Egon Hostovský citáty

„Sám jsem se ptával, odkud se v mích prvních knížkách vzaly židovské motivy. Moje rodina byla přece zcela asimilována a k židovskému celku příslušela celkem vzato spíš z tradice a setrvačnosti. Nikdy v dětství, ani později jsme neslyšel protižidovskou nadávku a nesetkal jsem se s žádnou formou antisemitismu. l A přece se mi už asi od sedmnácti let zdálo, že se (a také moji příbuzní) přece jen čímsi liším od svých přátel a známých. Každý jsme nějak jiný, říkal jsem si, kdybychom byli všichni stejní, bylo by to na světě k zbláznění. Ta má odlišnost měla zvláštní znak: nostalgii, jež neměla obsah. Toužil jsme po čemsi, co jsem nedovedl pojmenovat. Často jsem býval smutný, deprimovaný a nevěděl jsme proč…“

„Má neamerická tragédie v Americe začíná tím, že mohu psát jen o prostředí, v kterém žiji. Ve svých knihách o Americe jsem tedy psal nejvíce o emigrantech. Ale i to málo z líčení výhradně amerického života v románech jako Sedmkrát v hlavní úloze, Půlnoční pacient aj. šla děsivě na nervy vlastníkům pravého a přímého pohledu na zdejší život. Proč? Povím to krátce: protože většina Američanů, nejen kritiků, nesnáší pohled na sebe z nového úhlu.“

„Velké myšlenky stejně jako vzácné květy rostou nad nebezpečnými srázy.“

„Žil jsem v Norsku a svět se mi zase začal jevit růžovější. Měl jsem literární úspěchy a lidé se ke mně chovali báječně. Jako k Čechoslovákovi a jako ke kamarádovy, který se octl v trablu – i když si ho, podle mínění většiny, zavinil sám. Pak jsem konečně dostal imigrační vízum a znovu jsem se vrátil do USA… Nejmoudřejší mi připadalo zakotvit, nepovažovat současnou situaci za další provizorium, ale přijmout USA jako novou vlast a pokusit se být přijat… Byl to přece jen domov, země, jejímž občanem jsem se stal, měl jsem americkou ženu, dvě zde narozené děti.“

„Chci jen říci pouze určitá fakta o svých českých literárních láskách. K nim patří především Julius Zeyer, a věřte tomu nebo ne, zejména Jan Maria Plojhar pro hrdinův vztah k domovině. A pak záležitost dvou literárních kmotrů z Vodňan, které asi miloval, ale kterým se nemohl přece obdivovat. A nakonec ty stálé úniky z domova do ciziny, jeho přátelství s dánským klasikem J. P. Jacobsenem (poznali se v Itálii), jeho dopisy, neznámé v Čechách, ale už brzy publikované v Itálii, o italské krajině a národu. Ze současníků to nebyl Olbracht. Daleko víc Jan Weiss. Myslím, že jsme se navzájem ovlivňovali. Stylisticky a metafyzicky Jan Čep a z jiných klasiků úplně zapomenutý (v mé době) Josef Uher.“

„Vybranými a zkomolenými citáty dal úplně jiný smysl té knížce a ještě mě sepsul mravně: prý bych mohl napsat objektivní knihu o USA, kdybych se prý… nebál.“

„Žít v USA, Anglii nebo ve Švédsku jako spisovatel a psát znovu a znovu o osudech cizinců znamená ztratit zájem domácích čtenářů, kteří nenalézají ve vašich knížkách nic, co se jich osobně dotýká.“

„Ano, bylo mi asi čtrnáct let, když jsem poznal, že jsem rozpolcen rozpolceností světa. […] Strašný i krásný žal mě z toho přepadl. A umíněná láska a umíněná zášť. Nezáleží na tom, zda jsem si tenkrát rozuměl, jak na tom nezáleží dnes. Záleží a záleželo na tom, že jsem se rozhodl hledat ve světě lidi, jež jsem poznal v království dětství, a odvracet se od těch, kdož se pro zchladlé srdce sami odvracejí od dětí malých i těch velkých. Myslím, že toho dne se ze mne stal spisovatel.“

„Jednou přišel ve zvlášť depresivní náladě. „Slyšel jsi, co se o mně povídá? Že píšu jako Kafka! Upřel na mne bolestivě uděšený pohled. „Já ho neznám! Já ho nikdy nečet! Jak to můžou tvrdit?““

„Popíši vám kraj, kde teď žiji. Tohle je bláznivá země a její podnebí Pán Bůh stvořil pro indiány, nikoli pro lidi z Hronova.“

„Na dně duše není jiných krajin kromě krajin dětství.“