nepokoje a já budu ležet mrtev beze zbroje, bez místa kde člověk zemře bere svoji bytost pod zem, takže konec a to začíná můj život hořet..

Měl jsem tolik strachu, že nikdy v životě jsem neměl tolik snah, odevzdat se navratům, zaklínám se do svých představ, byl jsem tam příliš rad, viděl jsem tu lež a souhlasil jsem s ni, v tom cítím odpor cítím vůči sobě splní, a především, cítím vinu, na tom všem že Zakopal jsem já sam tu příčinu, hluboko dolu odkud slova, ani pláč a kdyby fakt, tak brzo bude po nem nemá kyslík a já jsem, na dojezdu, nezvládnu ho vykopat.“

„Dneska už úplně bez přátel, jsem bez peněz a co mě čeká dál, neni růžová představa, a tak se vztekám, přestávám, ale neni to dokonalý, ani skvělý, vždyť minule, jsme byli málem mrtvý, ale pořád pokračuji dál, nemam přátele, je to tak lepší když se budu držet stranou, když budu skryty, moje práce je uz o ničem, jsem vyčerpán a ponížen, přijde mi ze úplně jsem k nicemu a beze mě by ostatní měli energii, beru jim většinu, sílu lidem kolem sebe, dávám úplně všechno do každé vteřiny ale jsem slabý nejde to, bolí mě celý tělo, nedokážu přidat, jsem pomalý a v mysli ještě zapomínám, všechno me obchází a ja to vnímám, ale ztrácí se mi, všechno, ostatním to však zůstává.“

„Tohle je konečná a nejsem to bohužel ja je to můj strach co osedlal vše co uvnitř me ovládá ten stav, je to vlastně mraz a všechno na kost zmrazí, nebudeme pokračovat dál, viděl jsem léta za sebou jak odcházeli, auta jak odjíždí, moje vzpomínky už nikdy nebudou tam kde dřív, je po všem co mel čas sebou nést dal, co mam ve své tváři poznamenaný

Konečně sam se nachvili zvládl zastavil, v tom neklidném místě bouře byla to prokletí, zase vidím všechny struny, které brnkali na počest věcnosti a utrpení, mam to všechno snášet znova, nejsem hrdina jsem padouch který pořád umírá, až jednou jeho cesta bude konečně u konce, zazvoní mi zase všechny pohřební zvonce, cítil jsem to neustále, nikdy to trvale neopouštělo to místo uvnitř ve mě, zůstalo to tam a bude si to hrát se mnou dal, dokud nebudu úplně sám, což už se podařilo mu vytvořit během vteřiny, co mě čeká příští hodiny, už to téma nedokážu změnit je to celá existence, s příchutí perlivého konce, jak se zachránit jak porazit osud můj, to netuším jediné ze bych začal utíkat, a už by mě nikdo neviděl, nikdo nepotkal ztratil bych se dobrovolně sám, nevim jestli má smysl s tím bojovat dál, každopádně to nikdy nevzdám, ale přijde mi ze jsem vyzkoušel úplně všechno, a každý scénář se vrací vždycky zpátky dovnitř, kde žije životem tichým zabijákem vevnitř duše je to pro něj balonek z poutě“

„rano se probzdis a nebude lip, ja vim ze to vis ze uz to nebude lepsi, zitra se probudis a nezmizi stin, zmizi tvy sny a vsichni pujdeme k zemi“

„Kde je hněv, tam je vždy pod povrchem bolest.“

„(švédská aktivistka popřála americkému prezidentovi Donaldu Trumpovi k 80. narozeninám)
Moje první myšlenka byla dát vám k narozeninám jednosměrnou letenku do Haagu, ale smysl toho by byl nejspíš nad vaše chápání. Místo toho vám dám plechovku polévky s písmenkovými nudlemi; věty, které vykakáte, budou souvislejší než cokoli, co jste kdy řekl. Konečně se tak budete moci zapojit do smysluplné veřejné debaty.“

„Láska všechno zdolá,“ slibovala Afrodita. „Podívej se na Helenu a Parise. Dopustili, aby mezi ně něco vstoupilo?“
„Nezpůsobili trojskou válku a nezemřely kvůli nim tisíce lidí?“
„Pfff. O to nejde. Jdi za svým srdcem.“

„A byla to určitě ta nejlepší podvodní pusa všech dob.“

„Percy se na ni usmál – ten sarkastickým, rošťáckým úsměvem, který ji celé roky rozčiloval, ale nakonec jí začal připadat roztomilý. Oči mu zářily zeleně jako moře, stejně krásně, jak si pamatovala. Tmavé vlasy měl ulíznuté ke straně, jako by se zrovna vrátil z procházky po pláži. Vypadal ještě líp než před šesti měsíci – byl opálenější a vyšší, štíhlejší a svalnatější.

Percy ji chytil do náruče. Začali se líbat a na chvíli jim na ničem nezáleželo. Ne zem by klidně mohl dopadnout asteroid a vyhladit všechen život, a Annabeth by to bylo fuk.“

„Správně.“ Kekrops mluvil hořce, jako by svého rozhodnutí litoval. „ Mí lidé byli původní Athéňané – gemini. “
„Jako blíženci ve zvěrokruhu?“ zeptal se Percy. „Já jsem zas leo – lev.“
„Ne, ty trubko,“ uchechtl se Leo. „Leo jsem já. Ty jsi Percy.“

„Povytáhla obočí. „Nechtěls mi něco říct, chaluhový mozečku?“
„Asi bys mě nakopala do zadku.“
„To víš, že bych tě nakopala do zadku.“
Oprášil jsem si drobky z dlaní. „Když jsem byl u řeky Styx a chtěl získat tu nezranitelnost... Řekli mi, že se mám soustředit na jednu věc, která mě připoutá ke světu, kvůli které budu chtít zůstat smrtelný.“
Annabeth upírala oči k obzoru. „No a?“
„A pak tam na Olympu,“ pokračoval jsem, „když ze mě chtěli udělat boha a tak, tak jsem myslel –“
„No, moc tě to lákalo.“
„Možná trochu. Ale neudělal jsem to, protože jsem myslel – nechtěl jsem, aby všechno zůstalo navěky stejné, protože se to dá vždycky zlepšit. A myslel jsem na...“ V krku mi doopravdy vyschlo.
„Na někoho určitého?“ zeptala se Annabeth měkce.
Koukl jsem na ni a viděl, že se snaží nesmát.
„Děláš si ze mě legraci,“ postěžoval jsem si.
„To teda ne!“
„Ani trochu mi to neulehčuješ.“
To už se rozesmála doopravdy a objala mě kolem krku. „Já ti nikdy, nikdy nebudu nic ulehčovat, chaluhový mozečku. To si zapiš za uši.“

„Percy, pusť mě,“ zachraptěla. „Nevytáhneš mě.“
Tvář mu zbledla námahou. Poznala mu na očích, že ví, že je to beznadějné.
„Nikdy,“ prohlásil. Vzhlédl k Nicovi o pět metrů nad nimi.
„Druhá strana, Nico! Sejdeme se tam. Chápeš?“
Nico vykulil oči. „Ale –“
„Zaveď je tam!“ houkl Percy. „Slib mi to!“
„Já – Ano.“
Pod nimi se v temnotě zasmál hla. Oběti. Krásné oběti k probuzení bohyně.
Percy sevřel Annabethino zápěstí pevněji. Tvář měl vyčerpanou, poškrábanou a krvavou, vlasy samou pavučinu, ale když se jí zahleděl do očí, napadlo ji, že nikdy nebyl krásnější.
„Zůstaneme spolu,“ slíbil jí. „Nepůjdeš nikam beze mě. Už nikdy.“
Teprve tehdy pochopila, co se stane. Jednosměrná cesta. Hodně tvrdý pád.
„Aspoň že budeme spolu,“ vydechla.
Slyšela Nica a Hazel, jak pořád křičí o pomoc. Vysoko, vysoko nahoře viděla sluneční světlo – možná poslední v životě.
Pak se Percy pustil drobné římsy a společně, ruku v ruce, padal s Annabeth do nekonečné temnoty.“

„Hvězdy,“ zašeptala. „Zase vidím hvězdy, má paní.“
Artemidě se po tváři koulela slza. „Ano, má statečná. Dnes večer jsou krásné.“
„Hvězdy,“ opakovala Zoe. upřela oči na noční oblohu. A už se nepohnula.“

„Svými životními rozhodnutími znovu dokazujete, že není nic důležitějšího než opravdové rodinné hodnoty. Poskytují nejspolehlivější podporu. A není větší radost než být rodičem, vidět den co den, jak se děti učí o světě, jak vyrůstají.“

„Něco taky začalo ve chvíli, kdy Cech vrahů přijal do svých řad pana Časnačaje, který viděl věci jiným způsobem než ostatní lidé. Tak například jeden z těch jiných způsobů spočíval v tom, že všechny ostatní lidi viděl jako věci“