„Během několika následujících dní jsme jedli cibulky rostlin, hlízy a oddenky a jakousi podzemní zeleninu, která se podobala normálním i sladkým bramborám. Moji společníci byli schopni najít rostliny hotové ke sklizni, aniž je vytáhli ze země. Pohybovali chvilku rukama nad rostlinou a poznamenali: „Tahle roste, ale není ještě zralá,“ nebo „Ano, tahle se chystá porodit.“ Mně přitom všechny stonky připadaly stejné, a když jsem jich několik vytrhla a viděla, jak je znovu zasazují zpátky, usoudila jsem, že raději počkám, až mi poradí, kterou mám vytrhnout. Vysvětlovali to jako vrozenou schopnost „proutkaření“, která je dána všem lidským bytostem. V naší společnosti bohužel nejsme vedeni k tomu, abychom naslouchali vlastní intuici, dokonce ji považujeme za cosi nadpřirozeného či zlého, a proto jsem se musela znovu učit něco, co je přirozené.“