Erich Fromm citáty

„Naše civilizace poskytuje mnoho utišujících prostředků, které lidem pomáhají, aby si svou osamělost neuvědomovali: předně je to přísná rutina zbyrokratizované, zmechanizované práce, umožňující lidem, aby si neuvědomovali svá nejzákladnější lidská přání, svou touhu po transcendenci a jednotě. Pokud tato rutina sama nestačí, člověk přemáhá své podvědomé zoufalství rutinou zábavy, pasivním konzumem sluchových a zrakových požitků, které nabízí průmysl zábavy; určité uspokojení mu přináší i nakupování stále nových věcí a jejich brzká výměna za jiné.

*Moderní človek se přeměnil ve zboží; prožívá svou životní energii jako investici, která je mu protředkem k dosažení co největšího zisku se zřetelem k jeho postavení a k situaci na trhu osobností. Odcizil se sám sobě, ostatním lidem i přírodě. Jeho hlavním cílem je výhodná směna jeho dovedností, znalostí – jeho samého, jeho „osobnostního balíčku“ s jinými, kteří mají stejný záměr spravedlivé a výhodné směny. Život nemá jiný cíl než pohyb, jinou zásadu než zásadu spravedlivé směny, jiné uspokojení než konzumovat.

*Skutečnost, že soustředění je nutným předpokladem pro zvládnutí některého umění, je sotva třeba dokazovat. Každý, kdo se nějakému umění učil, to poznal. Ale soustředěnost je v naší době ještě vzácnější než sebekázeň. Naše kultura přímo vede k nesoustředěnému a rozptýlenému způsobu života, snad jako žádná jiná. Děláte mnoho věcí najednou: čtete, posloucháte rozhlas, mluvíte, kouříte, jíte, pijete. Jste spotřebitel s otevřenými ústy, dychtivý a ochotný polknout všechno – obrázky, lihoviny, vědomosti.

*Stroj, který vyrobí za poloviční dobu stejné množství, je dvakrát tak dobrý než starší a pomalejší. Jsou pro to ovšem důležité ekonomické důvody. Ale jako v tak mnoha jiných případec, i zde se lidské hodnoty určují hodnotami ekonomickými. Co je dobré pro stroj, musí být dobré i pro člověka – tak se uvažuje.“

—  Erich Fromm, kniha Umění milovat

The Art of Loving
Varianta: neuvědomovali: předně je to přísná rutina zbyrokratizované, zmechanizované práce, umožňující lidem, aby si neuvědomovali svá nejzákladnější lidská přání, svou touhu po transcendenci a jednotě. Pokud tato rutina sama nestačí, člověk přemáhá své podvědomé zoufalství rutinou zábavy, pasivním konzumem sluchových a zrakových požitků, které nabízí průmysl zábavy; určité uspokojení mu přináší i nakupování stále nových věcí a jejich brzká výměna za jiné.
Moderní človek se přeměnil ve zboží; prožívá svou životní energii jako investici, která je mu protředkem k dosažení co největšího zisku se zřetelem k jeho postavení a k situaci na trhu osobností. Odcizil se sám sobě, ostatním lidem i přírodě. Jeho hlavním cílem je výhodná směna jeho dovedností, znalostí – jeho samého, jeho „osobnostního balíčku“ s jinými, kteří mají stejný záměr spravedlivé a výhodné směny. Život nemá jiný cíl než pohyb, jinou zásadu než zásadu spravedlivé směny, jiné uspokojení než konzumovat.
Skutečnost, že soustředění je nutným předpokladem pro zvládnutí některého umění, je sotva třeba dokazovat. Každý, kdo se nějakému umění učil, to poznal. Ale soustředěnost je v naší době ještě vzácnější než sebekázeň. Naše kultura přímo vede k nesoustředěnému a rozptýlenému způsobu života, snad jako žádná jiná. Děláte mnoho věcí najednou: čtete, posloucháte rozhlas, mluvíte, kouříte, jíte, pijete. Jste spotřebitel s otevřenými ústy, dychtivý a ochotný polknout všechno – obrázky, lihoviny, vědomosti.
Stroj, který vyrobí za poloviční dobu stejné množství, je dvakrát tak dobrý než starší a pomalejší. Jsou pro to ovšem důležité ekonomické důvody. Ale jako v tak mnoha jiných případec, i zde se lidské hodnoty určují hodnotami ekonomickými. Co je dobré pro stroj, musí být dobré i pro člověka – tak se uvažuje.

„Situace, kdy jsme bezmocní, a proto jsme v nebezpečí zotročení, je stejně zlá jako situace, kdy máme moc, a proto nám hrozí nebezpečí odlidštění. Čeho se máme vyvarovat víc, je věcí náboženského, morálního nebo politického přesvědčení. Buddhismus, židovská tradice z dob proroků a křesťanská evangelia volí vždy jasně, v protikladu k dnešnímu myšlení. Je naprosto legitimní pečlivě rozlišovat mezi mocí a bezmocností, ale měli bychom se při tom vyhnout jednomu nebezpečí: že využijeme mnohoznačnosti určitých slov k doporučování, aby lidé sloužili současně Bohu a císaři, nebo - což je ještě horší - aby si je ztotožnili.“

—  Erich Fromm

The Anatomy of Human Destructiveness

„Když jsme mluvili o existenciálních potřebách člověka, ukázali jsme si, že je můžeme uspokojit různým způsobem. Potřeba uctívání může být uspokojena oddaností Bohu, lásce a pravdě - nebo modloslužbou destruktivním idolům. Potřeba vztahu k jiným může být uspokojena láskou a přátelstvím - nebo závislostí, sadismem, masochismem a destruktivitou. Potřeba jednoty a zakořeněnosti může být uspokojena solidaritou, bratrstvím, láskou a mystickými zážitky - ale také opilstvím, závislostí na drogách nebo odosobněním. Potřeba výkonu může být uspokojena láskou a produktivní prací - nebo také sadismem a destruktivitou. Potřeba podnětů a vzrušení může být uspokojena produktivním zájmem o lidi, přírodu, umění a myšlenky - nebo dychtivou honbou za stále novými zábavami.“

—  Erich Fromm

The Anatomy of Human Destructiveness

„Existuje ještě jeden další rozdíl mezi logikou zjevného a skrytého vyprávění. Ve zjevném vyprávění existuje logická kauzální souvislost mezi vnějšími událostmi. Jonáš chce plout přes moře, protože chce utéci před Bohem, usne, protože je unaven, je vržen přes palubu, protože je považován za příčinu bouře a je pozřen rybou, protože se v moři vyskytují dravé ryby. Jedna událost vyplývá z předcházející. (Poslední část příběhu je sice nerealistická, ale nikoliv nelogická.) Ve skrytém příběhu naproti tomu vládne jiný druh logiky. Různé události jsou asociací spojeny se stejným vnitřním zážitkem. To, co se jeví jako kauzální posloupnost vnějších událostí, vlastně zastupuje spojení zážitků propojených jako události vnitřní. Je to právě tak logické, jako je logický zjevný příběh, ale jede tu o jiný druh logiky.“

—  Erich Fromm

Mýtus, sen a rituál

„Ještě jednou zopakujme, že životu nepřátelské vášně představují odpověď na existenciální potřeby člověka stejně jako vášně život podporující. Oba typy vášní jsou hluboce lidské. První z nich se vyvíjejí za podmínek, kdy neexistují předpoklady pro uskutečnění těch druhých. Destruktivní člověk může být označen za zlého, protože destruktivita je zlo, přesto zůstává člověkem. Neklesl na úroveň zvířete, není motivován zvířecími instinkty, nemůže změnit strukturu svého mozku. Mohli bychom ho považovat za postiženého existenciálním selháním, za člověka, kterému se nepodařilo rozvinout se podle svých možností a být produktivní. To, jak člověk v tomto ohledu dopadne, závisí v podstatě na tom, zda jsou mu dány společenské podmínky růstu nebo ne. Současně musím dodat, že když říkám, že společenské okolnosti jsou zodpovědné za vývoj člověka, nechci tvrdit, že člověk je bezmocným objektem zevních okolností. Faktory prostředí podporují nebo brzdí vývoj určitých vlastností člověka a určují hranice, v nichž člověk jedná. Přesto však lidský rozum a vůle zůstávají jak individuálně, tak ve společenském měřítku velice mocnými faktory. Dějiny nevytvářejí člověka; člověk se vytváří v procesu dějin sám. Jen dogmatické myšlení, pramenící z lenosti ducha i srdce, se snaží vytvářet zjednodušující černobílá schémata, která brání každému skutečnému porozumění.“

—  Erich Fromm

The Anatomy of Human Destructiveness

„Ti, jejichž narcismus se upíná k nějaké skupině, jsou právě tak citliví jako individuální narcisté a zuřivě reagují na každou skutečnou nebo domnělou urážku, způsobenou jejich skupině. Jejich reakce jsou ještě intenzivnější a zcela jistě uvědomělejší. Jednotlivec, není-li vážně duševně nemocný, bude mít aspoň občas pochybnosti o svém vlastním narcistickém obrazu. Příslušník skupiny takové pochybnosti nezná, protože většina lidí v jeho okolí sdílí jeho narcismus. V případě konfliktu mezi skupinami, které vzájemně útočí na svůj kolektivní narcismus, propukne na obou stranách intenzivní nepřátelství. Narcistický obraz vlastní skupiny se vystupňuje, zatímco nepřátelská skupina se zase co nejvíc snižuje. Vlastní skupina se stává obráncem lidské důstojnosti, pořádku, morálky a práva. Druhé skupině se přiřknou ty nejhorší vlastnosti: je podvodná, bez skrupulí, krutá a od základu nelidská.“

—  Erich Fromm

The Anatomy of Human Destructiveness

„Duševní krutost, přání druhého člověka pokořit a ranit jeho city je snad ještě rozšířenější než tělesný sadismus. Tento typ sadistického útoku je pro sadistu mnohem méně riskantní, vždyť nepoužívá fyzického násilí, ale "jen" slova. Na druhé straně však může být duševní utrpení právě tak intenzivní nebo ještě silnější než utrpení tělesné. Příklady tohoto duševního sadismu nemusím uvádět. Rodiče ho uplatňují vůči dětem, učitelé vůči žákům, šéfové vůči podřízeným - jinými slovy používá se ve všech situacích, kde se oběť nemůže sadistovi bránit. (Je-li učitel bezmocný, často se stávají sadisty žáci.) Duševní sadismus může být maskován mnoha zdánlivě nevinnými způsoby - otázkou, úsměvem, poznámkou, která druhého zmate. Kdo by neznal nějakého "umělce" v tomto druhu sadismu, který vždy najde přesně to správné slovo nebo gesto, aby druhého tímto "nevinným" způsobem uvedl do rozpaků nebo pokořil. Tento druh sadismu je přirozeně často ještě účinnější, když se odehrává před očima jiných lidí.“

—  Erich Fromm

The Anatomy of Human Destructiveness

„Oblast životních zájmů člověka je však daleko širší než oblast životních zájmů zvířat. Člověk musí přežít nejen fyzicky, ale také psychicky. Musí si udržet určitou psychickou rovnováhu, chce-li si zachovat schopnost vykonávat své činnosti správně. Pro člověka má všechno, co je nezbytné k udržení jeho psychické rovnováhy, stejně základní význam jako to, co slouží jeho fyzické rovnováze. Člověk má životní zájem na tom, aby si zachoval svůj základní orientační rámec. Na tom závisí jeho schopnost jednat a koneckonců jeho pocit identity. Když ho jiní lidé ohrožují idejemi, které zpochybňují jeho orientační rámec, zareaguje na ně jako na vážné ohrožení. Tuto reakci si může různě racionalizovat. Řekne třeba, že nové myšlenky jsou od základu "nemorální", "necivilizované", "bláznivé" nebo cokoli jiného, co ho napadne, aby vyjádřil svůj odpor - ve skutečnosti jeho nepřátelské pocity vznikají z toho, že se cítí ohrožený. Člověk nepotřebuje jen orientační rámec, ale také objekty uctívání, které jsou životně důležité pro jeho emocionální rovnováhu. Ať jde o jakékoli hodnoty, ideály, předky, otce, matku, půdu, vlast, třídu, náboženství a stovky jiných jevů, pociťuje je jako "svaté". Dokonce i zvyky se mohou stát posvátnými, protože symbolizují stávající hodnoty. Jedinec nebo skupina lidí pak reaguje na útok proti tomu, co je "svaté", se stejnou zuřivostí a agresivitou, jako by šlo o ohrožení života.“

—  Erich Fromm

The Anatomy of Human Destructiveness

„Další charakterový rys sadisty tkví v tom, že ho vždy přitahují jen bezmocní, nikdy silní jedinci. Tak například zranit protivníka v boji dvou stejně silných jedinců není zdrojem sadistického potěšení, protože poranění v takové situaci není výrazem nadvlády nad obětí. Pro sadistický charakter existuje jen jedna věc hodná obdivu, a tou je moc. Obdivuje a miluje mocné, hrbí se před nimi, ale pohrdá bezmocnými, kteří se neumí bránit, a chce je ovládnout.“

—  Erich Fromm

The Anatomy of Human Destructiveness

„Musíme rozlišovat mezi obsahy myšlenkového procesu a logickými kategoriemi použitými myšlením. Zatímco se obsahy našeho bdělého myšlení nepodřizují omezením prostoru a času, mají kategorie logického myšlení prostorově-časovou povahu. Tak například mohu myslet na svého otce a zjistit, že jeho postoj v určité situaci je totožný s mým. Toto zjištění je logicky správné. Jesliže však tvrdím: "Já jsem svým otcem," pak je toto tvrzení "nelogické", protože neodpovídá pojmům fyzikálního světa. Z hlediska prožívání je však ta věta logická, neboť jí vyjadřuji své prožitky totožnosti se svým otcem. Logické myšlenky v bdělém stavu jsou podřízeny logickým kategorím, založeným na speciální formě existence, ve které přistupujeme k realitě v jednání. Ve spící existenci, která se vyznačuje nepřítomností dokonce i potenciálního jednání, se používají kategorie, které se vztahují k prožívání sebe sama. To platí i pro cítění. Jestliže se můj ci v bdělm stavu týká člověka, kterého jsem dvacet let neviděl, jsem si stále vědom faktu, že dotyčný není přítomen. Když o něm však sním, pak ho cítím tak, jako kdyby přítomen byl. Jestliže však říkám "jako kdyby přítomen byl", vyjadřuji tím svůj pocit v pojmech, které odpovídají "bdělému životu". Pro spící existenci neexistuje žádné "jako by"; příslušná osoba je přítomna.“

—  Erich Fromm

Mýtus, sen a rituál

„Láska je aktivní péče o život a růst toho, co milujeme. Kde tato aktivní péče chybí, tam není láska.“

—  Erich Fromm

„Během své klinické zkušenosti jsem nabyl dojmu, že strach z destruktivní matky je daleko silnější než strach z trestajícího, kastrujícího otce. Vypadá to, jako kdybychom nebezpečí hrozící od otce mohli odvrátit poslušností, proti destruktivitě matky však není obrany. Její lásku si nemůžeme zasloužit, neboť si neklade žádné podmínky, její nenávisti nemůžeme uniknout, protože ani pro ni neexistují žádné "důvody". Její láska je milost, její nenávist je prokletí, a člověk je nemá moc ovlivňovat.“

—  Erich Fromm

The Anatomy of Human Destructiveness

„Touha po splynutí mezi osobami je nejmocnějším snažením člověka. Je to nejzákladnější vášeň, je to síla, která drží po hromadě lidstvo, rod, rodinu, společnost. Nedosáhnout tohoto splynutí znamená šílenství či zničení - zničení sebe nebo zničení jiných. Bez lásky by lidstvo nemohlo žít ani den.“

—  Erich Fromm

„Milovat znamená uzavřít smlouvu a nemít záruku jejího dodržení, rozdávat se celý v naději, že nebude zneužito naší důvěřivosti a dostaneme vráceno stejné množství dobrodiní.“

—  Erich Fromm

„Čeho všeho by mohl dosáhnout dospělý, kdyby měl trpělivost dítěte a jeho soustředěnost v činnosti, která je pro něho důležitá!“

—  Erich Fromm

„Láska je především dávat, ne přijímat.“

—  Erich Fromm

„Většina lidí se domnívá, že láska znamená být milován. Avšak pravda je opakem: láska znamená milovat.“

—  Erich Fromm

„Naše společnost je řízena manažerskou byrokracií, profesionálními politiky; motivace lidí je určována masovou sugescí, jejich cílem je vyrobit více a spotřebovat více a tyto cíle jsou účelem samy pro sebe. Všechna činnost je podřízena ekonomickým cílům, z prostředků se stal účel; člověk je automat – dobře živený, dobře šacený, ale bez hlubokého, všepronikajícího zájmu o to, co je jeho specificky lidskou kvalitou a funkcí. Má-li člověk umět milovat, musí si sám sebe navýsost cenit.“

—  Erich Fromm, kniha Umění milovat

kniha Umění milovat

„Aby se dokázalo, že kapitalismus odpovídá přirozeným lidským potřebám, bylo třeba dokázat, že člověk je svou povahou soutěživý a plný vzájemného nepřátelství.“

—  Erich Fromm