Vyhledávání

„Nevím, jestli jsem již zmínila, že se ze mne stala sionistka. (…) Znamená to pro mne, že teď vědomě a silně cítím, že jsem židovka a jsem na to hrdá. Mým hlavním cílem je odejít do Palestiny a pracovat tam. (…) Člověk potřebuje v něco věřit, potřebuje cítit, že má jeho život smysl, a že je na tomto světě potřebný. Pro mne toto vše ztělesňuje sionismus. (…) Jsem přesvědčena, že sionismus je židovským řešením našich problémů, a že vynikající práce, prováděná v Palestině, nepřijde v niveč.“

„Jan Pavel II. byl velkým ochráncem člověka po celém světě a chtěl, aby byl člověk protagonistou dějin. S pohledem na Krista se zaměřoval na člověka. Byl přesvědčen, že jen duchovní zkušenost může člověka naplnit. Člověk nemůže žít bez lásky a zůstane bez smyslu, když nepozná Krista Vykupitele. V této lásce k lidstvu miloval všechny zraněné životem. Jedinečnou láskou však miloval mladé. Svoláním Světových dní mládeže sledoval cíl, učinit mladé budovateli dějin.“

„Znamená především to, čeho si lidé většinou vůbec nevšímají, totiž duchovní přítomnost. My vnímáme především, že on žije v jiné dimenzi, než jsme zvyklí tady mezi sebou. My máme zrak upřený skrze něho na zdroj toho všeho, a to je Kristus. Pro křesťanství každý člověk, který ho prožije, znamená obrovské bohatství. A poněvadž je každý z nás individualita, tak to zase není tak samozřejmé, jak můžeme sami na sobě cítit. Takže to, že někdo naplnil svůj život evangeliem, je to hlavní. -- o Janu Nepomukovi Neumannovi“

„Láska je naléhavé nutkání být zajedno s celkem, hluboké nutkání rozpustit sebe i tebe a dosáhnout jednoty. Láska je taková proto, že jsme odtrženi od svého vlastního zdroje; a z tohoto oddělení vzniká touha vrátit se zpátky k celku, být s ním zajedno. Když vytrhnete ze země strom i s kořeny, bude toužit po tom, aby mohl zase zakořenit, protože to byl jeho skutečný život. Teď ale umírá. Oddělen od země nemůže strom existovat. Strom musí existovat v zemi, se zemí, skrze zemi. A taková je i láska.“

„Já a mnozí další z mezinárodních krajanů, kteří stejně jako já ztratili vlast, a tím i svůj svět, důvěrně známe docela jiné Rakousko než to, které se za svého života prezentovalo exportními operetami a jež se po smrti udržuje již jen svým nejlacinějším exportem. Znal jsem a miloval pozoruhodný rod Trottových, o němž chci podat zprávu ve své knize „Pochod Radeckého“, spartánský rod mezi Rakušany. Věřím, že jsem v jeho vzestupu i pádu dokázal rozpoznat vůli tajemné moci, která na osudu jednoho pokolení vykládá osud jednoho historického násilí.“

„Pro ty, kteří věří v Boha, je zodpovězena většina velkých otázek. Ale pro ty z nás, kteří nedokážou přijmout, že Boh existuje, velké odpovědi nejsou vyryté do kamene. Přizpůsobujeme se novým podmínkám a objevům. Jsme poddajní. Láska nemusí být příkazem ani vírou. Jsem můj vlastní bůh. Jsme zde proto, abychom odnaučili učení církve, státu a našeho vzdělávacího systému. Jsme tady, abychom pili pivo. Jsme tady, abychom zabili válku. Jsme tu proto, abychom se smáli na podivínech a žili naše životy tak dobře, aby se smrt bála nás odnést.“

„Namísto abychom veřejně přiznali potřebu určitého společenského vybavení (muzeí, sportovišť, veřejné dopravy), vyhýbáme se nepopulárnímu danění tím, že podobné výdaje kryjeme z loterií – jichž se v disproporční výši účastní, a tedy je financují hůře informované a chudší segmenty společnosti. Britští dělníci, kteří možná za celý život nenavštívili divadlo, operu či balet, dnes svými sklony k hazardu financují kulturní aktivity úzce vymezené elity, jejíž daňové břemeno se úměrně tomu snížilo.“

„V psychoanalytické terapii můžeme pravidelně pozorovat, že když se dotkneme vytěsněného materiálu, vyvoláme odpor. Tento jev však zdaleka nepozorujeme jen v psychoanalytické práci. I v denním životě pro něj nacházíme bohatě příkladů. Kdo by se nesetkal s pobouřenou reakcí matky, které někdo řekl, že chce držet své děti blízko sebe, jen protože je chce vlastnit a ovládat - a ne proto, že je tak velice miluje? Nebo když někdo řekne otci, že jeho starosti o panenství jeho dcery jsou motivovány jeho vlastním sexuálním zájmem o ni?“

„Každý člověk je při svém příchodu na svět ve stavu celistvosti. Tato čistá energie je světlem velmi podobným našemu slunci. Toto světlo během života, kdy se člověk vyvíjí a zakouší různá traumata, nikdy nenahradí temnota. Světlo nemizí, jen se zakaluje. Práce se stínem je něco jako setření zaprášené vrstvy z okna. Není potřeba pracovat na tom, abyste vytvořili více světla, protože jakmile se z okna setře povlak špíny, světlo začne proudit do místnosti. Odstranili jste to, co ho zatemňovalo.“

„Jsem přesvědčen, že jestliže bychom nesměřovali k životu kněží v komunitách, které jsou pro své členy oporou, tak by v našich podmínkách jedinou alternativou zůstal dobrovolný celibát. My jsme si totiž zvykli na něco, co nám vnutili komunisti. Tedy představu, že ideálem je farář hrdina, který vydrží na faře sám… Systém, kdy je farář sám, je ničivý. Může to totiž skončit zhruba čtyřmi možnostmi - buď začne pít, nebo se psychicky zhroutí, nebo si najde partnerku, nebo bude svatý. A ta čtvrtá možnost je bohužel nejméně pravděpodobná.“

„Každá etapa je v životě důležitá a přijde když má. Záleží na nás, jestli si z toho umíme vzít co je potřeba. Špatné a těžké chvíle nás vedou k zamyšlení. Važme si jich. Díky nim jsme silnější a lepší. O to víc si pak ceníme chvílí klidu a štěstí a tyto chvíle pak umíme prožívat naplno. A samota? Někdy je prospěšná. Kdy jindy lépe poznáme sami sebe, aby jsme si uvědomili, co chceme? A díky tomu všemu si jednou můžeme říct…. ušel jsem kus cesty, ale stálo to za to, díky tomu všemu jsem tím, čím jsem.“

„Spojenci po celou tu dobu měli moc i právo zabrániť jakémukoli zřetelnému znovuvyzbrojení Německa a Německo by bylo muselo uposlechnout naléhavého požadavku sjednocené Británie, Francie a Itálie, aby se jeho kroky podřídili požadavkům stanoveným mírovou smlouvou. Při ohlédnutí po vývoji během osmi let od roku 1930 do roku 1938 vidíme, kolik času jsme měli. Přinejmenším až do roku 1934 bylo možné zabrániť německému znovuvyzbrojení bez ztráty jediného života. Pokud se něčeho nedostávalo, nebyl to čas.“

„Agresor má právo být agresivní. Stejnak všichni jednou nekonci života padnou skazou času do rukou smrti.Medvěd nemůže zato že je šelma.To je jeho povaha bojovat za svoje teritorium kde má žrádlo.Ale když je už otravnej měl by ho někdo sejmout.Zelenina by byla na tom hodně špatně kdyby ostatní nebyli napomocní.Je ale otázkou kdyby medvěd dostal co chcel. Šel by dál hledat lepší žrádlo někam jinam nebo by zůstal ve svém rajónu? A nebo co když by zůstal ve svém rajonu a už nenechal bolest?“

„Dogma není svévolným výmyslem ani jedinečným zázrakem, jak bývá líčeno za zřejmým účelem jeho vyzvednutí z přírodních souvislostí. Ústřední křesťanské představy tkví svými kořeny v oné gnostické filosofii, která se podle psychologických zákonů musela vyvinout právě v době, kdy se klasická náboženství stávala obsolentními. Gnóze se zakládá na vnímání symbolů nevědomého procesu individuace, který nastupuje vždy, jakmile se nejvyšší kolektivní představy ovládající lidský život začnou rozpadat. V takové době se nutně objevuje celá řada jedinců, kteří jsou vyšší měrou uchváceni numinózními archetypy, jež se tlačí na povrch, aby vytvořili novou dominantu. Uchvácení se projevuje takřka bez výjimky ve skutečnosti, že lidé jimi zasažení se s jejich obsahy identifikují. Roli, která jim byla vnucena, nechápou jako působení nových obsahů, které je třeba ještě rozpoznat, ale svým životem je vzorově znázorní a stávají se tak proroky a reformátory. Pokud archetypický obsah křesťanského dramatu byl s to uspokojivě vyjádřit zneklidněné a dotírající nevědomí mnoha lidí, povýšila ho "shoda všech" (consensus omnium) na všeobecně závaznou pravdu, ovšem nikoli nějakým úsudkovým aktem, ale daleko účinnější iracionálnější uchváceností.“

„O naštvanosti o emocích o přírodě o svědomí
Naštvala jsem se a vyškubla dýňi z kořenem a na květy stále litaly včely tak jsem květy a dýně rozdupala a rostlinu dýni hodila na kompost. Pak pokácela broskvoň🌳🍑 která stejnak tři roky neměla broskev. Ale ne celou jednu větvičku jsem na tom stromě nechala a pak jsem o ni brečela protože jsem v hlouby duše👻 věřila že budou na ní broskvičky🍑. Sice mě serou ty skurveny broskvičky 🍑🍑🍑okrajovat nesnaším ten povrch ale ty byli tak sladoučky a šťavnytý 😭. sakra Jenomže když mě chytne amok tak ničím všecho co mi přide pod ruku. Ale jak to bylo odreagování až jsem se z toho přepálila na sluníčku☀️. Prostě tím chci říct že si uvědomuju že jsem ubližila stromu ke kterému mám cit a i k těm večelkam co opilovaly daňové květy 😓 jsem jim vzala rostlinu kvůly vlastní vsteklosti. Ale co hůř došlo mě že nemusím obhajovat život jako něco dobrého život je praštěná zvracenost i příroda je jeblá. A všechno je to jen posraná chemie fyzika psychologie přirodověda a působení hloupostí na okolni pičoviny a vnější total kokotizmus lidské hlavy.“

„Mladá autorka bezpochyby volí temné stránky života. Portrétuje svět lidí odpudivých, ošklivých a zlých, kteří budí stejné množství odporu jako soucitu. Předností tohoto románu je, že se maximálně přibližuje svým hrdinům a odhaluje v nich skryté démony, ani na moment však neztrácí svou důvěryhodnost, ačkoli hrdinové mají groteskní rysy a návyky. Silnými stránkami spisovatelky jsou také smysl pro humor a cit pro jazyk, básnický a zároveň adekvátní pro zvolenou optiku. (o Małgorzatě Rejmerové a její knize Toximie“

„Hrdinské věci ze starých příběhů a písniček, pane Frodo; říkával jsem jim dobrodružství. Myslíval jsem si, že jsou to věci, jaké ti báječní lidé z vyprávění chodí hledat, protože chtějí, protože jsou vzrušující a život je trochu nezáživný, takový sport, řeklo by se. Ale v příbězích, na kterých doopravdy záleží, které si jeden pamatuje, v těch to tak vůbec není. Do těch jako když lidi obyčejně prostě spadnou – vede tudy jejich cesta, jak jste říkal. A řekl bych, že měli spoustu možností, jako my, obrátit se zpátky - jenomže to neudělali.“

„Obcujte s kterýmikoli jinověrci, aby bylo patrno z otcovského a bratrského se chování, jež sdruženo býti má s pokorou a trpělivostí, že vše děje se z toužebnosti po jejich spáse, cokoliv se počíná s nimi. V úkonech svých ať zachovávají slušnou obezřetnost, vyznačují se zbožností a čistým svědomím a tak příkladem života svého táhnou jinověrce k náboženství katolickému. Nechať nikdy nevystupují z mezí skromnosti a mírnosti a varují dávat příležitost špatného příkladu.
Z pastýřského listu pro misionáře působící mezi českými nekatolíky z 20. března 1652.“

„V Česku jsem měl celý život pocit, že všem hrozně vadilo, jak jsem byl sebevědomý. Tak nějak divně a podivně mě to sráželo a to sebevědomí mi ta kritika vlastně vzala. Snažil jsem se sžít s nějakou falešnou skromností, ale fakt mi to nedělalo dobře. No a pak jsem přijel do Ameriky, kde jsem se choval zase postaru a všichni se strašně divili, proč si taky málo věřím a moje údajně vysoké sebevědomí hodnotili téměř jako pokoru. V tom je stále neskutečný rozdíl, tady prostě zdravé sebevědomí nějak není populární, co s tím naděláme.“